Jana Fořtová: Tvarůžky jsem pašovala v plechovce od tenisáků
Schází mi olomoucké tvarůžky, ale můj domov je dnes už Austrálie, říká Jana Fořtová, která patřila v 80.- tých letech k nejznámějším tvářím televizní obrazovky. Přesto se rozhodla opustit Československo. Kde sebrala odvahu ve 42 letech udělat krok do neznáma? Na to se někdejší televizní hlasatelky a moderátorky známého pořadu Studio Jezerka ptala Klára Stejskalová.
Impulsem bylo, že mi vzali Studio Jezerka, aniž by mi řekli, proč. Přitom rok před tím v roce 1986 jsem za moderaci tohoto pořadu dostala cenu Zlatý krokodýl. To, že ho najednou nedělám, jsem se dozvěděla jen od nějaké asistentky. A když jsem se ztratila z obrazovky, začali se ode mne odvracet všichni. Navíc v té době syn Tomáš vyhrál pardubickou juniorku v deblu i singlu. Tradiční cenou pro vítěze tohoto tenisového turnaje bývala účast na amerických turnajích. Ale protože zrovna v té době emigroval Ivan Lendl, tak to Tomášovi nepovolili. Takže syn mi přišel říct, že hodlá emigrovat. Když jsem si představila souběh toho všeho, tak jsem se rozhodla jedny dveře uzavřít a začít znovu.
Jaké byly první kroky v emigraci?
Bylo to hrozný. Jednou v životě jsem se hrozně bála, a to noc před odjezdem. A pak v uprchlickém táboře v Traiskirchenu to také bylo těžké. Když si uvědomíte, že spíte v místnosti, kde je 160 paland, všichni pohromadě – kluci i holky. Prvních 14 dní jsme byli na uzavřeném oddělení. Jen čekáte za zavřenými dveřmi, kde vás hlídají policisté a vojáci s pistolemi, nikam nemůžete jít a jen čekáte, kdy vás pozvou na pohovor. Rakouská policie před udělením azylu každého prověřovala. Když jsem viděla ty zoufalé lidi, tak jsem si říkala, že takhle tam nemůžu existovat. Proto jsme s dcerou a snachou kývli na nabídku jednoho Poláka, který hledal někoho, kdo by myl záchody a chodby. Za 40 šilinků týdně jsme to pak dělali a vydělávali si první peníze.
Byla jste od počátku rozhodnutá odejít do Austrálie?
Jedině do Austrálie. Byla jsem si vědomá, že začínat v cizí zemi bez jazyka bude těžké. Jako novinář, žurnalista jste na perfektní jazyk odkázaný. Měla jsem sice nabídku ze Svobodné Evropy, ale říkala jsem si, že pokud bych zůstala v Německu nebo Rakousku, tak bych v okamžiku, kdy mi bude těžko, měla chuť se vrátit domů. A tam mne jako emigranta zavřeli. Zatímco pokud to bude hodně zlé v Austrálii, tak než si našetřím na letenku, tak už to tak zlé určitě nebude. Navíc to byla země, kde se v té době hrál dobrý tenis, takže i syn chtěl jet tam.
Odešli jste krátce před sametovou revolucí v listopadu 1988. Neuvažovala jste pak o návratu?
Vůbec ne. Jednak jsem měla starosti s dcerou, která v té době trpěla anorexií. Navíc mne Austrálie chytla od samého počátku. Možná to bylo spojené i s mou profesí. To co jsem dělala tady, bylo fajn, ale stále jsem musela být v roli usměvavé paní z televize. Mne to unavovalo, nejsem a nikdy jsem nebyla hvězda. Popularita je príma, ale mně to nepřineslo nic moc dobrého. V Austrálii jsem byla svobodná, lidé na mne byli milí kvůli mně osobně.
Když jste zdolala všechny nástrahy, jazykové kursy, jaké bylo vaše první zaměstnání?
Moje vůbec první práce byla, že jsem měnila gamblerům peníze za žetony. Měla jsem v Austrálii prastrýce, který mi dohodil místo na Kingskross v kukani v herně. Česká komunita se tam tomu trochu divila, protože to je taková vykřičená čtvrť Sydney, kde jsou kluby, noční bary, striptýzy.
Vy se učíte stále něčemu novému. Jak jsme zjistila z vaší vizitky, tak dnes fungujete jako oddávající. Jak jste se k tomu dostala?
V Austrálii si můžete pozvat oddávajícího úředníka kamkoli. Když jsem byla na svatbě kamarádky své dcery, přišla tam taková děsivá paní a oddala ji. Je to taková herecká etuda a jak jsem sledovala tu paní, tak jsem si stěžovala svým známým, jaký to byl špatný výkon. A oni mne ponoukli, abych si udělala kurs. Je to poměrně složitý kurs, ale pak můžete oddávat i jako notář potvrzovat doklady.
Zjistila jsem, že je to pro mne ideální parketa. Musím vybrat muziku, sejdu se s párem, napíšu krásný projev. Když mluvím za doprovodu klavíru, tak matky a babičky pláčou. Manžel nahraje celou ceremonii, pak to sestřiháme a nevěstě to předám jako dárek, aby měla nahrané, co jí manžel před oltářem slíbil.
Už jsem oddala stovky lidí, Čechy, Slováky, Australany. Například jeden z posledních párů chtěl svatbu na pláži. Jenže začalo strašně pršet a svatba se nakonec odehrála v surfařském klubu, v pozadí burácely vlny. Krásná svatba.
Když mluvíte o Austrálii, říkáte u nás. Z toho plyne, že se tam cítíte jako doma. Nakolik udržujete kontakty s krajanskou komunitou?
Devět let jsem vydávala krajanské noviny. Uvrtal mne do toho Jirka Brožina, kterého možná někteří pamatují z pořadu Lovy beze zbraní. Nebyla jsem si jistá, zda to někoho bude zajímat. Oslovila jsem krajany a dostala jsem přes dva tisíce odpovědí. Byl to čtrnáctideník, krásný časopis. Ale nejsem si jistá, zda by to mělo své publikum i dnes. Starší generace emigrantů pomalu odchází.
Je něco, po čem se vám v Austrálii stýská?
Po olomouckých tvarůžkách. Všichni příbuzní tady to vědí, takže kamkoli při svých návratech do Čech přijdu, tak mají vždy v ledničce olomoucké tvarůžky. Lámala jsem si hlavu, jak si je přivézt do Austrálie. Tam se totiž nesmí žádné jídlo dovážet, aby se tam nedostali žádné viry a nemoci. Nakonec jsem koupila plechovku od tenisových míčků, z tvarůžků vyrobila koule, a tak jsme je provezla. Ale teď vzhledem k mimořádným kontrolám kvůli nebezpečí terorismus to raději dělat nebudu. Mám-li to shrnout, tak v Československu jsem žila 42 let, pravděpodobně nebudu nikde žít déle, ale můj domov je teď Austrálie.
