Poslední exil posledního českého krále

Život Karla I. v obrazech (kaple blahoslaveného císaře Karla I. ve Staré Boleslavi)

Císař a král Karel I. (1887–1922), poslední Habsburk na českém trůnu, zemřel na zápal plic na Madeiře. Před sto lety ho na ostrov v dalekém Atlantiku vysadil britský křižník.

Na trůn po svém prastrýci Františku Josefu I. usedl koncem listopadu 1916. Zdědil monarchii v rozkladu. Široké vrstvy obyvatelstva žily v nouzi a o hladu. Armáda bez úspěchu bojovala na několika frontách. Vídeň byla v politickém područí císařského Německa.

Zrání mladého Habsburka

Karel I. | Foto: Wenzl Weis,  Wikimedia Commons,  volné dílo

Karel se narodil se na zámku Persenbeugu koncem léta roku 1887 v Dolních Rakousích jako nejstarší syn arcivévody Oty Františka. Jeho dědeček byl bratrem císaře Františka Josefa I. O nějakém možném nástupnictví se tehdy vůbec neuvažovalo. To byl ještě naživu korunní princ Rudolf, který o dva roky později spáchal sebevraždu. Dalšího v pořadí Františka Ferdinanda d’Este, který se svědomitě připravoval na převzetí trůnu, zastřelili v Sarajevu v létě 1914. Arcivévoda navíc morganatickým (nerovným) sňatkem s hraběnkou Chotkovou připravil o nástupnictví i své mužské potomky. Proto bylo dětství a mládí Karla Habsburského zpočátku obyčejnější než u jiných princů. Kromě domácích lekcí docházel ve Vídni na prestižní skotské gymnázium a potom, v pouhých osmnácti letech, nastoupil k 7. dragounskému pluku v Čechách. Císař mu udělil hodnost poručíka. I to bylo jiné. Ze svého syna Rudolfa udělal František Josef I. generála, když byl ještě batole. Karel nastoupil ke dragounům, kteří byli posádkou v Brandýse nad Labem. Byl tam neskutečně populární, Brandýs a Stará Boleslav se o něj doslova přetahovaly. V tomhle českém dvojměstí všechny upřímně těšilo, že mladý poručík mluví velmi dobře česky a že je přátelský i k obyčejným lidem. V městských kronikách a dobových zpravodajích najdeme bezpočet záznamů, které nebývalou oblibu pozdějšího císaře Karla i vzájemnou rivalitu obou polabských měst v boji o jeho přízeň potvrzují. To pak ještě více pokračovalo, když sem o pár let později přijel s novomanželkou, princeznou Zitou Bourbonskou. Oblíbený byl i v Praze, kam z Brandýsa odjel na studie. Jako student Karlovy a Ferdinandovy univerzity nechodil na přednášky, ale jeho učitelé za ním chodili na Pražský hrad. Tehdy to vlastně byly dvě znepřátelené univerzity, německá a česká. Ale v této prestižní záležitosti akademické vedení dosáhlo kompromisu a Karel se učil s německými profesory německy a s českými česky.

Svatba Karla I. se Zitou Bourbonskou | Foto:  Wikimedia Commons,  volné dílo

Nevěsta nebyla z almanachu

Ukázka z Gothajského almanachu | Foto:  Internet Archive Book Images,  Flickr,  volné dílo

