Jaroslav Šerých: Grafika
V Praze jsou v současné době k vidění dvě výstavy výrazné umělecké osobnosti. Expozici pod názvem "Jaroslav Šerých: Grafika", můžete zhlédnout ve foyeru sídla Akademie věd České republiky v Praze na Národní třídě. V nedaleké výstavní síni Sdružení českých grafiků Hollar na Smetanově nábřeží vystavuje týž umělec své knižní ilustrace.
Na výstavě "Jaroslav Šerých dětem světa" jsou vůbec poprvé představeny obrázky konkrétně k pěti knižním titulům, které vznikly v letech 1970 až 1985 na objednávku někdejšího nakladatelství Artia, a byly v několika jazykových mutacích - mimo jiné francouzské, německé, holandské, ale i japonské či indonéské - distribuovány do mnoha zemí. Letos pětasedmdesátiletý malíř a grafik, jenž navázal na úspěchy Jiřího Trnky a dalších ilustrátorů, absolvent pražské Akademie výtvarných umění, kterou dokončil v ateliéru Vlastimila Rady v roce 1957, člen spolku Hollar i skupiny M 57 (Makarská), držitel mnoha medailí, cen a řádů, jehož dílo je zastoupeno ve třech desítkách galerií doma i ve světě, v rozhovoru pro Radio Praha na počátky své spolupráce s Artií zavzpomínal...
"Anna a Herberta Masarykovy (přítelkyně rodiny - pozn. red.), které k nám tehdy v 70. letech chodily, viděly moji sbírku japonských věcí, a když se dozvěděly, že v Artii chtějí vydávat 'Japonské pohádky' - to byla první kniha, kterou jsem tehdy pro Artii vytvořil, řekly: 'To dejte panu Šerých, ten o tom opravdu něco ví.' Ony mě tam jako delegovaly, a pak francouzský nakladatel (s německým jménem Gründ) v Paříži - protože to bylo tehdy jejich, těch nakladatelů západních, ta Artia to dělala pro ně - mi přisoudil, že já ty 'Japonské pohádky' budu dělat. I když nás bylo samozřejmě pět, to byl takový konkurs jako. Takže to byla pro mě vzácná příležitost, hlavně jsem měl touhu dostávat do světa nějaký pocit naší výsostné knižní kultury, která tady byla vždycky veliká. Jsme na tu kulturu knížky zvyklí, když v devadesátém roce se začaly tisknout paperbacky, víte, že se to neujalo, že každý Čech chce mít vázanou knížku. A i lidé, o kterých by se řeklo, že nemají k literatuře vztah, mají knihovny. To je opravdu naše subspecie, kultura národa. Takže prostě jsem knížky chtěl dělat."
Často bývá Jaroslav Šerých odbornou kritikou i kolegy-výtvarníky nazýván "lyrikem abstraktního umění"...
"To se týká mého malířského díla. To se dá zařadit jako do lyrické abstrakce. Protože obraz je pro mně to nejpodstatnější, protože tam jsem naprosto svoboden, tam se nemusím k ničemu vázat. Kdežto ilustrace je přece jenom služebná věc, ta vizuální stránka obrázku se má snažit trošku evokovat ten text. Básně, které ilustruji vůbec nejraději, třeba Vladimíra Holana, to je pro dospělé lidi, tam se dá abstrahovat, tam už se ta lyrická abstrakce dá jaksi vyhledat,"
připouští umělec a podotýká, že v tvorbě pro děti je to jiné. Ale i z obrázků, které dělá přístupnější technikou k jejich pochopení, je patrné, že autorem je malíř, a nikoliv kreslíř. Na otázku, jaký názor má na kvalitu současné ilustrace pro dětského čtenáře či diváka, za sebe i za svou výtvarnou generaci odpověděl...
"Jsem člověk, který vždycky chápal všecko v humanistickém smyslu. Já jsem nikdy, ne ani v obrazech, se nevázal na nějaká katastrofická témata. To mě není vlastní. Já chci dostávat do světa radost a naději. Pokud mám hovořit o současné ilustraci, tak samozřejmě, že něco se líbí, něco ne, ale převážně to je vidět nejvíce na našich večerníčcích. Tam to diváci mohou dost kontrolovat. A naše večerníčky pro děti byly vždycky velice lyrické. Třeba Radek Pilař, který nakreslil toho Rumcajse, tak to je všecko šílená lyrika. Ale večerníčky, které jsou takové násilné, ovlivněné jinou kulturou, která nám není úplně vlastní, to my, jako umělci, nemáme rádi. My jsme do srdíček našich dětí chtěli dostávat tu něhu, tu radost, a tu naději. Takže zase se vracím k tomu, že můžeme velice sebevědomě hovořit o naší vysoké kultuře - jak pro děti, tak i pro dospělé."
