Jan Hus - velké téma českých dějin
Je pondělí 6. července, den, kdy si Česká republika připomíná 600. výročí upálení Mistra Jana Husa. Jak se jeho obraz v dějinách měnil a jak se na něj díváme dnes? Nad tímto tématem se zamyslí historik Jaroslav Šebek.
Slova historika Rudolfa Urbánka zazněla v rozhlasovém vysílání v roce 1933. Hovořil v něm o Husově odkazu v minulosti a zmínil také budoucnost, o které ještě netušil, co vše ještě přinese a jakou v ní bude Husova osobnost hrát roli. My už to dnes víme a o tom, jak se s Husovým odkazem nakládalo v 19. a 20. století budeme hovořit i v dnešním pořadu.
"Dá se říct, že Hus byl stále přítomen v paměti českého národa, ale pro novověkého člověka se stává diskutovanějším tématem v době Josefa II., což je logické z hlediska toho, že to byl právě josefinismus, který se začal stavět proti vlivu katolické církve, začaly reformy císaře Josefa, které směřovaly k tomu, že církev se dostává pod státní kontrolu. Prosazuje se osvícenecký pohled na církev, jako instituci sloužící zájmům státu. V tomto směru nastává i renesance Husovy památky, protože Hus je v tom liberálním prostředí chápán jako člověk, který se postavil proti katolické církvi. Dále se jeho památka oživuje v českých liberálních kruzích, dokonce radikálně demokratických kruzích, které si ho už vykládají jako takového revolučního tribuna. Úplně pevně je zakotven v českém národním povědomí po roce 1848, kdy se stává součástí národních příběhů, národního vyprávění o velikosti českého národa, o jeho významných osobnostech a samozřejmě Hus do této kategorie pochopitelně patří na prvním místě stejně tak jako období husitství v čele s Janem Žižkou jako vojevůdcem, který pak vojensky realizoval Husovy myšlenky."
"Já bych řekl, že to bylo úplně klíčové téma pro vznik nového státu, protože tehdy ještě jen profesor Tomáš Garrigue Masaryk 6. července 1915 zahajuje svůj boj za vznik samostatného státu a za osamostatnění se od Rakouska. Takže na den, kdy se připomínalo 500. výročí upálení Mistra Jana Husa, Masaryk vystoupil se svým prohlášením ve švýcarské Ženevě. Dá se říct, že to byl ten iniciační moment pro zahraniční odboj proti Rakousku a zásadní moment v procesu vzniku československého státu. Logicky je pak Hus ústřední symbolickou postavou zahraničního odboje. Existuje i celá řada legionářských pluků, které se k Husovi a husitství explicitně hlásí. Celý zahraniční masarykovský odboj je ve znamení Husovy památky. Takže Hus je za I. světové války velmi důležitou součástí boje proti Rakousku. V domácích je to trošku složitější, protože se sice dokončil pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí, jenže tento pomník byl jen 6. července 1915 nakrátko odhalen, pak zase zahalen a tak to zůstane po celou dobu války. Tady se dá říct, že Husova památka je v oficiálním diskurzu rakouské monarchie potlačena jako nevhodná."
"Z moci úřední. Moc úřední také rozhodla o tom, že žádné velké oslavy 500. výročí se konat nebudou. Dá se říct, že Husův pomník byl jen trpěnou součástí toho prostoru Staroměstského náměstí. Chápejme pak, že pak byla mezi obyvateli Prahy určitá naštvanost, která se přelila v listopadu roku 1918 do svržení mariánského sloupu. Takže dnes tam dominuje jen ten Husův pomník."
Jan Hus, někdejší kněz, byl pro katolickou církev dlouho kontroverzním tématem, 20. století nevyjímaje.
Rád bych tady ukázal, že za 90 let se výrazně proměnil pohled na Husa ze strany katolické církve, a když současný prezident Miloš Zeman vyvěsil na Hradě prapor s husitským kalichem, tak to žádnou roztržky nevyvolalo."
