Jak se mateřskému jazyku učily a učí děti v zahraničí?
V dnešním pokračování cyklu Radia Praha o češtině se Michaela Swinkels-Nováková zamýšlí nad tím, jak se češtinu učily děti českých emigrantů.
V časopise KVĚTY, ročník II. č. 15 (z 10.října 1867) najdeme článek: Žena co anděl strážný řeči národní. Autor pojednává o zhoubných následcích pro mrav a duševní rozvin Belgicka, stane-li se ve vlámských provinciích franština řečí převládající. Morálním rukojemstvím toho, že se tak nestane, jsou ženy. Byť otec vlámský co voják i co dělník by se byl ve francouzských krajinách pofranštil, matka vlámská nemluví s dětmi svými leč vlámsky. Dějepis všech civilisovaných národů podává toho důkazy, že jedině matky určily řeč svých dětí. Tak nezvítězla v Normandii řeč skandinávských vydobyvatelů, kteří Francouzky pojali za ženy. Týž zjev objevil se u Gothů, Germánů a Arabů, kteří Španělsko, Itálii a Řecko zaplavili...Běda Vlámům, kteří se pofrančtili, takovéto blaseované bastardství rodinné zůstává bez potomků a v příští generaci buď vymře, anebo se zdravější potomek opět ke zdravé části lidu vrátí a jeho řeč tím více si zamiluje. Ženy české, zapište si to (za uši, pardon,) do srdcí!
Vraťme se z II.poloviny 19.století do naší doby.
Pro ilustraci vybírám ukázku z česko- slovensko- anglické recitace básně Jána Botto "Smrť Jánošíkova", kterou se pokoušela přednést holčička narozená v Kanadě:
Horži ohník horží...nie...chóri ochnik chóri...NO ...horí ohník horí na Kraĺovej Holi.. a konečně zoufale: High on the peak of the King´s Mountain...
(z divadelní hry J.Škvoreckého "Bůh do domu". )
Tak to může dopadnout, když se rodiče nedohodnou, kterým jazykem má jejich potomek vlastně mluvit...
Ale nyní vážněji. Uvedu zde dva krajní příklady pokusů o výuku dětí češtině. Celkem logicky se domníváme, že dítě se nejlépe naučí jazyku v zemi, kde se jím mluví. Moji známí (manželství česko-holandské) se rozhodli poslat svého tehdy asi desetiletého potomka na prázdniny k dědečkovi a babičce, kteří uměli jen česky. Když se chlapec vrátil, zeptala jsem se ho česky, co se naučil? Díval se na mě a nerozuměl mi. Opakovala jsem otázku holandsky. Chlapec chvíli přemýšlel, a pak řekl: SLEPICE. Možná, že tím myslel mě. Už jsem to tedy radši dále nerozváděla...
Příklad z opačného břehu: na jednom z Týdnů zahraničních Čechů v Praze nám vyprávěla Češka provdaná za Švéda, jak se jí podařilo vychovat děti ve dvou jazycích. Rodina zpočátku žila v Čechách. Otec s nimi odmalička mluvil pouze švédsky, maminka zásadně česky, a to i potom, kdy se přestěhovali do Švédska. Myslím, že to vůbec není špatný nápad! Stojí ovšem hodně manželského porozumění, trpělivosti, důslednosti, energie - a především času. Čeština našich dětí často poněkud "skřípe", protože přemýšlejí a komunikují v jazyce země, ve které žijí. A tak třeba říkají "...my přijdeme vždy rádi českou zem navštívit..." Ano, to bylo poněkud holandsky. Ale vy, milí posluchači, jste toto vyznáni jistě správně pochopili.
"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
