Učitelské povolání bývalo pevně spjato s hudbou
Pokud bychom se zamysleli nad symboly českých Vánoc, možná byste souhlasili, že k nim patří obrázky Josefa Lady a vánoční mše Hej mistře Jakuba Jana Ryby. Ne náhodou se o adventu některé z akcí věnují právě jim. Například před dvěma lety proběhla v pražském Obecním domě velká výstava Josefa Lady a letos Pedagogické muzeum Jana Amose Komenského připravilo výstavu, která představuje Rybu především jako učitele. To, že hudbu a učitelské povolání nešlo v Rybově době od sebe oddělit, připomenou Historické obzory.
"V tehdejší době ty kostelní kůry plnily takovou speciální funkci. Veřejné koncerty, veřejná divadla, to fungovalo jenom v těch největších městech. Jinak bezprostřední kontakt a setkání s hudbou pro většinu obyvatel představovala právě návštěva kostela. Tam slyšeli hru na varhany, instrumentální doprovod mší. To už se dneska většinou nedělá, tenkrát při mši hrály nejen varhany, ale i další nástroje. Takže tam lidé poslouchali hudbu a tehdy to bylo tak, že se tam hrála i ta díla světská."
Ryba ale hrát světské věci v kostele odmítal, a proto v jeho tvorbě převažují církevní skladby. Jeho hudební dílo je opravdu obsáhlé - okolo třinácti set skladeb, říká Markéta Kabelková, vedoucí Hudebně-historického oddělení Českého muzea hudby. Právě tam se nachází soubor Rybových autografů.
Máte tam tak i slavnou českou mši vánoční Hej Mistře?
"Tak tu ve svých sbírkách máme, ale tam je jeden malý problém. Obálka je sice psána Rybovou rukou, je tedy autografní, ale ten notový materiál je pouze ve formě opisu. Stejně se ale tenhle pramen považuje za ten nejstarší relevantní, který je pravděpodobně nejbližší tomu Rybovu původnímu záměru, té původní skladbě. On něj se ale autograf téhle vánoční mše bohužel nedochoval."
Právě Česká mše vánoční - Hej mistře - Rybu později proslavila a díky ní je znám i široké veřejnosti. Ryba si jí ale podle Jana Šimka nijak zvlášť necenil.
"Ryba napsal svůj vlastní hudební životopis, ve kterém cituje ohlasy, kterých se mu dostalo na jeho skladby, které se prováděly různě po Čechách. Píše tam o skladbách, kterých si váží, ale Česká mše vánoční mezi nimi není, tam jsou. Takovým skladatelským vrcholem Rybovým je obrovský cyklus náboženských skladeb, který se jmenuje Cursus sacro harmonicus a je to soubor skladeb, který zkomponoval pro každou příležitost liturgického roku - jak pro adventní období, tak pro období Velikonoc, pro každou neděli, mše pro všechny neděle v roce. Cyklus měl obsahovat spoustu dalších typů skladeb v souhrnu několik stovek, Ryba jej ale nikdy nedokončil."
"Právě plzeňský regenschori František Křepelka se seznámil s Rybovou tvorbou, která kolovala v opisech různě po Čechách. Protože se mu to zalíbilo, tak Rybu vyzval k tomu, aby něco složil pro plzeňský kůr. Plzeň je pochopitelně je dodnes velmi významné město a tehdy ta její pozice byla podobná. Bylo to veliké, bohaté město, jehož chrám měl úplně jiné možnosti než měl farní kostel v Rožmitále. Tam se Ryba skutečně mohl projevit jak nejnáročněji uměl. Udělat takovou skladbu, v níž se nemusel ohlížet na možnosti a omezení prostředí, pro které komponoval obvykle a skládat skutečně tak, jak dovedl, bez nějakých omezení. Na výzvu Křepelkovu vytvořil oratorium Stabat mater, to bylo v roce 1805, které bylo nadšeně přijato. Byl za něj odměněn jednak finančně a jednak získal čestné měšťanství královského města Plzně, což byla nesmírná pocta pro učitele z malého poddanského městečka."
Vraťme se teď ale od výjimečného Ryby k ostatním učitelům, kteří třeba nebyli tak hudebně nadaní. I oni měli za úkol dodávat skladby, které se pak na kůru zpívaly. Nemusely být bezpodmínečně přímo jejich dílem, stačilo je obstarat, třeba někde opsat. Ostatně takto se Rybovo dílo dostalo do Plzně. Ani opisování ale nebylo vždy jednoduché. Mezi jednotlivými farnostmi mohla panovat rivalita a pak platilo, že to, co máme my, si necháme pro sebe a v žádném případě nebudeme skladby půjčovat. Markéta Kabelková dodává:
Jan Šimek při vyprávění o tom, jak Jakub Jan Ryba skládal pro město Plzeň zmínil, že byl rád, že se nemusel příliš omezovat a mohl si dovolit napsat náročnější kusy než psal pro rožmitálské sousedy. Hudební schopnosti tehdejších lidí ale byly podle Markéty Kabelkové možná větší než ty naše. Že by tehdy platilo ono "Co Čech, to muzikant?"
"Děti se to učily ve škole a hudebně se vzdělávaly i z toho důvodu, že hudební schopnosti jim umožňovaly získat i lepší uplatnění i během studia. Mohli potom využívat nejrůznějších světských a církevních nadací a na základě toho byli během studia hmotně zajištěni a jako dobří muzikanti měli šanci získat třeba i lepší místo."
Historické obzory připomněly hudební tvorbu Jakuba Jana Ryby. Jeho nelehké a daleko méně známé učitelské dráze se bude věnovat speciální pořad, který Radio Praha uvede na Štědrý den.
Foto: Barbora Kmentová
