Jakub Jan Ryba – učitel, který chtěl vzdělávat srdce

Jsou lidé, kteří mají o svém budoucím povolání jasno, jen co začnou rozum brát. K takovým nejspíše patřil Jakub Jan Ryba. Jsou i lidé, kterým se jejich dětský sen splní. A k nim už Ryba tak docela nepatřil. Chtěl se naplno věnovat hudbě, místo toho se ale stal učitelem. Jeho kantorské působení budeme sledovat ve vánočním pořadu Radia Praha. V roli Jakuba Jana Ryby uslyšíme Petra Vydru, faráře Zachara se ujal Jiří Weinberger.

Naše povídání začneme ve škole v Nepomuku. Tam počátkem sedmdesátých let 18. století přivedl svého syna Jakub Jan Ryba starší. Průvodcem nám bude Jan Šimek z Pedagogického muzea Jana Amose Komenského, tvůrce nedávno otevřené výstavy Jakub Jan Ryba nejen jako autor České mše vánoční "Hej, mistře!"

Rybův rodokmen

"Rybův otec byl učitel a v té době bylo učitelství spojené s vedením kostelního kůru, protože provázanost školy a kostela byla velice silná. Rybův otec byl vynikající hudebník a byl rovněž také hudební skladatel. Jeho skladby nejsou až tak výjimečné, nebyl tak výrazný talent jako jeho syn. Přestože byl vynikajícím hudebníkem, tak jako člověk byl takový velice dobrosrdečný a neprůbojný, takže celý život zastával pouze funkci podučitele, učitelského pomocníka, která byla špatně placená. Jeho přímý nadřízený, učitel Strejček v Nepomuku, se choval velice nepěkně nejen k dětem ale i k Rybovu otci. Nakládal s ním hrubě a Ryba to velice těžce nesl. Do školy chodil nerad a vzpomíná na to potom ve svém veršovaném životopise, který napsal Františku Vavákovi."

„Do školy mne vedl otec, již to vzhled byl jak psí kotec, okna dvě v půl zahadřena, k tomu pevně zamřížena, půda z cihel vybortěna, husím trusem vydlážděna. Přitom před očima hrozně, školní mučení se jeví, běda tomu, koho trefí!“

Do školy tedy malý Jakub Šimon později po biřmování Jakub Jan nechodil rád. O to raději se ale věnoval hudbě, ať už jako dítě v Nepomuku nebo později jako student v Praze, kde navštěvoval piaristické gymnázium.

Stará škola a Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích

"Během svých studií v Praze se uplatňoval jako hudební skladatel, dokonce se mu částečně dařilo i prodávat některé své skladby. Velmi intenzivně se té hudbě věnoval, hrál se svým profesorem v komorním tělese. Prováděli jak skladby cizí, tak skladby Rybovy. On v tom mladickém uvažování, čeho by chtěl v životě dosáhnout nebo čím by chtěl být, snil o tom, že bude hudebním skladatelem nebo kapelníkem nějakého prestižního většího orchestru někde ve šlechtických nebo církevních službách, ale to se mu nepodařilo. Ještě nedokončil třetí ročník piaristického gymnázia, kde studoval, když mu napsal otec dopis, že v Nepomuku se uvolnilo učitelské místo a že by byl rád, kdyby jeho syn toto místo přijal."

Jakub Jan Ryba otce s těžkým srdcem poslechl ačkoli, jak podotýká Jan Němeček, který v padesátých letech z němčiny přeložil a vydal jeho školní deníky, "nebylo jeho úmyslem stát se kantorem, ba přímo se tomu vzpíral." Přesto absolvoval jakýsi "učitelský kurz", nějaký čas působil v Nepomuku a později Mníšku pod Brdy, kde prý byl velmi oblíben a kde podle svých slov "šťastně školoval." V roce 1788 jako dvaadvacetiletý přichází do školy v Rožmitále. V deníku čteme:

Rukopisná Bílá kniha se záznamy chvályhodných činů žáků (vlevo) a Kniha hanby, obě přibližně z Rybovy doby

„11. února 1788. Toho dne převzal zastupující učitel Jakub Ryba povinnosti školního úřadu. Když nastoupil, nenašel žádné známky o plnění úředních předpisů, neboť jak ve školním zařízení a školních předpisech, tak na školních dětech shledal četné nedostatky. Chyběla kniha patentů, seznam školních dětí, pořádek, některé školní děti byly hrubé povahy, zpupné, nemravné.“

V Rožmitále, dnes Rožmitále pod Třemšínem, už Jakub Jan Ryba zůstal a v městečku prožil téměř 30 let.

