Inspirací česko-francouzského výtvarníka Yana Zelenky je artyčok
Letící artyčoky, padající hrášky a postava Dona Quijota - to jsou náměty obrazů, které v těchto dnech v Českém centru v Praze vystavuje Yan Zelenka, český sochař, který už víc než třicet let žije v Paříži. Zeptali jsme se ho na jeho současnou výstavu i předchozí tvorbu ve Francii:
"Je tam taky trošku ovoce."
Já se ale vrátím do minulosti. Co vás vlastně přivedlo do Francie nebo jakou cestou jste se tam dostal?
"Já jsem se oženil s Francouzkou. Já jsem byl vždycky ovlivněn francouzskou kulturou, protože můj otec byl velký frankofil. A když jsem se ocitnul ve Francii, tak jsem se cítil ve svém živlu. To neznamená, že bych se tady necítil ve svém živlu. Já si velice vážím české kultury a české výtvarné kultury."
Připomeňme, v kterém roce jste odešel do Francie?
To byla hodně tuhá doba. Ten odchod asi nebyl úplně snadný, že?
"Nebylo to snadné, to je pravda."
Jak to bylo s jazykem? Vy jste zvládal francouzštinu před svým odchodem do Francie?
"Ano, slušně."
Čili jazykový problém tam nebyl?
"Ne, ten tam nebyl."
A nastal tam přeci jenom nějaký kulturní šok?
Vy už jste tam odcházel jako hotový výtvarník? Měl jste už po studiích?
"Ano, už jsem měl za sebou formaci tady na UMPRUM a Akademii výtvarných umění."
Vy jste tu ovšem studoval sochařství, pokud se nemýlím...
"Ano, vzděláním jsem sochař."
A v prvních letech ve Francii jste působil v tomto oboru?
"Ano. Já jsem byl asistentem jednoho v té době dost významného sochaře René Coutella, který před týdnem ve vysokém věku zemřel. Byl jsem u něj dvanáct let. Jeho ateliér byl pro mne zázemím."
Pro mne je to možná trošku literární představa, být asistentem sochaře. Co to vlastně prakticky znamenalo?
A měl jste možnost se přitom věnovat i vlastní tvůrčí práci?
"Bohudíky. Měl jsem k dispozici jeho krásný ateliér se zahradou. Taky mne trochu zavedl do prostředí francouzských výtvarníků."
Do jaké míry vás oslovila výtvarná kultura 80. let ve Francii? Nebo jste si mohl uchovat to, co jste si přinesl z Česka?
"Já už jsem byl dost ovlivněný francouzskou výtvarnou kulturou, když jsem tam jel. Bylo to ovšem na určitou vzdálenost, hlavně v čase, protože já jsem zbožňoval tu generaci, které se říká moderní umění, jako třeba sochaři Zadkine nebo Lipchitz. A trvalo mi určitou dobu, než jsem si ve Francii uvědomil, že ti lidé jsou neustále ctění, že to je ale už passé, že už je to historie. Ale se svou náturou jsem nemohl hned zapadnout do tendence, která tenkrát převládala, což bylo konceptuální umění."
"Ta naprosto racionální stránka, chladně racionální, filozofická. Nejsem asi dost filozof. Jsem spíš intuitivní a od dětství jsem byl ovlivněn barokním uměním. Nakonec se to všechno dalo ale docela dobře dohromady."
Co vás pak vedlo k tomu, že jste přestoupil ze sochařské tvorby na malířskou?
"Já jsem vždycky, i když jsem dělal sochařskou práci, vedle toho maloval. A asi v roce 2004 jsem najednou měl víc nápadů na malování než pro sochání. Sochařství dělám stále, ale spíš jako pedagog. Já mám svůj kurz modelování."
Kolik máte žáků a jaký je vůbec zájem o takový obor?
"Žáků jsem měl ze začátku dost. Bohužel ten počet klesá."
Čím je to dáno?
Jsou mezi nimi i cizinci, nebo jen Francouzi? Nebo máte dokonce mezi svými žáky i nějaké Čechy?
"Momentálně to jsou Francouzky, abych pravdu řekl, protože muži se zajímají o kurzy méně. Momentálně mám samé ženy. Můj ateliér se nachází v takovém konglomerátu ateliérů, kde je i jeden můj kamarád keramik. Ten to naše modelování z keramické hlíny pak vypálí, takže všechno dobře funguje."
To musí být inspirativní prostředí, taková spousta ateliérů...
"Je! Skutečně. Je to velice inspirativní prostředí, které je teď majetkem města Paříže a město tam provádí rekonstrukci, protože je to památník industriální architektury."
"Ze začátku to byly artyčoky, které jsem měl vždycky hrozně rád. Hlavně se mi ale taky líbí jako objekt. Protože jsem ale taky rád vyjadřoval pohyb, třeba let nebo růst anebo pád, tak jsem ty artyčoky dal do pohybu tím, že letěly v mracích. A aby to nebyly nějaké maličké artyčoky, tak jsem zvětšil tím, že jsem je konfrontoval s maličkými figurkami. A protože jsem chtěl, aby to byly figurky, které jsou všeobecně známé, tak je to ve většině případů Don Quijote a Sancho Panza."
Takže to jsou spíš filozofující díla nežli zátiší s artyčoky, jak bychom si možná naivně představovali?
"Jistě. Já jsem se právě chtěl dostat jinam, než je to zátiší."
Takže váš Don Quijote nebojuje s mlýny, ale s artyčoky?
"Ne, ale v příští etapě bude bojovat s těmi větrníky na výrobu elektřiny. Protože Don Quijote je alergický na mlýny, tak tam bude tento konflikt."
"Představil jsem tam obrazy od začátku, od roku 2004, kdy je tam ten první artyčok, který letí v oblacích. Je tam nebe, které je v názvu..."
A v čem je to peklo?
"To je další zelenina. To jsou hrachy, které padají. Ty lusky se v letu otevírají a ty hrášky bombardují peklo, které je dole. Je to zničení pekla, v tom by se mohl najít nějaký skoro filozofický smysl. Ničení pekla se mi líbí."
Jak si peklo představujete?
"To je úplně dětinská představa, čertíci, kteří lítají v ruinách pekla."