"Katolická církev se už samozřejmě staví k Husovi naprosto vstřícně. Skutečně už přestal být rozdělovníkem, přestal být pomlčkou ve vztazích, ale stal se svorníkem. Přispělo k tomu několik věcí. V září roku 1965 tehdejší kardinál Josef Beran se vyslovil pro objektivní zhodnocení Husa a jeho role, významu a místa v našich dějinách. To bylo na II. vatikánském koncilu. Poté se Husovo téma začalo postupně více diskutovat i v teologických katolických kruzích. Přispěli k tomu i zahraniční badatelé, například Polák Stefan Swieżawski, který dokonce označil Husa za průkopníka II. vatikánského koncilu. Profesor Swieżawski, což byl profesor Katolické univerzity v Lublinu, tak byl přítelem Karola Wojtyły, pozdějšího papeže Jana Pavla II. Myslím si, že díky tomu se Jan Pavel II. začal více zajímat o osobu Jana Husa. Z jeho iniciativy byla založena komise pro zkoumání života a díla Jana Husa. Vrcholem této badatelské i ekumenické debaty bylo v prosinci 1999 sympozium na Lateránské univerzitě v Římě. Tam vystoupil i papež Jan Pavel II., který se omluvil za smrt Jana Husa a zařadil jej mezi církevní reformátory."
"Drazí přátelé! Není tomu dlouho, co jsme všichni vzpomínali památky Mistra Jana Husi. Bylo to léta Páně 1415, kdy přišla ona strašlivá zvěst o jeho smrti."
"Dnes přicházejí strašlivé zvěsti z koncentračních táborů, z věznic a mučíren. Čteme jména popravených, která jsme vyslovovali v každodenních hovorech, ale čteme je teď s nabitou zbraní v ruce. Nevíme, jaké byly jejich poslední myšlenky před smrtí, jaký vzkaz s nimi na popravišti zemřel. A tak za všechny ty mlčící popravené rozevíráme knihu dopisů Mistra Jana Husi a čteme tam list daný v noci u pondělí před svatým Vítem v kostnickém žaláři..."
"Ten pomník byl skutečně nezahalen, protože asi nebyl pro nacistickou propagandu tak nebezpečný. Hus ale samozřejmě byl v době nacistické okupace vymazáván z paměti. Přesto výrazně vzrostl jeho význam vlastenecký, národní, protože se k němu a k odkazům husitských tradic hlásily různé odbojové skupiny, ve velké míře i komunisté. Např. často připomínal význam Jana Husa jako mučedníka, jako člověka, který bojoval za svou pravdu, Klement Gottwald v rozhlasových projevech z Moskvy. Opravdu se v té době stává i součástí toho komunistického pohledu, komunistického diskurzu. Jan Hus je také i v názvech některých partyzánských skupin, které bojovaly proti nacistickým okupantům. Od té doby vede cesta k tomu, že památka Jana Husa je velmi připomínána jak těsně po válce, tak pochopitelně po roce 1948. Hus už ale není tím náboženským reformátorem, ale pro komunisty je především tím sociálním myslitelem, který připravuje cestu pro komunistickou vládu. Když to zjednoduším: komunisté v Husovi a husitských tradicích vidí potvrzení toho, že oni jsou vyvrcholením národních pokrokových dějin. Husovy myšlenky, samozřejmě interpretované v komunistickém duchu a husitské hnutí jsou součástí pokrokových tradic."
"Pohled z hlediska historiků se změnil už dávno před tím. Už v šedesátých letech už vycházely velmi objektivní práce např. z pera Františka Šmahela. Ve veřejné paměti naštěstí nedošlo k tomu, co postihlo mnohé jiné tradice, které byly využívány nebo zneužívány komunistickým režimem. Mám tady na mysli třeba příběh Lidic. Lidická tragédie byla využívána i komunistickým režimem a najednou po roce 1990 jakoby na určitou dobu mizí z oficiálních tradic. Památník v Lidicích zchátral, známý růžový sad na několik let zanikl. Tady je vidět, že s některými tradicemi se po roce 1990 nezacházelo úplně dobře, protože na nich leželo to stigma komunistického zneužití. Myslím si, že to mohlo hrozit i Husovi a husovské tradici. Záhy se ale stal součástí nových tradic, nového diskurzu v podobě toho, že se k němu přihlásil papež Jan Pavel II. Myslím si, že to výrazně pomohlo tomu, že Hus a husovské vzpomínání nepostihlo to, co třeba jiné tradice, které byly používány komunistickým režimem. Ten zájem mohl kontinuálně pokračovat.
A vy sám chápete Husa jako hrdinu?
"Já jej vnímám jako člověka, který je určitě vzorem v tom smyslu, že to byl intelektuál, který se snažil zůstat věrný sám sobě a svému přesvědčení, přestože doba mu úplně nepřála. A to si myslím, že je poměrně důležitý vklad i do budoucích dob."
Zamyslet se nad otázkou, zda byl Jan Hus hrdina a co z jeho odkazu je aktuální i v dnešní době, můžete i vy sami. Mohly by vám v tom pomoci i některé dodnes hmatatelné stopy Husova života. Tipy vám může dát i pořad Zdeňky Kuchyňové.