Jakub Jan Ryba nastoupil do rožmitálské školy v době, kdy už proběhly tereziánské reformy a školní docházka byla povinná. Pod slovem povinná si ale nemůžeme představovat dnešní stav. Existovala řada výjimek, kdy děti do školy nemusely a spousta rodičů je s lehkým srdcem nechávala doma, byly totiž nejlevnější pracovní silou.

Fotografie jednoho z listů Knihy ctí (vlevo dole) založené a vedené Rybou od roku 1790

"Školní budova v Rožmitále byla postavena už někdy v 17. století, takže byla dost stará. Bylo to několik místností, do kterých se muselo vejít 200 - 300 dětí, které měly správně školu navštěvovat. Jiná věc byla, že školní docházka sice byla teoreticky povinná, ale v té době, koncem 18. století ještě nebyla vymahatelná. Záleželo na učiteli, kolik dokázal přivést dětí do školy. Tady se opět musel potýkat s nezájmem rodičů, kteří mu tvrdili, že oni sami školu nikdy nepotřebovali a nepotřebují ji ani jejich děti a odmítali děti do školy posílat. Poté se Ryba obracel na příslušné úřady, které měly přimět rodiče k tomu, aby děti opravdu do školy posílali, což se mu částečně dařilo. Ryba jakožto učitel byl velmi úspěšný. Když po svém předchůdci Ondřeji Poddaném, který to vyučování pojímal jako vedlejší činnost vedle té činnosti regenschoriho, školu přebral, tak z nějakých šedesáti žáků, kteří chodili v prvních měsících, zvednul tu návštěvu na přibližně 200 žáků."

Dodnes diskutovaným tématem ve školství jsou platy. Závratné nebyly ani za Rybova života, Jan Šimek nicméně podotýká, že finanční zajištění učitele nebylo špatné. Má to ale své ALE, které opět souvisí i s přístupem rodičů ke vzdělání svých dětí.

"On nežil v chudobě od počátku, to zajištění učitelů nebylo až tak zlé."

Kolik to tak bylo?

"Bylo to, nerad bych se spletl, ale domnívám se, že to bylo kolem 130 zlatých, ta částka není důležitá. Bylo to zaopatření vcelku slušné, jedinec, který žil sám, ten z toho mohl vyžít báječně. Problém byl trošku v tom, že Ryba měl početnou rodinu, celkem se svou manželkou měli třináct dětí z nichž přežilo sedm, takže on musel živit ženu a sedm dětí. To už ty učitelské příjmy znamenaly napjatý rodinný rozpočet. Ale pořád to nebylo teoreticky nijak špatné, pořád to zajištění umožňovalo živit i takto početnou rodinu. Problém byl v tom, že ten plat učitele se skládal z více složek. První z nich byly peníze od kostela, protože učitelské místo bylo spojené s funkcí regenschoriho, ředitele kůru, takže on hrál v kostele při bohoslužbách, pohřbech a dalších obřadech. Druhá část jeho zajištění plynula od vrchnosti, Rožmitál byl poddanským městečkem pražského arcibiskupství. A třetí, ovšem největší část, učiteli plynula od rodičů jeho žáků, čili čím více žáků chodilo do školy, tak tím měl učitel více peněz. Problém byl, že ti rodiče se k placení školného stavěli vlažně, takže vymáhání těch peněz Rybu dost vyčerpávalo. Těch neplatičů tam byla spousta, musel trávit mnoho času v půtkách s rodiči, aby mu dali těch pár krejcarů, které mu měli odvést. Další věc byla, že část toho platu nebyla v penězích, ale v naturáliích. Jeden příklad za všechny: palivové dříví, kterým se topilo ve školní budově, kde zároveň učitel bydlel. Nezřídka se stávalo, že hospodářský úřad rožmitálského panství prostě dodávku nezajistil, dříví nepřišlo, a učitel proto musel zrušit vyučování."

