Jan Smigmator míří do Carnegie Hall
Z kluka hrajícího po barech se vypracoval na jednoho z nejznámějších swingových a jazzových zpěváků Česka. Ve vlastní režii vydává desky, vyprodal Lucernu i Obecní dům. Teď míří ještě výš do Carnegie Hall v New Yorku.
Koncem dubna vás čeká vystoupení v Carnegie Hall (29. 4.). Je to splnění snu?
Jednoznačně ano. Musím říct, že stát a hrát na jedné ze scén tohoto koncertního svatostánku je asi sen každého muzikanta na celém světě, protože když se řekne Carnegie Hall kdekoli na světě, tak každý ví, o co jde. Každý ví, že to je prostě nádherný sál v srdci New Yorku a místo, kde opravdu hráli všichni velcí dirigenti, zpěváci, muzikanti. A je to místo, které má obrovskou prestiž a samozřejmě otvírá dveře v podstatě do celého světa. Takže je to splněný sen. Ale když se mě někdo ptá, jestli to je vrchol kariéry, tak vždycky říkám: Můžu mluvit v 37 letech o vrcholu kariéry? Asi ne. Takže doufám, že to bude jenom jeden podstatný krok na mojí hudební cestě a třeba i otevření dveří k dalším příležitostem ve Spojených státech amerických, protože musím říct, že když můžu zpívat a spolupracovat s americkými muzikanty na americkém kontinentu, tak je to úplně to nejkrásnější, co může zažívat.
Jak se ten nápad se vůbec zrodil?
Ono to vzniklo tak nějak, řekl bych organicky, protože já jsem byl v New Yorku paradoxně poprvé až v roce 2019, kdy mě tam pozval Mitch Winehouse, tatínek zpěvačky Amy Winehouse, abych byl součástí jednoho benefičního koncertu, jehož výtěžek putoval právě na podporu nadace Amy Winehouse. A tenkrát, když jsme s mojí ženou procházeli kolem Carnegie Hall, tak jsem říkal: Tak to je ta Carnegie Hall. A tady chtějí všichni hrát? No to asi ne. A před Carnegie jsem natočil na mobil video, pozvánku na koncert do Malostranské besedy, který mě čekal asi za 14 dní. A říkal jsem tam: „ Tak teď stojím sice před Carnegie Hall, ale tam vás na koncert nezvu, zvu vás na koncert do Malostranské besedy“. A tenkrát mě opravdu nenapadlo, že bych tam za čtyři roky mohl stát a vystupovat. No ale potom jsem po nějaký době potkal na jedné akci Českých center dámu, která se jmenuje Šárka Vamberová, která několik let pracovala na české ambasádě ve Washingtonu a pomohla otevřít dveře do Carnegie Hall klavíristovi Tomášovi Kačovi. Tak jsem jí říkal, zda by to nechtěla zkusit i se swingovým zpěvákem? Je to sice trošku nošení dříví do lesa, takže pojďme jako Češi hrát swing Američanů. A ona mi na to řekla, že právě toto možná zaujme. No a tak zkontaktovala vedení Carnegie Hall. Najednou mi zavolala a říkala Honzo, tak mi naposílejte veškerý materiál i reference, nahrávky, nějaký CV a já to tam pošlu. Chtějí to po mně. No a po nějaké době přišlo souhlasný ano. No a začalo vyjednávání o termínech a podmínkách, protože říkám naprosto veřejně, že si ten sál pronajímám. Dejme tomu, že 20 %, 30 % koncertů, které se odehrávají v Carnegie Hall, jsou v jejich produkci. A pak samozřejmě jako každý koncertní sál po celém světě, své prostory pronajímají. Ale i k tomu pronájmu vede poměrně dlouhá cesta, protože to jméno je natolik prestižní, že oni si ho nechtějí pošpinit tím, že by to pronajímali každému. Takže jsem musel projít nějakým sítem. Na konci síta teda zaznělo ano. A pak jsme hledali termíny a ten termín jsme našli. Ten termín bude 29. dubna, kdy budu vystupovat v prostředním sále v Carnegie Hall, který má kapacitu 600 míst.
Jaká kapela vás bude doprovázet?
