Jan Kodeš o sobě a "bílém sportu"

Jan Kodeš (1970), foto: ČTK
0:00
/
0:00

Českým tenistům se nedaří. Při utkání s Německem, které proběhlo o víkendu v Liberci, prohráli 2:3 a po 24 letech ztratili účast v elitní skupině Davisova poháru. I nedávný tenisový turnaj US Open na newyorských kurtech ve Flushing Meadows opět potvrdil, že Česko v současné době nemá hráče špičkových kvalit, kteří by se prosadili na některém ze čtyř grandslamových turnajů. Tatam jsou časy Drobného, Kodeše, Lendla, Kordy, Sukové, Navrátilové, Mandlíkové či Novotné. Dnes Vám Josef Kubeczka ve sportovní rubrice nabízí názory Jana Kodeše nejen na současnost českého tenisu.

Jan Kodeš  (1970),  foto: ČTK
US Open není mezi grandslamovými turnaji nejstarší, ale protože se na rozdíl od Wimbledonu hrál i během světových válek, má na kontě nejvíce uskutečněných ročníků. Ten letošní byl už 125. V minulosti se hrálo na trávě, pak v sedmdesátých letech minulého století krátce na antuce a od roku 1973 vládnou newyorskému turnaji betonové dvorce, které se nacházejí ve čtvrti Queens a nesou název Flushing Meadows. Zajímavostí těchto kurtů je jejich poloha mezi letištěm, nádražím, dálnicí a baseballovým stadionem. Mezi vítězi tohoto turnaje jsou i dva tenisté, kteří v osmdesátých letech minulého století reprezentovali bývalé Československo - Hana Mandlíková a třikrát po sobě Ivan Lendl. Nelze ovšem vynechat Martinu Navrátilovou, která už s americkým občanstvím vyhrála US Open čtyřikrát. Pojďme ale už do staré, dobré Anglie, do Wimbledonu a ke slíbenému Janu Kodešovi.

Byla sobota, sedmého července 1973, půl páté a pět minut. Jan Kodeš měl před sebou poslední krok k tomu, aby se navždy zapsal do dějin světového tenisu. Mečbol ve finále Wimbledonu! Nadhodil si míč nad hlavu, poslal ho do soupeřova pole a zamířil k síti. Alexandr Metreveli zahrál return bekhendem a vzápětí Kodešův umístěný volej letí do volného pole. Metreveli míček sice doběhl, ale vrátil ho do sítě. Je konec! Diváci vstávají a jejich potlesk zní Janu Kodešovi jako nejkrásnější tenisový chorál. Už je to více než dvaatřicet let...

Když se dnes Jan Kodeš pohybuje po areálu wimbledonských dvorců, má na sobě sako a cenný odznak. Ten, který patří členům All England Clubu. Titul z roku 1973 mu k němu otevřel cestu. A také si ho tam předcházejí. Například letos během turnaje ho spolu s manželkou pozvali do královské lóže, společně s dalšími slavnými hráči: Nastasem, Santanou, Trabertem i Segurou. Jen vévoda z Kentu tentokrát chyběl. Zajímá Vás, jak často se dnes Jan Kodeš objevuje na tenisových kurtech?

"Daleko méně než v minulosti. Snažím se hrát alespoň dvakrát nebo třikrát týdně, ale už přece jen v mém věku to není ono, protože jakmile člověk trošku vynechá, tak to je znát. Snažím se ale udržovat v kondici, občas hraju nějaké veteránské soutěže a různá exhibiční vystoupení, pravidelně se zúčastňuji všech grandslamových turnajů, kde i když třeba nehraju, tak se účastním všech akcí, které s tím souvisí. Dá se říct, že jsem tam i váženou osobou, daleko váženější než v českém tenise."

Letos byl Jan Kodeš na grandslamových turnajích v Paříži, Londýně, na US Open hrál soutěž veteránů nad 55 let. A jaké to je vracet se na kurty, kde za mlada válel?

"Ta atmosféra je stále velice podobná. Samozřejmě co se změnilo je, že jsou větší pricemoney, více parkovacích míst, někde se i postavily větší stadiony, rozšířily se, postavily se další kurty, jako na příklad ve Wimbledonu se postavila nová "jednička", na Rolland Garros se postavil kurt Suzanne Lenglen, prostě se do těch areálů vejde více lidí. Každopádně tam je narváno zrovna tak, jako bylo narváno tenkrát, vyprodáno je na grandslamech vždycky, zejména ten druhý týden. Taková ta euforie kolem lístků, dostat se na centrkurt, dostat se na "jedničku", to pořád trvá, je to pořád to samé. Alespoň mám tu výhodu, že jako jeden z bývalých vítězů těchto turnajů tyto problémy se vstupenkami nebo někam se dostat nemám. Naopak, mám dveře otevřeny všude a to je samozřejmě příjemné. A další věcí je vidět se s těmi hráči, s nimiž si mnohdy připomeneme vzájemné zápasy, ať je to Newcombe, Smith, Nastase, Orantes či Tiriac. Samozřejmě dochází k určitému hecování, třeba při přípitku na party řeknu: Hele, tys měl tenkrát štěstí, žes vyhrál. Za stavu 4:1 si dal lajnu... A on říká: No, to víš, když do umíš, tak to je legrace! Takto se různě hecujeme."

Tomáš Berdych,  foto: ČTK
I Jana Kodeše trápí otázka, zda máme dostatek hráčů, kteří by mohli navázat na slavnou tradici českého tenisu, dosáhnout větších úspěchu v Davisově poháru nebo se individuálně prosadit na grandslamových turnajích.

"To je strašně těžká otázka, protože samozřejmě záleží, jakýma očima se kdo na to dívá. Jsou názory, že situace je celkem příznivá vzhledem k tomu, že třeba na některých grandslamových turnajích startovalo poměrně dost hráčů v hlavní soutěži, že bylo třeba 18 nebo 20 hráčů v Paříži. Druhá věc je, když se na to člověk dívá očima výkonnosti. To už tak valné není, protože většinou hráči prohrávali v prvních a ve druhých kolech. Úroveň v porovnání s velmi světovým tenisem je trošku slabší. Otázka Davisova poháru je složitější zejména v tom, že Jirka Novák už dnes začíná pokukávat po tom, že by přestal hrát Davis cup. Přece jen už je mu třicet a v rozhovorech už neustále mluví o tom, že asi skončí, nebo také neskončí, což reprezentaci nepřidá. A co se týče nastupující generace, tam určité náznaky jsou, například Tomáš Berdych se jeví docela dobře, i ten Ivo Minář, to jsou ti dva mladší hráči. Ale k tomu, aby dosáhli nějakých velkých úspěchů v Davis cupu, mají zatím daleko."

klíčové slovo:
spustit audio