Rybovy školní deníky

I přes různé překážky, jako byly například spory s některými nadřízenými nebo rodiči, bylo Rybovo působení pro rožmitálskou školu jednoznačným přínosem, však také jako výborný učitel dostal opakovaně vyznamenání od krajského úřadu. Jakub Jan Ryba dbal o budovu školy i o školní knihovnu. Věnoval se dětem nejen ve škole, ale chodil se s nimi například i koupat - pro tuto příležitost vypracoval jakási "pravidla koupání", která se musela dodržovat, aby se žádnému z dětí nic nestalo.

Vše, co se ve škole odehrálo a co se jí týkalo, zaznamenával Ryba na stránkách školního deníku, který učitelé povinně vedli. Rybovy školní deníky ocenili jako vzorové už jeho nadřízení. Ryba na jejich stránkách situace nejen popisuje, ale také komentuje. Dozvídáme se tak, jak vypadalo školství na konci 18. a počátku 19. století, a vyčteme z nich i Rybovy názory a postoje. Jan Šimek pokračuje:

Katechismus pro nejmenší děti

„Tohle souvisí pak třeba s poznámkami, které činí k metodám pana faráře, se kterým měl později velké spory. Ty spory se týkaly vůbec toho přístupu k dětem a k výuce. Pan farář totiž, když se po delší době dostavil do výuky, s dětmi zapředl nějakou teologickou disputaci. Mluvil s nimi prostě způsobem, jakým by mluvil s nějakým kolegou, který taky prošel teologickým seminářem. Ryba to samozřejmě komentoval ve svém deníku, že něco takového je pro děti naprosto nevhodné a pan farář se nemůže divit, že mu na to ty děti nebyly schopné odpovědět a koukaly na něj s otevřenou pusou. Takže Ryba přistupoval dětem přiměřeně k jejich věku a opravdu se jim snažil tu látku vysvětlit."

Ryba v deníku poznamenává:

„Zásady farářovy a mé jsou tak rozdílné jako černá a bílá barva, proto se mu nemohu nijak líbit. Učitel chce vzdělávat srdce a farář paměť. Jaký to rozdíl.“

Spor, který Jakub Jan Ryba vedl s farářem Kašparem Zacharem, jeho působení na rožmitálské škole velmi ovlivnil. O co v něm šlo? Zachar byl už starší člověk a velmi těžko si zvykal na to, že podle nových pravidel je tím rozhodujícím činitelem ve vzdělání stát a ne církev. Farář sice byl učitelův nadřízený, učitel měl i povinnost hrát na kůru, ale farář měl na školu pouze dohlížet a ne něco diktovat a nařizovat. Nahlédněme teď do deníku, kde Ryba zaznamenával spor s farářem.

„Poznámka učitelova: Kostel a škola musí být vždy spojeny, ve škole se vzdělávají lidé na křesťany, v kostele se zdokonalují. Ve školách se připravuje půda srdcí, aby přijala símě, a v kostelích se seje. Svatá shoda, nepřetržitý řád mezi kostelem a školou musí být zachován jako mezi starším a mladším sourozencem. Starší musí druhému přispět a je jeho povinností, aby pomáhal mladšímu radou a skutkem, láskou a dobrotou." „Poznámka dp. faráře: Je velmi nesprávně řečeno, že kostel a škola jsou sourozenci. Kostel je pán, škola však služka.“

Farář i Ryba si vyměňovali názory na nový a starý školský systém.

„Poznámka učitelova: Srovnání mezi starými a novými školami je tu proto, aby Vaše Důstojnost mohla uznat, jaký je mezi nimi rozdíl a že je třeba, aby mládež byla řádně a účelně vychovávána.“ „Poznámka dp. faráře: O čem vím, o tom nemusím být poučován mladým učitelem.“ „Poznámka učitelova: Mladý učitel se nechce nikdy odvážit poučovat starého faráře, neboť uznávat a poučovat je rozdíl. Rožmitálská farní škola, jejímž představeným je Vaše Důstojnost, nikdy nedosáhne bez Vaší pomoci dokonalosti. Proto otvírám své srdce, které upřímně cítí, před Vaší Důstojností a prosím, aby vymizel všechen špatný předsudek, jímž škola trpí, a aby se uznal cíl zlepšení školní výchovy.“ „Poznámka dp. faráře: Prosím, v čem má záležet tato pomoc? Snad v tom, že když je učitel nepřítelem všech, aby se i farář se všemi znepřátelil?"

