Jak český Plaváček putoval do Mexika
"Los tres cabellos de Papa Sabelotodo" není nic jiného než příběh Plaváčka, který se vydává pro tři zlaté vlasy děda Vševěda. Erbenova pohádka má co říct i divákům v Mexiku. Dovezly ji tam před čtyřmi lety dva pražští loutkáři Karel Vostárek a František Watzl a založili tak tradici, která žije dodnes. České marionety okouzlily mexické děti a Česi za nimi pravidelně jezdí. V repríze z roku 2007 teď uvádíme rubriku Viléma Faltýnka o tom, jak se česká loutka poprvé vydala do Střední Ameriky.
12. září odletěli do Mexika tři čeští loutkáři: František Watzl, Karel Vostárek a Jáchym Dejmal. Vezli s sebou své zkušenosti s výrobou a ovládáním závěsných loutek na nitích, kterým se říká marionety. Jejich cíl?
"Přiblížit tamním lidem českou loutku. I když jsme do poslední chvíle nevěděli, jak to bude, co nás tam čeká, ta dohoda byla velice volná. Nakonec ale všechno bylo úžasné, pracovali jsme dvoufázově, vedl jsem dva kurzy najednou, dopolední a odpolední, v každém 10 lidí. Dohromady se vyrobilo 50 loutek, udělali jsme 4 představení, prostě stalo se, o čem člověk jenom sní, že jeho práce zapustí kořeny a vznikne divadlo, které funguje a má pokračování."
Cesta českých loutkářů byla výsledkem společné snahy českého velvyslance Vladimíra Eisenbruka a mexického malíře Francisca Tolleda. Oaxaca leží na 17. rovnoběžce v jižní části Mexika. Převažující část populace tvoří obyvatelé indiánského původu (Zapotékové) a míšenci, v jejichž tvářích lze rozpoznat rysy Olméků, Máyů, Aztéků a Zapotéků. Oaxaca je známá díky rozsáhlé horské indiánské pevnosti Monte Alban. Zde vznikly působením českých umělců dva loutkářské soubory: dětské divadlo El Vagon a soubor dospělých Los Barrigones. Oba vede spisovatelka, terapeutka a mediální analytička Lucia Bayardo.
"Loutkové divadlo v Mexiku nemá zdaleka tak dlouhou tradici jako v Čechách. Začalo někdy ve 40. letech 20. století a v našem loutkářském workshopu nikdo o marionetách nic nevěděl. Nic o jejich technice, jak je vyrábět, jaké hry s nimi hrát, zkrátka nic,"říká Bayardo.
Ve spolupráci s ní vznikly texty čtyř her, na kterých účastníci kurzů pracovali. Kromě tří mexických her to byla také Erbenova pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda, kterou Lucia Bayardo přeložila.
"Hra od Karla Jaromíra Erbena Tři zlaté vlasy děda Vševěda byla pro děti náročná. Ony neudrží pozornost dlouho a Tři zlaté vlasy trvaly hodinu a půl. Ostatný hry měly deset, dvanáct minut a to bylo dobré, na nich se učily sledovat a chápat marionety. Ale jinak se jim to všechno moc líbilo. (...) Líbilo se nám to, my v Mexiku máme rádi příběhy. Chtěli bychom taky, aby lidi víc četli. To jeden z velkých současných problémů a divadlo je jedna z cest, jak lidi znovu přivést ke čtení."
Amatérští loutkáři pod českým vedením nacvičili a 15. prosince publiku ve významném Centru umění Svatého Augustína předvedli kromě pohádky o Plaváčkovi také hry Hladový venkovan, Lásky a neštěstí navždy a Smrt chodí tiše.
Čím si loutky Mexičany získaly?
"Většina účastníků na kurzech byli prostí lidé z okolí. Tam je hodně lidových řezbářů, kteří vyřezávají fantaskní zvířata nebo religiózní motivy. Tihle lidé znají práci se dřevem, ale neznají technologii loutky, natož hraní s ní. Že budou vyřezávat loutky, s tím byli srozuměni a krásně to fungovalo. A když jsem jim řekl, že budeme s těmi loutkami hrát, tak řekli že ne, že se nebudou nikde ukazovat. Nakonec jsem je přemluvil, divadlo se uskutečnilo a hráli jsme. na premiéru přišlo 400, možná víc lidí, ten ohromný sál byl plný, přišla celá ta intelektuální a umělecká smetánka. Tihle lidé, kteří doma řežou ty svoje panáčky a pracují na svém políčku, tak když to skončilo, šli se klanět a celý sál jim aplaudoval. Potom byl takový dýchánek a lidé, které znají z novin jako celebrity, je plácali po ramenou a říkali jim, že to bylo hezké. Najednou to mělo i ohromný sociální význam, že ti lidé společensky ohromně stoupli. A to je možná jeden z důvodů, proč je to taky zajímá,"říká Karel Vostárek.
To pokud jde o herce. Proč se marionetám rozhodla věnovat Lucia Bayardo?
"Pokud jde o loutky v Mexiku, je tam důležitá improvizace, loutky mluví k divákům, diváci odpovídají, a na českém loutkovém divadle se mi líbí, že má příběh. Já jsem spisovatelka, píšu knížky pro děti. Myslím, že je třeba změnit mentalitu Mexičanů, oni vyžadují jednoduché věci, aby nemuseli pracovat hlavou, aby nemuseli rozlišovat, co je postava, co je začátek, vrchol a konec příběhu. Navíc v příbězích bývají i skryté významy, a mým cílem je, aby se děti i dospělí učili číst tyto příběhy pod příběhem."
Bude mít Vostárkova a Watzlova aktivita pokračování? Lucia Bayardo je nyní v Praze, aby na jejich kurzy v Oaxace navázala.
"Přijela jsem do Prahy, abych si dál rozšířila znalosti o loutkách, protože jsme založili dětský loutkový soubor, děti si samy vyrábějí loutky. Já jsem spisovatelka a chci pro tohle divadlo psát hry. Karel Vostárek možná znovu přijede do Oaxachy a společně je budeme režírovat."
