Jak se žilo v "Kakánii"

Zajímalo by vás, jak se žilo za Rakousko-Uherska? Jaký byl životní styl našich předků? Jakou roli hrála byrokracie a jakou příslušnost k národu? Pak je tu pro vás dnešní vydání Historických obzorů, které vás zavedou do posledních desetiletí existence habsburské monarchie. Více už Martina Lustigová.

Jak se žilo v habsburské monarchii v posledních šedesáti letech její existence? Nejprve si poslechněte, jak tehdejší život líčí spisovatel Robert Musil v knize Muž bez vlastností:

Ti, kdo tuto dobu zažili, se neubránili dojmu, že lidé žili šťastněji a klidněji než v době, která přišla po světové válce. Klidněji se na počátku druhé poloviny 19. století žilo například proto, že lidé nebyli konfrontováni se zápasy politických stran, žalobami, nevraživými kritikami nebo veřejným osočováním. Skoro až idylický ráz života ale neměl dlouhého trvání. K prvním změnám, které poklidný ráz zavedených stereotypů a zvyklostí proměnily, došlo ve městech; brzy se změnil i život na venkově. Nová doba totiž přinášela nový přístup k času. Pokračuje historička Pavla Vošahlíková: "Čas se stával pánem nad životem lidí. Bylo to dáno tím, že lidé začali na určitou dobu odcházet za prací mimo své domácnosti, mimo své domovy. Pokud člověk (například řemeslník) vykonával svoje povolání na očích celé své rodiny, na očích sousedů a podobně, tak nepočítal, kolik času věnuje pracovní činnosti a kolik času věnuje své rekreaci, zálibám nebo odpočinku. Jeho život představoval jeden celek. Řídil se pochopitelně, zejména na venkově, vegetačním cyklem, podléhal z hlediska svátků a odpočinku církevnímu kalendáři, ale tyto časové dimenze nebyly tak ostré a nebyly pro jednotlivce tak významné. Ve chvíli, kdy musel opouštět svoje bydliště, ať už šel do úřadu nebo do továrny, se mu jeho životní styl rozpadal na několik světů. Jednak žil ve své domácnosti a vedle toho žil také část svého dne mimo domácnost, v nějakém pracovním kolektivu, v nějaké pospolitosti, která byla úplně jiná." Tehdy rozhodně nebylo přípustné, aby se oba světy prolínaly - u domácího krbu se o práci, na rozdíl od dnešní doby, neslušelo hovořit.

Do životů obyvatel habsburské monarchie vstupují v druhé polovině 19. století nejrůznější instituce. Brzy na ně lidé narážejí prakticky na každém kroku. V druhé polovině 19. století totiž dochází k ohromné byrokratizaci života. "Stát prostřednictvím svých úřadů začíná přebírat spoustu povinností a věcí, které dřív vykonávala vrchnostenská správa a na které stát dohlížet nemusel," říká Pavla Vošahlíková.

Problém byrokratizace všedního života přináší člověku mimo jiné i nutnost rozhodnout se, jestli bude hovořit s úředníkem česky nebo německy. V každodenním životě společnosti tak začíná hrát výraznou úlohu nacionalismus. Ten se všemi rovinami všedního dne prolíná od 70. a ještě více od 80. let 19. století. Jak? "Od pracovních problémů přes zábavu. Například pamětníci běžně vzpomínají na to, že pokud například přišli někteří úředníci z Vídně do Prahy, byli překvapeni tím, že se musí rozhodnout, jestli si předplatí lóži v českém nebo německém divadle, jestli budou chodit do českých bálů nebo do německých. Prostě už v této době nebylo možné navštěvovat obojí." Sice existovala velmi úzká skupina lidí, zejména z okruhu místodržitelství, která docházela na kulturní akce obou národů, to ale byly spíše výjimky, které se tolerovaly s ohledem na funkci, kterou zastávali. Běžný občan se musel rozhodnout, kam patří. Pavla Vošahlíková k tomu podotýká: "Je pravda, že tato konkurence s sebou nesla velice negativní rysy, ale současně velice stimulovala obě strany k tomu, aby se vyrovnaly z hlediska kapacity institucí i pestrosti nabídky té druhé straně. Projevilo se to téměř ve všech kulturních a vzdělávacích institucích, protože pokud tady vznikla německá instituce, která sdružovala fotografy, musela okamžitě, během půl roku až roku, vzniknout obdobná česká. Tento nacionální tlak vedl k velkému rozhojnění veškeré spolkové činnosti." Nacionalismus měl tedy i kladné stánky. O nich více historik Antonín Kostlán: "Souvisí to s rostoucím sebevědomím české společnosti, která se vyrovnává z hlediska podnikatelského i z hlediska tehdy chápaných národních úspěchů se společností německou, se kterou soupeří a vlastně i přestává soupeřit. Je to naopak německá společnost, která v tomto období začíná v parlamentu i jinde soupeřit."

