Vzpomínky na zisk „salátové mísy"

Už je to třicet let, co čeští tenisté získali ve dnech 5. až 7. prosince 1980 Davisův pohár, trofej, která svým tvarem připomíná salátovou mísu. Po strhujícím boji zdolali ve finále na pražské Štvanici Itálii 4:1 na zápasy. Co dnes dělají hlavní aktéři tohoto dosud jediného triumfu českého tenisu, a jak na něj vzpomínají?

Davisův pohár, který ve finále v roce 1980 získala Československá republika, foto: ČTK

Davisův pohár se zrodil v roce 1899 v tenisovém klubu na Harvardské universitě z myšlenky uspořádat mezinárodní týmové střetnutí mezi USA a Velkou Británií v tenise. Dwight Davis tehdy vytvořil hrací schéma tohoto střetnutí a koupil stříbrný pohár, který je dnes známý jako „salátová mísa". V roce 1900 se uskutečnilo první utkání a od roku 1904 se soutěž otevřela dalším státům. Zajímavostí bezesporu je, že mezi účastněnými státy byla i společná reprezentace Austrálie a Nového Zélandu, která vystupovala až do roku 1913 pod jménem Australasie. Od roku 1981 byla utvořena 16členná světová skupina a systém podskupin. Nejdéle se ve světové skupině bez sestupu udrželo Československo a jako nástupce Česká republika, které ji poprvé a dosud naposledy opustilo až v roce 2005.

Herní systém je daný. Utkání dvou týmů se odehrává ve třech za sebou jdoucích dnech, obvykle je to pátek, sobota a neděle. Kapitán do utkání nominuje 4 hráče a den před začátkem zápasu se rozlosuje pořadí a obsazení zápasů. První den se uskuteční dva zápasy jednotlivců, tedy singly, druhý den jeden zápas ve čtyřhře (debl) a třetí den opět dva singly. Ve druhém a třetím dnu má však kapitán právo měnit v den utkání obsazení zápasů. Zápasy se hrají na tři vítězné sety, což se ovšem nemusí dodržet třetí den, pokud je už utkání rozhodnuté.

V památném střetnutí hráli čeští tenisté, vedení nehrajícím kapitánem Pavlem Kordou, ve složení: Ivan Lendl, Tomáš Šmíd - ti spolu nastoupili i ve čtyřhře, Pavel Složil a Jan Kodeš. Dva posledně jmenovaní však do hry nezasáhli, přesto Jan Kodeš, jak sám nedávno řekl v České televizi, má utkání v živé paměti:

Tomáš Šmíd (vlevo) a Ivan Lendl s Davisovým pohárem - vítězství v r. 1980, foto: ČTK

„Já na to vzpomínám samozřejmě hrozně rád, protože to byl prakticky už závěr mé kariéry. Já jsem byl v daviscupovém týmu 17 let, což je vlastně určitý rekord. Vítězství přišlo až po těch sedmnácti letech, i když jsem nezasáhl do finále. Poslední dva rok jsem v Davis cupu hrál už jenom čtyřhru s Tomášem, a v roce 1980 jsem vlastně končil v Rumunsku s Ivanem Lendlem ve čtyřhře, to byl můj poslední zápas. Vzpomínám na to hlavně proto, protože od roku 1921 se o to snažily generace tenistů, aby se naše jména vyryla na ten slavný pohár. Až roce 1975 se stalo, že se tam nějaké naše jméno vyrylo, protože jsme byli ve finále, ale prohráli jsme s Jirkou Hřebcem ve Stockholmu. Na ten pohár se vždy ryjí vítězové i poražení finalisté, obě sestavy. V roce 1975 se nám podařilo vyrýt na pohár naše jména, ale rok 1980 se zapsal do historie tím vítězstvím. Takže na to vzpomínám hrozně rád."

Tomáš Šmíd v úvodním zápase udolal Adriana Panatu v pěti setech 3:6, 3:6, 6:3, 6:4 a 6:4, byť nastupoval na kurt se značným handicapem:

„Já mám ve vzpomínkách to, že večer před zápasem jsem snědl nějaký kus filetu, to ostatně už snad každý ví, a udělalo se mi hrozně špatně. Tenkrát byla pravidla taková, že hráč se nesměl vyměnit. Byly tedy různé varianty, že bych nemohl nastoupit, že mi tam dají nějaké prostěradlo, abych mohl jít na velkou, na malou a podobně. Pak ale čím déle jsem hrál, tím více jsem se z toho vylízával, až nakonec jsem toho Panatu udolal v pěti setech.Myslím si, že to byl rozhodující a klíčový bod. Chtěl bych ale také říci, že těch 30 let uplynulo hodně rychle. Momentálně mám dvě nové kyčle, takže jsem úplně jako nový. A nebýt Honzy Kodeše, který nám vyšlapal cestičku, tak není jisté, zda bychom vůbec mohli ten tenis hrát. To bych chtěl říct tady, Honzovi. Nedávat mu zase nějak moc velký kompliment, protože jsme potom hrávali spolu čtyřhru, nějaké returny kazil, servis jsem mu vždycky pomáhal uhrát na síti, ale bez něj bychom to asi také nevyhráli, protože on vlastně byl ten, který moji generaci, naší generaci tu cestičku vyšlapal."