To už se Karel oficiálně stal druhým následníkem trůnu, poté co z nástupnictví byli vyjmuti mužští potomci Františka Ferdinanda d’Este. A tak si císař svého prasynovce pozval a navrhl mu, aby se začal rozhlížet po nevěstě. Prý mu doporučil, aby si nejprve prostudoval Gothajský almanach, který byl takovým seznamem evropských královských a knížecích rodů. Jenže habsburský dům byl plný tetiček arcivévodkyň, které byly velice aktivní, pokud šlo o uzavírání sňatků v příbuzenstvu. Tentokrát sehrála klíčovou roli tetička arcivévodkyně Marie Terezie, která byla příbuznou jak mladého Karla, tak o pět let mladší Zity z rodu Bourbonsko-Parmského. Usoudila, že se k sobě hodí a že Zita je dostatečně urozená i pro habsburského ženicha. Její otec byl poslední parmský vévoda a její babička portugalská královna z rodu Braganza. Tento rod po staletí vyvdával do evropských panovnických domů své nevěsty, které byly vyhlášené krasavice. Zita nebyla výjimkou, byla to kouzelná, vzdělaná mladá dáma, která skvěle mluvila snad osmi jazyky. Včetně češtiny, kterou se začala učit až po sňatku s Karlem. V jejich námluvách opakovaně hraje důležitou roli další místo v Čechách -  Františkovy Lázně. Karel sem údajně přijel navštívit svou další tetičku, arcivévodkyni Marii Annunciatu. A Zita byla zrovna v těch dnech v lázních na doporučení lékařů, aby vyzdravěla z chladného a vlhkého prostředí v ústavu pro mladé šlechtičky na ostrově Whight v Lamanšském průlivu. Mladí lidé našli v sobě zalíbení, setkání se opakovala a stávala se častější. A tak mohla Karlova matka, arcivévodkyně Marie Josefa zanedlouho na audienci, kterou si vyžádala u císaře prohlásit: „Karel se chce zasnoubit se Zitou.“

Císařský pár v roce 1917 | Foto:  Rakouská národní knihovna,  Wikimedia Commons,  volné dílo

Trnitá cesta mladého císaře

Arcivévoda Karel  (vlevo) během I. světové války | Zdroj:  Imperial War Museum,  Wikimedia Commons,  volné dílo

Arcivévoda Karel na rozdíl od dřívějšího následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este nebyl vůbec připravován na roli příštího panovníka. Neměl ani přístup do císařské rady. Hektické týdny po atentátu v Sarajevu, kdy se rozhodovalo o událostech, které měly vést ke světové válce a zkáze Rakouska prožíval jako outsider, úplně mimo veškerého dění. Sám byl založením pacifista a humanista. Bohužel, ve třetím válečném roce 1916 středoevropské mocnosti ovládaly generální štáby, a zvláště ten německý v čele s Hindenburgem a Ludendorffem pro vítězství na válečném poli byl ochoten obětovat vše. Mladý císař byl bez šance kolo dějin zastavit. Dosáhl pouze několika dílčích úspěchů. Zakázal rakouské armádě užití chemických zbraní, svou amnestií hned po nástupu na trůn zachránil život několika českých vlastenců, kteří v čele s Kramářem a Rašínem byli o necelé dva roky později u vyhlášení samostatného Československa. Své hluboké sociální cítění projevil při zrodu ministerstva sociální péče v roce 1917. Bylo to první ministerstvo tohoto druhu na světě. Karlův Národní manifest, který vyhlásil v polovině října 1918 s příslibem federalizace mocnářství, značnou měrou přispěl ke klidnému, nevojenskému převratu u nás. Se zeměmi Dohody se císař snažil sjednat alespoň separátní mír, ale i přes počáteční sympatie ze strany francouzského předsedy Aristida Bryanda všechny jeho pokusy selhaly. Na frontách bylo Rakousko Uhersko vazalem silnějšího Německa, a tak se ukončení války dočkalo až s pádem Německého císařství. Karlův prvorozený syn Otto Habsburk o svém otci jednou řekl: „…přišel bohužel pozdě, ale alespoň se pokusil.“ Ještě výraznějšího uznání se císaři Karlu I. dostalo od francouzského spisovatele a humanisty Anatola France: „Císař Karel je jediný slušný člověk, který se sám postavil do čela armády, ač byl spíše světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto jím opovrhoval celý svět.“

Hořký konec na ostrově

V kapli kostela Nanebevzetí Panny Marie v Monte s korunovačním portrétem Karla I. převládají stuhy v barvách maďarské trikolóry,  ale nejdeme tu i český nápis: Blahoslavený Karle,  český králi,  oroduj za nás | Foto: Petr Lukeš