Bude to kapela snů, protože tam budeme mít 2 skvělé české muzikanty. U piana bude sedět Honza Steinsdörfer, což je brilantní jazzový klavírista, který ovšem jako gro svojí činnosti už několik let působí v pop-music. Byl 10 let kapelníkem Ewy Farné a teď už asi pět let hraje s kapelou Chinaski, kde si sice moc jazzu nezahraje, ale o to raději se vrhá do jazzových projektů. Například když jsme točili v produkci ČRo album k 10. výročí Klubu evergreen společně s Daschou, tak Honza Steinsdörfer ho produkoval a aranžoval společně s Martinem Kumžákem. Předtím jsme dělali spolu taky ještě jedno album, takže vím, že se mi s ním spolupracuje skvěle. Jsme na takový podobný vlně. Na hammondky bude hrát Honza Andr, další fantastický muzikant, obrovský talent. A zbytek té kapely budou američtí matadoři žánrů. Budou to muzikanti, kteří hráli v posledních 20 letech jako doprovodná kapela Tonyho Bennetta - kontrabasista Marshall Wood, na kytaru Gray Sargent, a na bicí nástroje skutečná legenda americký jazzový scény Harold Jones. Bubeník, který byl pět let členem Big bandu Cauta Basieho, hrál 10 let se Sarah Waughan a v posledních 20 letech s Bennettem. Ale točil desky s Nathalií Cooh, se Sinatrou . V roce 2000 natočil album slavný swingový album s Robie Williamsem. Na tenorsaxofon s námi bude hrát Scott Hamilton, což je další americká legenda, člověk, kterého si jako mladíka, když přišel do New Yorku ve 20 letech, vzal do své kapely Benny Goodman. A to mi přijde jako úplně neuvěřitelná věc, protože Benny Goodman odehrál v Carnegie Hall historicky první swingový koncert. Do té doby tam nikdo swing nehrál. A já tam budu dneska zpívat jako první český swingový zpěvák, který vystoupí se sólovým programem, a budu tam mít člena kapely Bennyho Goodmana. Mám husí kůži z toho už teď a myslím si, že ji budeme mít tak trojnásobnou, až tam opravdu budeme stát na tom pódiu. Takže ta kapela bude opravdu speciální a myslím si, že ta kapela i ten koncert mohou mít podtitul One night only. Nevím, jestli se vůbec někdy poštěstí tuto kapelu třeba přivézt do ČR nebo s nimi odehrát nějaký další koncerty v Americe, i když bych moc rád. Ale pro tuto chvíli to bude One night only at Carnegie Hall.
Budete mít celý koncert v angličtině?
Myslím si, že tak 70 % písniček zazní v angličtině, v originále, protože ty původní texty jazzových standardů jsou tak nádherný a ti textaři, kteří je psali, ať už to byl Ira Gershwin, Johnny Mercer nebo Jule Styne, tak to byli básníci a ty texty jsou neskutečně kvalitní, krásný, zvukomalebný a co mě třeba překvapuje, tak ve srovnání s texty, které se používaly tady u nás, tak nepůsobí úplně archaicky, pořád fungují. Některé texty, které zpívali například R. A. Dvorský nebo Arnošt Kavka, jsou už pro dnešního posluchače takový úsměvný. Ale v té Americe to pořád funguje a lidi to mají v sobě, poslouchají to pořád. Pak některý jazzový standardy samozřejmě zazpívám v češtině, což pro americké ucho bude znít velmi exoticky. Je to možná úsměvné, ale myslím, že to je zajímavý určitě i pro ně. A pak přídavek. Doufám, že dojde k přídavku nebo si ho vynutíme (úsměv). Jako přídavek budu zpívat jednu moravskou lidovou píseň, kterou zazpívám jen v doprovodu hammondek, v takový trošku reharmonizovaný podobě. Tak na to jsem opravdu zvědavý, jak na to budou Američani reagovat. Ale zase musím říct, že tak dvě třetiny toho sálu budou Češi. Třetina, která přiletí z ČR, druhá třetina Čechů amerických a pak ta třetí třetina budou Američani.
A vy už víte, že ten sál bude vyprodaný? Máte takové zvěsti?
V současné chvíli zhruba měsíc a půl do koncertu, máme skoro tři čtvrtě sálu zaplněno. A vzhledem k tomu, že sleduji situaci v New Yorku, která se tak jako u nás po COVIDu velmi proměnila, a lidi nakupují vstupenky hodně na poslední chvíli. A i podle ostatních koncertů, které se v Carnegie Hall odehrávají, tak vím, že posledních 14 dní před koncertem bývá nejzásadnějších. Tak pevně doufám, že tu poslední čtvrtinu taky zaplníme. Jsem na to moc zvědavý.