Farář nešetřil ani Rybovu hudbu.

„Poznámka dp. faráře: Děje se podnes, že pan učitel sedí ve svém pokoji, píše noty a školu přenechává nezkušeným školním pomocníkům.“ „Poznámka učitelova: Učiteli je dovoleno zabývat se jakoukoli užitečnou prací, když skončil své povinnosti. Pokud jde o psaní not, je velmi trestuhodné, jestliže se tím zanedbává škola. Děje-li se tak po skončených školních povinnostech, je to užitečnější, než se potulovat.“

Ryba faráři vyčítal, že nenavštěvuje školu tak často, jak by měl.

„Poznámka dp. faráře: Ostýchám se navštívit školu od té doby, kdy mě učitel před celou třídou zahanbil, poněvadž jsem se optal jednoho žáka, proč má hořejší i dolejší číslice jen svou hodnotu, na př. 3/4 jen 3 a 4, a proč číslice 34 znamená třicet čtyři, což přece každý začátečník musí vědět a tomu se učit.“ „Poznámka učitelova: To se stalo při veřejné zkoušce v první třídě, když učitel řekl důstojnému panu faráři. "To nelze žádat od tak malého dítěte." Je v tom něco zahanbujícího? Učitel pak sám hovořil s děckem, jež otázku pochopilo. Proč nedovedlo odpovědět panu faráři? Pravím zde: Jaká otázka, taková odpověď. Z toho je jasně zřejmé, že pan farář rozumí velmi málo sokratické metodě.“ „Poznámka dp. faráře: A což kdybych měl vypočítávat všechny jeho hrubosti! Nepřijde ráno včas na kůr, ač já, již starý farář, přece musím jít k oltáři i do zpovědnice, nereservuje mně, faráři, na kůru první místo a předkládá mi těžké skladby bez jakékoli přípravy, čímž se ocitám v nebezpečí, že uváznu.“

Své názory si Ryba s farářem vyměňovali velmi dlouho.

„Poznámka dp. faráře: Je zřejmé, že má pan učitel mnoho volného času, aby psal, což by se nemohlo stát, kdyby dbal svých povinností. Nemám tolik času psát ani odpovídat. Chce-li mě učitel v budoucnu trápit tolika dopisy, budu je neotevřené vracet. Bude mi vždy milé, když spis i s mými poznámkami bude prozkoumán na příslušném místě, aby se poznalo, kdo v tomto případě má pravdu nebo kdo je moudřejší.“ „Poznámka učitelova: Tuto odpověď důstojného pana faráře opsal jsem zde slovo od slova tak, jak ve skutečnosti je, aby bylo patrno, jak ovládá němčinu a pravopis. Posmíval se učiteli pro několik chybně napsaných slovíček a sám v několika řádcích důkladně uklouzl. Jaká radost být pod takovým představeným, jenž chce vše podřídit své domýšlovisti a libovůli! Který opovrhuje každou dobrou snahou pro školství a který se řídí spíše vlastní hlavou než úředními nařízeními, protože neznává účel nebo konečný cíl školního zřízení a setrvává v nebezpečném předsudku, že prý jsou školy škodlivé. Z toho prýští nenávist k učiteli a neustálé pronásledování. To vše nemůže učitele odvrátit od jeho správné cesty, což důstojného pana faráře proti němu ještě více popuzuje, protože vidí, že je při všech těchto protivenstvích veselý, statečný a pevný. A proč by neměl být? Jedná tak, jak mu předepisují zákony, všeobecné dobro a náboženství. Sílí jej útěcha, že bude jednou bohatě Bohem odměněn, a tato myšlenka pozdvihuje jeho duši z prachu pomíjejícnosti.“

Radovánky nevinných dítek o Vánocích

Spor se vlekl a zasáhnout do něj musela vyšší místa. Vikář, Zacharův nadřízený, faráře vyzval, aby plnil své povinnosti, konflikt dále nerozviřoval a s učitelem se usmířil. Kupodivu se tak také stalo a oba spolu potom vycházeli korektně. Po smrti Kašpara Zachara pak dokonce Ryba napsal skladbu k jeho pohřbu.