Ve druhém zápase Ivan Lendl porazil ve čtyřech setech Corrada Barazzuttiho 4:6, 6:1, 6:1 a 6:2. Během nedávného pobytu v Česku na tyto okamžiky zavzpomínal:

„Davis cup v roce 1980 byl samozřejmě fantastický úspěch, jenom já jsem si to tak neuvědomoval. V tu dobu mi bylo dvacet a myslel jsem si, že jich vyhrajeme ještě pět. Hrál jsem, ale stejně jsme je nevyhráli. Asi tím, že to nebylo tak snadné, jak jsem si jako dvacetiletý myslel. Těžký zápas to byl. Když je někdo ve finále, tak určitě nelze očekávat lehký zápas, ale Tomáš vyhrál první zápas s Panatou, a od té doby už to jelo."

V sobotní pětisetové bitvě zdolali Šmíd s Lendlem dvojici Paolo Bertolucci, Adriano Panata 3:6, 6:3, 3:6, 6:3 a 6:4 a bylo vymalováno. V neděli pak sice Tomáš Šmíd podlehl Corradu Barazzuttimu, ale na vítězství českého týmu už to nemohlo nic změnit. V posledním utkání ještě Ivan Lendl lehce zdolal Gianniho Ocleppa dvakrát 6:3.

Pavel Složil do utkání osobně nezasáhl, ale byl nedílnou součástí týmu. Po ukončení aktivní tenisové kariéry se stal výborným trenérem, jeho svěřenkyní byla například bývalá světová jednička Steffi Grafová. Nyní žije v Naples, nejjižnějším městě na západním pobřeží Floridy. V těchto dnech sice v Česku nebyl, ale Tomáš Šmíd je s ním v kontaktu:

„Mně Pavel občas volá. Znovu se oženil, žije tam se svou současnou manželkou, má tam nějakou tenisovou školu a čas od času si voláme. Ale chtěl bych říct, že mě překvapil telefonát od Ivana Lendla. Byl jsem na obědě s kamarády a najednou zazvonil telefon. Viděl jsem, že mi volá Ivan. Pozdravil jsem ho, a on se zeptal, zda vím, že uplynulo 30 let od doby, co jsme vyhráli Davis cup? A pogratuloval mi. To mě hodně potěšilo. Také si čas od času voláme, naposledy jsme spolu mluvili, když tady byl na exhibici s Borgem a Wilanderem v Ostravě. Volal mi a přál hodně štěstí, abych se rychle uzdravil po té operaci kyčle."

Ivan Lendl se nesmazatelně zapsal do historie nejen finálového daviscupového klání proti Itálii v o roce 1980, ale především do světového tenisu vůbec. Jeho současný život je spojen především s rodinou a pěti dcerami, které se však po stopách slavného otce zatím nevydaly. Své sportovní aktivity přesunul Ivan Lendl především do golfu. V roce 2007 založil golfovou akademii, ani tenis však nezůstává u slavného ostravského rodáka na vedlejší koleji, což dokázal nedávno na exhibičním utkání v Ostravě s legendárním švédským tenistou Björnem Borgem.

Jan Kodeš je od ledna 2006 členem komise Mezinárodní síně slávy The Golden Achievement Award, která každoročně během wimbledonského turnaje uděluje ocenění za zásluhy o rozvoj světového tenisu. Na slavný turnaj je zván rovněž jako člen All England Lawn Tennis Clubu, kterým se stal coby vítěz z roku 1973.

Tomáš Šmíd žije s přítelkyní v Itálii u San Marina, kde kromě jiného distribuuje vlastní značku vína. Hodně času tráví v letadle na cestách přes Atlantik za aktivitami v oblasti realit. Do Česka zavítá na deset týdnů v roce.

A jak si Jan Kodeš a Tomáš Šmíd cení vítězství v Davisově poháru?

„Já si myslí, že Davis cup je zároveň s Grand slamy jednoznačně největší sen všech tenistů. Samozřejmě tenis je individuální sport, takže Grand slamy si hráči velice cení, ale Davis cup je prostě to, co hráči mohou udělat pro svou zemi, když jej vyhrají pro zemi, v níž většinou vyrůstali. Samozřejmě se to velice cení. Diskuse o tom, že někteří hráči nechtějí hrát Davis cup, jsou takové vlny, protože turnajů je strašně moc, kdyžto Davis cup je jenom jeden. Je to ale strašně náročná soutěž hlavně proto, že je celoroční a že tu formu musí hráči udržet o celý rok,"říká Jan Kodeš a Tomáš Šmíd k tomu dodává:

„Já si toho vážím strašně v mé kariéře. Vyhrát Davis cup je podle mého snem každého kluku stejně, jako je snem každého kluka vyhrát Wimbledon nebo nějaký jiný grandslamový turnaj. Já jsem byl ve Wimbledonu ve čtvrtfinále a i v dalších Grad slamech jsem byl v singlu ve čtvrtfinále, vyhrál jsem Rolland Garros v deblu a UD Open. Nemohu se srovnávat s Honzou, protože ten vyhrál dva Rolland Garros a Wimbledon, třikrát ve finále US Open, tak si myslím, že ještě teď ho od toho bolí nohy, jak je má prošoupané. Myslím si ale, stejně jako Honza, že hráči se hodnotí podle toho, kolik vyhrál Grand slamu a zda vyhráli Davis cup. Na to potom každý bere hodně ohled."