Jazzový piknik u červené pumpy se zpěvákem Janem Smigmatorem a jeho hosty
Na svažitém trávníku jsou rozsazeny skupinky lidí. Jsou svátečně oblečeni a posedávají na židlích, lavičkách nebo dekách. U každého hloučku nechybí piknikové koše s občerstvením. Sklenky naplněné vínem odrážejí zapadající slunce. Obzor se zbarvil do růžova a barevně prozářil všechny přítomné. Do rytmu hudby se občas prodere cinkot přípitku právě končícímu dni. Soumrak vchází do prostoru kolem pódia u studny s červenou pumpou a na větvích jabloně v zavěšených lucerničkách se rozzářily čajové svíčky. Postupně se přidávají hvězdy na nebi, ale také hvězdy hudební. Po koncertě se nikomu nechce odejít, a tak si na rozhovor se zpěvákem Janem Smigmatorem, který tohle všechno připravil, musím počkat do pozdních nočních hodin.
Tahle zvláštní doba donutila hudebníky dělat úplně něco jiného, než je obvyklé, jak jste přišel na to, pořádat koncerty na zahradě?
Nadávat na současný stav na různých internetových diskuzích nemá žádnou budoucnost a nic pozitivního to nepřinese. Začal jsem dělat on-line koncerty na Facebooku. Vím, kolik lidí sleduje příspěvky, kolik lidí to čte, kolik lidí to sdílí. Bylo vidět, že lidé chtějí sledovat takové věci. Vlastně na tu myšlenku přišla má žena, když viděla tak velký zájem, napadlo jí udělat off-line koncerty na naší zahradě. Ten pozemek je takový zkosený, vlastně přirozený amfiteátr. Takže jsme postavili pódium, sehnali jsme různé židličky, piknikové koše, piknikové deky, a začali jsme dělat jazz piknik.
Ta virtuální realita, kdy vaši posluchači sedí někde úplně jinde, je sice zajímavá, ale je asi rozdíl, když je máte na blízku a cítíte tu zpětnou vazbu.
Je to tak. Samozřejmě je hezké sledovat reakce při on-line přenosu. Je krásné vědět i to, že se vrací ti stejní. Nebo že třeba lidé z různých koutů republiky se najednou potkávají na tom mém on-line koncertu a už debatují mezi sebou. Je to taková zvláštní atmosféra. Společenství lidí, kteří jdou za tou hudbou, kterou dělám, za tím, jak to dělám. Mám z toho prostě obrovskou radost.
Michel Bublé v pražské O2 aréně rozšířil povědomí jména Smigmator
Lidé vás znají z projektu Sinatrology, který vzdává hold vašemu velkému vzoru Franku Sinatrovi, ale hodně lidí zaznamenalo vaše jméno také v souvislosti s loňským koncertem kanadského zpěváka Michaela Bublé v pražské O2 aréně. Jak jste se vlastně seznámili?
Mne vyslala do Toronta dva měsíce před koncertem společnost, která byla pořadatelem, abych s ním udělal rozhovor. Když jsme se loučili, tak jsem mu řekl, že jsem připravený si s ním v Praze zazpívat. On na to odpověděl, že si to bude pamatovat. Myslel jsem, že to je taková zdvořilostí fráze, ale jeho asistentka si udělala poznámku a vzala si mé telefonní číslo. V den koncertu mi napsala, že budu mít u vstupu připravené vstupenky do sektoru u pódia. Když jsem to říkal své ženě, která viděla čísla sedaček a místo, kde sedíme, tak vytušila, že Michael má v plánu pozvat mne na pódium. Moc jsem tomu nevěřil. Ale stalo se to.
Byl to nádherný duet. Vy jste jej přitom spolu vůbec nezkoušeli?
Ne. Prostě je to totálně dotažená show. Oni, když přijedou do země, kde ví, že ten velký americký zpěvník není tak doma, že lidé ho nemají tak pod kůží, aby si mohli troufnout riskovat to, že ten člověk, koho si vyberou náhodně z publika, to bude umět, tak prostě přistoupili na jistotu. Věděli, že v publiku je swingový zpěvák, který navíc s Michaelem dělal rozhovor. Už jsme o sobě věděli a on mne opravdu prostě vytáhl a zazpívali jsme si spolu "I´ve a got you under my skin" z repertoáru Franka Sinatry. On věděl, že já to umím, já jsem věděl, že jeho kapela to umí, a když začneme zpívat spolu, tak dojde k absolutně přirozené souhře. A vtipná věc. Na základě toho duetu jsem pak dostal řadu pozvání na různé akce. Takže vlastně Michael Bublé mi v tomhle směru velmi pomohl.
Možná, že jste pomohl i vy jemu. Od té chvíle O2 aréna vstala ze sedadel a tančila a zpívala s ním.
Je pravda, že spousta mých kamarádů z branže, kteří tam byli, mi pak říkali, že po tom našem duetu se najednou začal jako víc snažit. Tak mně to tedy nepřišlo, protože když vidím zpěváky, kteří to dotáhli mnohonásobně dál než já, tak je prostě obdivuji. A jestli potom měl potřebu zpívat líp, tak jedině dobře, protože tím pádem si Praha užila o něco lepší koncert.
Nabídka od Marilyn Maye a její narozeninový koncert na Broadwayi se zatím musí odložit
Na takové koncerty můžeme zatím jen vzpomínat. I vy jste byl zvyklý občas cestovat. Teď je bohužel situace je trošku jiná, dá se vůbec něco plánovat do budoucnosti?
Tak co se týká těch zahraničních cest nebo koncertů v zahraničí, tak je to teď velmi složité. Já jsem se v roce 2019 dostal k jedné úžasné americké zpěvačce, která se jmenuje Marilyn Maye, a které je teď 92 let. Přiletěl jsem tehdy na její mistrovské kurzy, které pořádá pro veřejnost. Tam jsem zazpíval a ona mi pak sama nabídla, že by mne chtěla učit, protože zpívám dobře, ale jinak než oni, a když si od ní vezmu to, co se ona učila celý život, mám šanci posunout se o kus dál. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem dostal životní nabídku, že se nemůžu učit od nikoho lepšího. Tak jsem za ní začal létat a při poslední návštěvě mi nabídla, že by mne chtěla pozvat jako hosta svých narozeninových koncertů do klubu na Broadway. Pak přišlo, to co přišlo. Zajímavé je to, že ona pořád všechno vidí velmi pozitivně. Vždycky říká: "Tak až to tady pomine, tak zase přiletíš a ten koncert zrealizujeme. " Nepřipouští nic jiného, že by se mohlo stát. Takže to je úplně úžasná věc a co víc si přát, než se učit od takových lidí.
Právě vydaný singl "Měsíční řeka" je vzpomínkou na první rozhlasovou nahrávku Karla Gotta
Nemůžete do Ameriky, ale pracujete ve studiu na novém albu. Vydal jste desku s písní "Měsíční řeka", kterou kdysi v české verzi nazpíval Karel Gott. Supraphon ji vydal právě v den jeho narozenin.
Ano, povedlo se, že právě 14. července jsme vydali singl s českým textem písně slavného amerického evergreenu "Moon River", kterým Karel do jisté míry odstartoval svou kariéru v roce 1964. Byla to jeho první rozhlasová nahrávka tehdy v Československém rozhlase. My jsme se vlastně hodně sblížili a spřátelili právě na rozhlasových chodbách. Já s Dashou jsme chodili točit do studia náš "Klub evergreen" a Karel tam natáčel svůj pořad "Zpátky si dám tenhle film". Tak jsme se tam potkávali, povídali si o muzice a vzpomínám, jak produkční vždy koukala na hodinky, že už by pan Gott měl jít do studia. A on si tam stále povídal s tím Smigmatorem a s tou Dashou. Karel chodil na mé koncerty jako divák, několikrát mě pozval jako hosta svého koncertu, že jsme si spolu zazpívali. Já jsem se teď rozhodl, že mu poděkuji skladbou, kterou on natočil v úvodu své kariéry. Chtěl jsem, aby to nebyla písnička, která by byla psaná přímo pro něj. Kdybych zpíval některou z jeho písní, tak to vybízí posluchače ke srovnávání. Tohle je píseň, která se objevila v podání Audrey Hepburn ve filmu "Snídaně u Tiffanyho" a zpívali ji pak zpěváci po celém světě včetně Sinatry nebo Barbry Streisand. Tou písní bych chtěl Karlovi poděkovat za přátelství a za to, co mě naučil, co mi předal, a za to, že jsem měl tu možnost se s ním potkávat.
"My way" - cesta k posluchači teď vede přes české texty
Vaše první deska vyšla v roce 2013 a byla v angličtině, ta další obsahovala některé české texty. Jak bude vypadat ta, kterou připravujete nyní?
Vyjde na podzim u Supraphonu a bude kompletně v češtině. Supraphon, to je celoživotní vydavatelství Karl Gotta nebo Karla Hály a všech velkých zpěváků, takže i to je pro mne něco jako splněný sen. Přemýšlel jsem o tom, jestli některé jazzové standardy, které tam jsou otextované do češtiny, bych neměl přidat jako bonus v angličtině. Nakonec jsem se rozhodl, že ne, že si to nechám třeba na nějaký další projekt. Ale že teď, tahle deska bude kompletně v češtině od A do Z. Několik písniček jsem si napsal sám, část otextoval Vašek Kopta a něco mi napsala Ester Kočičková. Já si myslím, že to je ten správný krok. Když zpívám českému publiku, tak pokud zpívám anglicky, i když lidé anglicky rozumí, tak ten text vnímají až v druhém plánu. Když člověk zpívá česky, tak se ta písnička do srdce zarývá téměř okamžitě, podle toho jak ji vnímají, jak ji prožívají. Třeba jim připomene jejich životní situace a je to takové intimnější propojení zpěváka s posluchačem. Čeština si myslím přichází včas a přichází v době, kdy lidi jsou víc doma, jsou v České republice, možná třeba víc přemýšlí o životě a o tom svém počínání.
Teď spolu sedíme po skončení pátého jazz pikniku a poslední píseň vašeho zahradního koncertu byla také v češtině. Velmi krásný text, kdo ho napsal?
Ten text jsem napsal sám. To byla "My way". Zpívám ten text už deset let. Anglický text téhle písně psal Paul Anka pro Franka Sinatru. Pro stárnoucího zpěváka, který bilancuje. Mně bylo tehdy něco přes dvacet a já jsem si říkal, že v tomhle věku přece nemůžu zpívat písničku, která začíná slovy...and now the end is near... teď když se blíží konec. Tak jsem si sedl ke stolu a během asi 40 minut jsem napsal tenhle text. Napsal jsem to tak, jak to cítím, jak jdu tou svou životní cestou, tou hudební cestou. Každý se v tom může najít, každý si do toho může promítnout svůj život, svůj životní příběh. Zastávám ten názor, že když si něco dokážeš představit, tak to dokážeš i zrealizovat. Vlastně i jazz piknik je zrealizovaná představa, která vznikla v našich hlavách a i jazz piknik je vlastně obsažen v téhle písni.
"Jazz piknik" je zrealizovaná představa, kterou uvítali hudebníci i obecenstvo
Rozhodně to není jen tak připravit a zorganizovat piknik, máte tu i dezinfekční stojan, repelenty, občerstvení a zájem ze strany posluchačů je veliký.
Myslím si, že to je přesně to, co v současné době je nutné dělat. Aby se lidi mohli potkat, ne v uzavřeném prostoru, ale venku, pod širým nebem a zatím tedy musím říct, že mám pocit, že Svatý Petr je obrovský jazzový fanda, protože to počasí vychází. Samozřejmě nevíme, co bude na podzim. Uvidíme, co se bude jako dál dít, ale kdybych nedělal tyhle koncerty, tak mám podle mne třeba půl roku nebo i déle pauzu. To není jenom otázka financí. To je otázka toho se s těmi lidmi potkávat a bavit se s nimi o muzice. Pořád jim ukazovat, že tady jsem, že hraju, že jsem se nenechal zdeptat tou současnou situací a dokážu reagovat. I v těch zlých časech jsem s nimi a jsem tady pro ně.
Kromě toho, že zpíváte tady se svou doprovodnou kapelou, tak přivádíte na koncerty i hudební hosty. Jak se vám daří zvát je sem na Vyžlovku?
Úplně jednoduše, protože ta doba je taková, že se toho moc neděje a všichni chtějí hrát. Dnes tu byl hostem Felix Slováček, člověk, kterého si neskutečně vážím za to, jaký je muzikant, jaký je kapelník, jaký je dirigent. Jaký je instrumentalista, protože to je brilantní hráč. Když jsem Felixovi říkal, že otevřeme zahradu veřejnosti, tak odpověděl, že tu bude klidně hrát celé léto. Bylo to samozřejmě nadnesené, ale dnes tady byl, a byl úžasný. Komukoliv řeknu, že tady hrajeme, všichni chtějí přijet a bohužel vím, že se na všechny vlastně nedostane. Protože těch koncertů je během léta deset, a těch kamarádů a kolegů, které mám rád a se kterými rád vystupuji, tak těch je opravdu hodně. Třeba dneska to byl Felix, příště přijede Ondra Pivec. To je varhaník, který je korona-krizí uvězněn v České republice, protože měl brázdit svět s Gregory Porterem, se světovou hvězdou, zpěvákem číslo jedna na jazzové scéně. Turné bylo celé zrušené a Ondra Pivec je teď v Praze. Tak jsme spolu natočili několik nahrávek a nás čeká první společný koncert u nás na zahradě. I on se na to hrozně těší a říká, že to je takový speciál. Všechno to je mimořádné, protože je to vlastně neplánované. Ty věci vznikají. My neplánujeme. Nerad bych, aby to znělo jako klišé, ale je to takové opravdu magické.
Ano, je to trochu magické. Na prvních on-line koncertech seděl na zahradě zpěvák sám a za jeho zády byla vidět stará pumpa. Postupně k ní přicházeli i další hudebníci, a jak se koncerty vyvíjely, tak i oprýskaná pumpa si zasloužila novou barvu a koncerty novou piknikovou tvář. Ten zdroj vody se možná stal jakýmsi symbolem energie, kterou je třeba si v této složité době předávat.