V průběhu let 1848-1914 se životní styl výrazně mění. Už byla řeč o změně chápání času nebo o nacionálních aspektech. Mění se ale i prostorové vnímání světa - lidé totiž začínají objevovat vzdálenější končiny. Cestování bylo dosud chápáno jako něco velmi nebezpečného a nepohodlného - tento názor opouští česká měšťanská vrstva teprve počátkem 20. století. Pokračuje Pavla Vošahlíková: "Už zhruba od 40. let tady byli takoví novátoři, kteří naopak cestování považovali za základ a za možnost přiblížit se zahraničnímu životnímu stylu. Snažili se prostřednictvím tohoto poznávání, ať už v rámci cest za prací nebo za zábavou, rozšiřovat svůj obzor."

Do života lidí vstupuje i technika. Ta velice výrazně ovlivnila životní styl ve všech směrech. Objevují se například novinky v dopravě nebo v komunikaci. Ale nejen to. "Kupříkladu to, že si člověk mohl na svou práci posvítit od 60. let nejprve petrolejkou, což už byl velký technický pokrok, později plynovou lampou a ještě později elektrickým osvětlením, zcela změnilo jeho denní rozvrh. Samozřejmě, že podobných epochálních vstupů techniky do životního stylu bylo více. A je důležité si uvědomit, že technika neovlivňovala jenom výrobní oblasti, ale velice výrazně poznamenala i život v domácnosti, zábavu, prostě všechny sféry všedního dne. A prostřednictvím inovací najednou všední den kolem roku 1914 vypadal podstatně jinak než v roce 1848."

Je něco, čím nás doba habsburské monarchie může dnes inspirovat? S odpovědí přichází historik Antonín Kostlán: "Řekl bych, že je to především přesahovost a nevyhraněnost pojmu vlast, který je typický pro toto období. Už sám pojem vlast je vlastně trochu divný pojem. V češtině pojem vlast souvisí, i když si to neuvědomujeme a musí nám to připomenout lingvisté, daleko více se slovem vláda, vládnout. A je to tedy pojem svým způsobem netypický. A tento pojem se komplikuje také tím, že pro Čecha v období habsburské monarchie vlast byla několikerá. Zejména byla vlast užší a vlast širší. Užší vlast jsme mohli pojímat jako omezující se na prostor Čech, případně českých zemí, ale také to byla oblast, která splývala se státním útvarem, kterému jsme si navykli říkat Předlitavsko. Ale vedle Předlitavska tady byl i útvar ještě širší. Útvar, který vnášel do myšlení o vlasti jakousi pozoruhodnou pomlčku. Vlastí nejširší bylo Rakousko-Uhersko. A ta pomlčka nás jakýmsi způsobem provázela celou naší historií a pomlčka nad námi visí znovu už nejenom ve své jedinečné podobě, jak ji známe, ale vlastně v současné době v podobě zpatnáctinásobené. Dá se říci, že uvažování o vztahu Čecha v rámci rakousko-uherské monarchie k jeho širší vlasti je něčím, co může být velice inspirativní pro uvažování současného člověka v rámci sjednocující se Evropské unie. To, co bych považoval za ten pozoruhodný odkaz habsburské monarchie je právě ten moment, že vlastenectví může mít zároveň vícero podob."