Iluze a realismus

Řada pozorovatelů se staví hodně skepticky k názoru, že Česká republika se na summitu v Nice dozví termín, kdy unie přijme první nové členy. Jak uvádí Zdeněk Vališ, závěry summitu budou spíše o kompromisech.

Podle předsedy zahraničního výboru Senátu Michaela Žantovského musí Praha hájit primární princip, že proces rozšíření unie by se neměl stát rukojmím procesu reformy Evropské unie. Toto stanovisko čeští politici v uplynulých měsících opakovaně připomínali při všech možných setkáních s představiteli unie. A většinou se jim dostalo chlácholivého ujištění, že jde samozřejmě o dva procesy a že rozšíření unie by nemělo být blokováno kvůli hlubokým rozporům v řadách evropské patnáctky ohledně vnitřní reformy.

Při neformálních rozhovorech se ale mnozí čeští představitelé i novináři dozvídali něco jiného. Že totiž bez institucionálních změn v unii, které se ve skutečnosti týkají přerozdělení politické moci, zůstanou její brány kandidátům na vstup uzavřeny, i kdyby do ní bušili sebevíc. Přitom ještě těsně před summitem v Nice znělo ze všech stran, že lepší bude žádná dohoda, než jakákoliv. Dohoda ale nakonec asi bude, protože jak se nechal slyšet ministr zahraničí hostitelské země Hubert Védrine, země patnáctky jsou k ní odsouzeny. Realisté připouštějí kompromis s dosti nejasnými obrysy, neboť všichni státníci si na francouzskou Riviéru přivezli z domova mandát výrazně omezený povinností hájit národní zájmy.

Ale i kdyby summit v Nice potvrdil přání českých politiků o souběžnosti procesů rozšiřování unie s její reformou, vůbec by to ještě nemusel být pro Česko přílišný důvod k jásotu. Politický rozměr evropské integrace, až na představy úzké intelektuální elity, už dávno není tím magnetem, jakým býval v prvních euforických letech po pádu komunismu. Naopak mezi politiky patnáctky sílí hlasy těch, kdo se netají svými pochybnostmi, zda se vůbec mají v příštích letech vpouštět dovnitř unie noví členové, když to skrývá riziko, že se dosažená míra integrace rozmělní. Možná také proto ministerstvo zahraničí v podkladech pro cestu premiéra Miloše Zemana do Nice údajně ani nedoporučilo opakovat oblíbenou tezi o historickém úkolu Západu zrušit rozdělení kontinentu.

Na druhé straně to lze hodnotit i tak, že Praha už nehodlá budit dojem jakéhosi prosebníka, který pokorně očekává milodary. Že má svou vlastní vizi a chce být sebevědomým členem evropského klubu. Problém je v tom, že navrhované změny tváře unie nejsou pro Česko příliš výhodné. Například proto, že podstatně omezí vliv malých států na rozhodování v rámci unie. A v této souvislosti zazněly i v Česku hlasy, že lepší by byla žádná dohoda o reformě než špatná. Nic se prý nestane, když se země začlení do unie později. Mezitím by také na domácí politické scéně mohlo dojít ke sblížení názorů na podobu té unie, do které by Česko vlastně chtělo vstoupit.