Karel I. za svého krátkého panování ve válečných časech stihl pouze jednu korunovaci v Budapešti. Po rozpadu císařství a vytvoření nástupnických států si pouze Maďarsko ponechalo statut monarchie. Karel posílen sympatiemi Maďarů včetně Mikloše Horthyho, pozdějšího regenta, usiloval o návrat na trůn. Ale Horthy ho nakonec zradil. Rozhodný odpor proti uvedení Habsburka na maďarský trůn přišel však od vítězných mocností a možná v ještě větší míře od sousedních zemí, hlavně Československa a Rumunska. Oba státy Malé dohody hrozily vojenským zásahem proti Maďarsku, které právě mělo za sebou krvavou občanskou válku. Tehdy bylo rozhodnuto po všeobecném souhlasu, že se císař z Maďarska už nevrátí do svého původního poválečného exilu ve Švýcarsku, ale že ho odvezou až na ostrov Madeira v dalekém Atlantiku. Ve hře byla ještě jedna, mnohem děsivější destinace. Asunción, kterému se přezdívalo Hrob bílého muže. Madeira je krásný ostrov a doslova turistický ráj prakticky po celý rok. Ale ne před sto lety pro císařský pár. Po připlutí je Portugalci přivítali s jásotem a pompou, ale brzy se objevil vážný problém, který byl zpočátku finančního rázu. Karel se Zitou byli ubytováni ve vile patřící nejlepšímu hotelu na ostrově. Jenže brzy neměli čím platit. Císař ještě ve Švýcarsku odmítl velkorysou nabídku nástupnických států na vysoké odstupné, ze kterého by měl 100 tisíc švýcarských franků ročně. To byla tehdy obrovská suma zaručující mu blahobyt. Jenže tam byla podmínka jeho abdikace. A to rozhodně odmítl. Jediným jeho jměním, po konfiskaci rozsáhlých majetků v Rakousku, Čechách a Uhrách, byly rodinné šperky, uložené ve švýcarské bance. Bohužel důvěřivý Karel umožnil přístup ke svému sejfu bývalému rakouskému konzulovi v Benátkách, který dříve několikrát poskytl habsburskému domu finanční služby. Jenže tentokrát neodolal a se šperky navždy zmizel. Karel se i s rodinou museli z příjemného Funchalu přestěhovat do vily nad pobřežím, a to bylo osudné rozhodnutí. Obec Monte leží nad Funchalem vysoko v horách, v sedmi stech metrech nadmořské výšky. Jedna ze služebných si stěžovala: Dole ve městě za měsíc třikrát sprchne, tady nahoře je to obráceně, prší tu každý den, je mlha, vlhko a zima. Karlovi, který už v minulosti prodělal revmatické horečky, počasí vůbec nesvědčilo. V březnu 1922 šel koupit svému synovi dárek k narozeninám do Funchalu, kde bylo mimořádně teplo. Celý propocený se pak vracel do chladu své vily. Nastydl a dostal silný zápal plic. Rodina k němu zavolala lékaře až po deseti dnech, protože na něj neměla peníze. 1 dubna 1922 císař Karel, poslední český král zemřel. Ve vyhnanství na Madeiře žil krátce, necelé čtyři a půl měsíce. 5. dubna ho pochovali v nedalekém kostele Nossa Senhora do Monte. I téměř po sto letech je místo jeho posledního odpočinku stále hojně navštěvované, kolem hrobu v malé kapli jsou záplavy svící nejčastěji s maďarskou trikolórou, ale najdeme tu i české nápisy. Duchovní význam kostela Panny Marie nad Funchalem a vzpomínky na posledního českého krále umocnilo Karlovo blahořečení 3. října 2004 papežem Janem Pavlem II.

Z terasy pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Monte je nejkrásnější vyhlídka na hlavní město Madeiry Funchal a jeho přístav | Foto: Petr Lukeš
Autor: Petr Lukeš
klíčové slovo: