Jan Voženílek - jedna z neprávem pozapomenutých postav našich dějin

Historické obzory vám dnes přestaví jednu z neprávem pozapomenutých postav novodobé české historie - Jana Voženílka. Ten byl v květnových dnech roku 1945 plukovníkem četnictva a šéfem operačního oddělení štábu generálního velitelství uniformované policie. Díky historikovi Pavlu Žáčkovi přijal do studia Radia Praha pozvání Voženílkův syn - Záviš Josef Voženílek.

Jan Voženílek se narodil v roce 1895. Za první světové války byl nasazen na východní frontě a setkal se například s Trockým nebo Rommelem. 28. říjen 1918 ho už zastihl v Praze: "Byl vůbec jeden z prvních, kteří složili přísahu Národnímu výboru," podotýká Voženílkův syn Záviš Josef. Od listopadu 1918 pracoval pro četnictvo, s nímž se v prvních týdnech republiky dostal na Slovensko. Ve 20. a 30. letech pak vystřídal několik velitelských postů.

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava bylo četnictvo převzato do bezpečnostního aparátu německé policie. Pro ilustraci si připomeňme, jak vlastně četnictvo za války pracovalo. Historikové rozlišují tři základní fáze vývoje. Slovo má Robert Spejchal z Vojenského historického ústavu: "Byla to fáze vývoje od převzetí v roce 1939 až do veškerého vyhazovu legionářů na přelomu let 1940-1941, kdy museli bývalí příslušníci československých legií odejít. Druhá fáze začíná zhruba nástupem Reinharda Heydricha, kdy se zpřísnil režim a četníci byli vyloženě natvrdo využíváni proti vlastním obyvatelům. A pak je poslední fáze, od konce roku 1944 do roku 1945, kdy už vlastně propuká české národní povstání a kdy se do něj policisté a četníci samozřejmě naplno zapojili. Příslušníci četnictva i vládní policie byli v obrovském tlaku ze dvou stran. Jednak ze strany německé okupační správy, kdy museli vykonávat příkazy, bylo jim neustále předkládáno, že jsou zrádci Německé říše. A z druhé strany, ze strany českého obyvatelstva, že kolaborují s Němci apod. Takže ten tlak byl opravdu obrovský. A oni museli nějakým způsobem na jednu stranu aspoň naoko plnit rozkazy a na druhou stranu nepoškozovat české obyvatelstvo. Samozřejmě se to netýká kriminálních činů."

Voženílek, který zastával funkci pobočníka generálního velitele četnictva, dostal na starosti komunikaci s Gestapem. Toho dokázal využít - například když se snažil zachránit české studenty před koncentračními tábory. "Můj otec, protože mluvil perfektně německy a měl u německých důstojníků celkem respekt, protože měl uniformu a domluvil se, s nimi vyjednával o tom, aby studenty pustili. Mám doma velký štos děkovných dopisů od kamarádů a spousty lidí. Zkrátka a dobře, pomohl spoustě studentů a tím si udělal dobré jméno."

Jak vlastně váš otec pomáhal lidem z koncentračních táborů?

"On byl spojovací důstojník ministra vnitra protektorátní vlády na Gestapo."

Takže měl takový vliv, že dokázal lidem pomoci?

"Ten vliv byl prostě osobní. On na Gestapu říkal ´Podívejte, o nic nejde, to jsou jenom študáci, pusťte je.´ A oni jich opravdu hodně pustili."

Kolik lidí mohl zachránit?

"To se dá těžko říct. Rozhodně to bylo řádově několik set. A mnoho z nich o tom nevědělo. Na druhou stranu za ním chodili lidi, kamarádi, kterým pomoci nemohl."

Jan Voženílek spolupracoval s protektorátní vládou generála Aloise Eliáše. Snad jen připomeňme, že generál Eliáš byl v úzkém kontaktu s protinacistickým odbojem a byl za tuto činnost popraven. Záviš Josef Voženílek ke spolupráci svého otce s generálem Eliášem dodává: "Oni byli kamarádi, velmi blízcí kamarádi. A otec dodával spoustu zpráv od Gestapa. Takže se mu podařilo spoustu lidí varovat a spoustě lidem také pomohl tak, že Eliáš dodával zprávy do Londýna Benešovi. Můj otec měl za celý svůj život největší strach, když po příchodu Heydricha zavřeli Eliáše." Voženílkovi tehdy samozřejmě hrozilo zatčení, ale Eliáš na něj nic neprozradil a tím jej od této hrozby uchránil.

V dubnu 1945 začal Jan Voženílek velmi úzce spolupracovat s odbojáři. Tehdy například byly skupině Roušar - Kotrlý předány tajné zprávy generálního velitelství uniformované policie o sabotážní činnosti partyzánů. Na konci dubna byla sjednána schůzka Voženílka s Karlem Kutlvašrem, pozdějším vojenským velitelem Prahy. 30. dubna dostal Voženílek od Kutlvašra jasný úkol - během několika hodin měl vypracovat plán obsazení rozhlasu a také hlavního krytu protiletecké policie v Bartolomějské ulici. "Můj otec nebyl žádný velký intrikán, tak tomu dal jméno ´Rozhlas´. Když chcete dělat takovou nějakou revoluci, tak musíte mít rozhlas."

Voženílkovi a jeho lidem se podařilo nejen sehnat plány rozhlasové budovy, ale štábní kapitán Bohumil Valtr a kapitán Rudolf Suchánek se seznámili také s režimem, který v rozhlase panoval. Suchánkovi se dokonce před vypuknutím povstání podařilo rozhlas osobně navštívit. Přestože vlastní události předběhly původní plány, dokázal Jan Voženílek rychle reagovat. 5. května vydal rozkaz k zahájení akce v rozhlasu i k převzetí moci u četnictva a policie. Z rozhlasu se pak po poledni ozývalo: "Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko, aby ihned přišlo do Českého rozhlasu." Voženílek a jeho lidé zatím shromažďovali a povstalcům předávali potřebné informace. "Všechny četnické stanice okolo podávaly zprávy. O každém gestapákovi se vědělo, o každém oddílu se vědělo,"říká Záviš Josef Voženílek a Robert Spejchal doplňuje: "Četnictvo plnilo hlavně funkci předávání zpravodajských zpráv po celých Čechách i Moravě." Povstalcům ale četnictvo také vydávalo zbraně. "On měl spoustu zbraní na Tržišti, na četnickém velitelství, tak jim je dával. Ale ne, že si někdo přišel a neuměl s tím zacházet! Museli to být důstojníci, vybraní lidé, kteří byli schváleni,"říká Voženílkův syn. Zbraní a munice byl tehdy kritický nedostatek. Voženílek se také dostal do kontaktu s vlasovci. S nimi se pak účastnil i jednání s Němci a vyjednání příměří do 8. května do 10. hodiny dopolední - pokud nezaútočí policie nebo vlasovci, nebude útočit ani německá posádka.

Po příjezdu Rudé armády četnictvo pomáhalo s umísťováním sovětských jednotek. 11. května byl ale Jan Voženílek ve své kanceláři zatčen. "Přišli lidi, kteří neuměli česky a všichni měli modré čepice. A to bylo NKVD," vzpomíná Záviš Josef Voženílek. Rodina o Janu Voženílkovi několik dní nevěděla - teprve později se jeho syn dozvěděl, že byl v Terezíně. Tam byl uvězněn například s Richardem Bienertem, předsedou poslední protektorátní vlády, s nímž se znal už od roku 1918. Kolem 25. července byl Voženílek propuštěn z vazby a převezen na infekční oddělení nemocnice na Bulovce - nakazil se totiž tyfem, kterému 10. srpna podlehl.

Díky nástupu komunistů k moci byl Jan Voženílek z českých dějin "odstraněn". Záviš Josef Voženílek chce svého otce znovu připomenout - například tak, že po šedesáti letech převeze jeho ostatky do rodinného hrobu na Malvazinkách - stane se tak v pondělí 25. července.

A jaký byl vůbec význam četnictva pro druhý odboj? To shrnuje Robert Spejchal: "Nebýt četnictva a policie a příslušníků, kteří byli prodchnuti Československem a československou demokracií z dob První republiky, nemohl by existovat ani druhý odboj, protože oni byli ti, kteří kryli udání, nechali přejít do ztracena spoustu případů nebo je nezačali vůbec vyšetřovat, vydávali falešné průkazy, falšovali domovní listy, vyráběli falešná razítka, ukrývali zbraně, apod. Takže bez nich by odboj byl velice těžký."