Vystupoval jste v řadě zemí Evropy. Ale předpokládám, že pro tento koncert a pro americké publikum jste si vytvořil nějaký speciální repertoár.
Tak samozřejmě gro mých koncertů jsou písně velkého amerického zpěvníku The great american song book. Tak se dokonce jmenuje i ten můj večer v Carnegie Hall. Jan Smigmator sings the great american songs book. Takže to je takovým klíčem k tomu tam dostat Američany, protože samozřejmě jim nic neříká moje jméno, ale vidí nějakého mladého chlapa na plakátě, jehož jméno nikdy neviděli, neslyšeli. Ale pod tím vidí, že tady tento no name zpívá hudbu, kterou oni znají od svého narození a znají od svých rodičů a prarodičů, takže by se možná mohli na to jít podívat, jak nějaký člověk z Čech pojímá tu jejich muziku. Takže v podstatě bude zpívat písničky, které zpívám už dlouhý roky. Třemi písničkami bych rád vzdal hold svému největšímu vzoru Tonymu Bennettovi. A další část bude věnovaná bratrům Gershwinům, takže bude to mít takový speciální části, které v Carnegie Hall zařazuju do programu poprvé. A potom, až se vrátíme zpátky do Čech, tak se stejným programem pojedu takový malý turné v ČR. A součástí toho koncertního turné bude právě americký saxofonista Scott Hamilton, který přiletí do ČR a vlastně bude hrát se mnou v Karlových Varech, v Ostravě, v Praze, v Brně a ještě na dvou takových velmi komorních večerech. Takže na to navážeme. Ale ta muzika, ta muzika je prostě tak mezinárodní a funguje úplně všude, že v podstatě ten koncertní program z Carnegie Hall mohu teďka vyvážet kamkoliv.“
Už na začátku jste mluvil o tom, že je to samozřejmě splnění snu, ale určitě ne nějaká definitivní meta, protože ve vašem věku určitě máte ještě další a další. Takže až završíte ten koncert v Carnegie Hall, co bude takovým tím dalším krokem, ke kterému se budete stahovat?
Přesně tak. V 37 letech si říct: Tak to je ten vrchol a teď už z toho bude jenom do konce života těžit, by byl prostě nesmysl. A takový nejsem. Takto to nemám, protože pořád mě baví se posouvat někam dál, poznávat nový věci a navazovat spolupráci s různými lidmi po celém světě. Troufám si říct, že Carnegie Hall by mohl být takový docela zásadní bod mojí hudební cesty, že by tím mohlo začít třeba nějaký trošku častější působení ve Spojených státech, kde to mám hrozně rád. Amerika je pro mě nesmírně inspirativní. Málo platný, ta muzika, kterou dělám, vznikla tam a je tam všudypřítomná. Lidi jí tam znají, i když samozřejmě ten main stream je dneska někde jinde, ale pořád to mají v sobě. A vidím, když jsem měl třeba možnost zpívat na nějakých koncertech, které byly pořádány v rámci diplomatických vztahů, protože jsem před lety zpíval v Chicagu, pak v Českém centru v New Yorku, kde samozřejmě publikum bylo velmi namixované, bylo velmi mezinárodní, ale velká část byli Američani. A ve chvíli, kdy začnete zpívat písničku, která je pro Čecha úplně neznámá, a vidíte ty Američany, jak si to zpívají s vámi, tak si říkáte, to je prostředí pro mě. Kde se prostě musím nějak, neříkám prosadit, ale kde se musím občas objevovat, protože to propojení toho jeviště s tím hledištěm je neskutečně povzbuzující a člověka to nakopne a dodá mu to energii. Takže tím výhledem po Carnegie Hall je rozhodně to, abych mohl častěji jezdit hrát do Ameriky. Teď už mám speciálně pro Carnegie Hall umělecké vízum, které se poprvé uděluje na jednu konkrétní akci nebo na jeden krátký časový úsek. A samozřejmě chceme pokračovat. Moje vize je taková, že bych rád získal dlouhodobější vízum do Ameriky a prostě chci tam jezdit hrát.