Rybovo jméno bývá díky jeho nejznámějšímu dílu spojováno s Vánocemi, které pro něj jako pro hluboce věřícího člověka musely být velkým svátkem. Věnoval se jim nejen ve své hudební tvorbě, ale vytvořil také dílko pro děti - Radovánky nevinných dítek o Vánocích. V něm malé čtenáře poučoval o adventních zvycích, o smyslu Vánoc a obracel se i na jejich rodiče. Celá knížka je koncipována jako rozhovor několika dětí. Jan Šimek přečetl jednu z pasáží:

"Dítě A hovoří: ´Každé ráno, ještě za tmy, již mne vzbudí tatínek nebo maminka, tu se honem honem strojím. Pak vedu mamičku neb tatíčka s lucerničkou do kostela. Zde si rozsvítím svůj zelený sloupeček, při kterém se modlím aneb zpívám. A to mi tak příjemné jest, že se celý den z toho raduji. A věř mi, že mi pak všecko lépe do hlavy jde.´ Na to mu odpovídá jeho kamarád s vrtěním hlavy. ´Mně se ale věru advent tak tuze nelíbí, ani mi velkou radost nedělá.´ ´A pročpak?´ ´Mmm, protože chodí Mikuláš a Lucie,´odpovídá ten nespokojenec s vánočními svátky. Dítě A, které žije v osvícené rodině, mu na to říká: ´U nás přestává mikulášství i luciášství. Můj tatínek říkává: Kdo chce ze svých dětí mrzáků a bláznivců udělati, ten ať na ně přivádí Mikuláše a jiné hastrochy. Já chci ze svých dítek zdravé a srdnaté lidi mít, aby Bohu, vlasti, obci a člověčenství platně sloužit mohly.´

Takže tady Ryba názorně předvádí, proti čemu bojuje. Na těch Luciích a Mikuláších mu vadilo hlavně to, že to jednak byly pověrečné zvyky, které ukazovaly, že existují nějaké nadpřirozené bytosti, ale později to ještě rozvádí, cituje tam reálnou historku: Děvečka, která ohřívala vodu na plotně, zezadu k ní přiskočil ten čert a mrsknul ji proutkem. Ona, jak držela ten hrnec, tak se vyděsila, čerta opařila, vylila na něj tu vodu a čert pak během 14 dnů na popáleniny v hrozných bolestech zemřel a děvečka z toho měla psychické problémy."

Mikuláši mu vadili také proto, že se převlékali za církevní hodnostáře, což se podle Ryby pro světské osoby nehodilo. Ryba právě v této souvislosti v poznámce pod čarou apeluje na rodiče, ať se drží příkladu osvíceného otce a odvrátí se od škodlivých návyků.

K dětem se Jakub Jan Ryba choval laskavě a nerad používal i tehdy zcela běžné tělesné tresty. Ve výuce se držel například známých Komenského zásad - postupoval od jednoduchého ke složitějšímu, dbal i na to, aby děti při výuce čtení opravdu rozuměly tomu, co čtou. Dnes se to může jevit jako zcela samozřejmé, ale v Rybově době tomu tak zdaleka nebylo. A takových příkladů bychom našli více: Ryba skládal pro děti písničky, po celý život se vzdělával a zajímal se o vše nové. Povolání, kterému se vlastně původně vůbec věnovat nechtěl, se mu stalo životním posláním.

Jeho syn, oční lékař Josef Arnošt Ryba, po letech vzpomínal:

"Povinnost svého stavu konal otec nadšeně a znal důkladně nejlepší díla o umění výchovy a výuky. Žil nakonec v největším ústraní, hudba, procházka v přírodě, zábavy s dětmi byly jeho jediným odpočinkem. Měl živou a ohnivou povahu, miloval veselí. Byl štědrý až do marnotratnosti, jeho živost byla mocně držena na uzdě jeho skoro panenskou citlivostí, jeho vysokými ideami o poslání a důstojností jeho úřadu, pravou zbožností a živým jemným smyslem pro domácí štěstí."