Když usínám, myslím na lužní les, říká výtvarník František Hodonský

František Hodonský, foto: Miroslav Krupička

Ve dvou pražských a jedné rakovnické galerii nyní vystavuje František Hodonský, jeden z nejvýznamnějších představitelů současné české krajinomalby a grafiky. V následujícím rozhovoru vypráví o své unikátní metodu dřevořezu, při níž používá hovězí kost, a o světě mizejících lužních lesů, který se mu stal věčnou inspirací.

František Hodonský, foto: Miroslav Krupička
V současné době běží tři vaše výstavy. Jak často vystavujete?

Výstavy jsou důležité, aby si člověk uvědomil sám sebe a aby měl srovnání s jinými výtvarníky. Teď je těch výstav až moc. Za únosné považuju mít jednu, maximálně dvě do roka. Když je jich hodně, musíte tomu věnovat čas, vybírat obrazy, a to naleptává můj režim. Při práci potřebuju soustředění. Vznik díla, to je určitý proces. Některý obraz dělám třeba napočtvrté. Ale mít výstavu je zdravé a příjemné, zvlášť ve významnějších galeriích. Občas to vzbudí zájem o vaše dílo. To se stalo v roce 2011, když jsem dostal Cenu Vladimíra Boudníka.

Chodíte sám na výstavy?

Chodím do Národní galerie, do Jízdárny Pražského hradu i na další místa. Jsem zvědavý. Beru to jako informaci o tom, co se děje. Ta informace je důležitá, protože člověk se může zařadit do kontextu současné tvorby. Čas od času jezdím do Anglie a chodím do Tate Modern, kde probíhá třeba pět kvalitních výstav najednou. Jsou tam vidět i čeští umělci – Kupka nebo Gutfreund.

Vaším životním námětem je lužní les jižní Moravy, kde jste vyrůstal. Pořád se vám vybavuje?

Malba Františka Hodonského, foto: Miroslav Krupička
Stále si ho připomínám. Když večer usínám, tak se pohroužím do jeho atmosféry. Uklidňuje mě to, člověk tím získá vyrovnanost. Mám rád strukturu lužních lesů – traviny, keřoviště, potom stromy a vyšší stromy a za tím je horizont, který mi nabízí další prostor. Různé odstíny zelené. Les je uklidňující, je jako zelené moře. Všem, kdo mají psychické problémy, bych doporučil, aby si prošli lužní les.

Proměnily se jihomoravské lužní lesy od dob vašeho mládí?

Do lesa jsem začal chodit po válce s otcem. Byl také malířem. Ukazoval mi jezírka, slepá ramena a zvláštní vegetaci. Skrz něj jsem objevil své náměty. Lužní lesy se tehdy nacházely v pohraničním pásmu kolem řeky Dyje. Skoro nikdo tam nechodil, jen myslivci a hajní. Za tratí, vedoucí na Slovensko, byla hranice, tam se nesmělo. Po roce 1989 hranice zanikla a do lesa začaly chodit houfy lidí. Vedou tam cyklistické stezky a dochází k narušování lesa. Těží se tam dřevo. Mám pocit, že les tím ztrácí tajemství. Příroda by měla vzbuzovat úctu a respekt.

Malba Františka Hodonského, foto: Miroslav Krupička
Zaznamenáváte si lesní krajinu?

Jsem klasicky založený malíř, kreslím a dělám si skici do bloku. Někdy použiju pastel nebo akvarel. Když od skici odejdu a po čase se k ní vrátím, vyvolá tvarové i pocitové spojení s přírodou. Tohle fotografie neumí. V ateliéru kresbu ještě dál stylizuji do základních tvarů, dostávám se k podstatě toho, co chci vyjádřit. Skica je důležitější u malby, u dřevořezu tolik ne. Tam je dobré na realitu úplně zapomenout a řídit se třeba jen podle atmosféry. Tu je třeba hned zaznamenat do dřeva.

Jak jste dospěl k rozměrným a hrubým dřevorytům, které jsou pro vás charakteristické?

Matrice dřevořezu Františka Hodonského, foto: Miroslav Krupička
Každý grafik začíná linorytem. Ten jsem dělal asi 10 let. Příliš mě to neuspokojovalo, vadila mi určitá tvrdost linií. Postupně jsem přešel k litografii, kterou jsem vyzkoušel v různých polohách. Vydržel jsem u ní asi 15 let. Litografie se víc blíží malbě, ale stále to nebylo ono. Asi před 20 lety jsem začal přemýšlet o dřevořezu. U nás je to trochu neprobádaná a opomíjená technika. Používá jí málokdo. Dělal to třeba František Kupka. Od opatrného vrypu jsem přešel k širšímu a širšímu odběru dřeva z desky až po pěticentimetrové zásahy dlátem.

Používám různé typy rydel a sochařských dlát. To mi začalo vyhovovat – hlavně ten několikavrstevný odběr dřevěné hmoty. Svoji metodu jsem propracovával asi deset let. Začínám tím, že nabarvím desku a odsekám první vrstvu. Nabarvím válečkem, otisknu a odsekávám jednu vrstvu za druhou, až se dostanu k podstatě struktury námětu. Teprve spodní vrstvy začínají mluvit a mít obsah, který jsem si představoval. U toho je velice důležitá barevnost jednotlivých vrstev. Výsledkem odsekávání je reliéf, který je někdy obsažnější než tisk.

Když odsekáváte první vrstvy dřeva, už si dokážete představit konečný výsledek?

Matrice dřevořezu Františka Hodonského, foto: Miroslav Krupička
Když začínáte, musíte mít nějakou představu, která vás žene dopředu. Ale závěrečný výsledek se nedá předpovídat. Najednou se dostanete do situace, kdy vás to tlačí k větší jednoduchosti. Závěr může být nečekaný. Můžete si naplánovat, že použijete osm barevných vrstev a ono to skončí u čtvrté. Grafika je nevyzpytatelná a to je na tom krásné. Člověk zažívá tvůrčí rozkoš, která je nenahraditelná.

Kolik barevných vrstev děláte?

Někdy i deset, ale můžou být tři. V tomhle je obraz jednodušší. Když se vám daří, můžete ho namalovat za den. Nebo se k němu druhý den vrátíte. Grafika vyžaduje delší dobu. Tam jste závislí na rychlosti schnutí. Dnes už jsou takové prostředky, že barva zaschne za dva dny, ale dřív jsem čekal třeba i týden. V zimě barvy schnou pomaleji, proto grafiku dělám víc přes léto.

Kdy jste začal vystavovat dřevěné matrice jako umělecká díla?

Matrice dřevořezu Františka Hodonského, foto: Miroslav Krupička
Vycítil jsem, že někdy je matrice zajímavější než samotný tisk a tak jsem je začal vystavovat. Ale ne ve velkém, vždycky třeba jednu nebo dvě matrice v rámci nějaké své výstavy. První výstavu matric uspořádala Magdalena Juříková, současná ředitelka Galerie hlavního města Prahy, v roce 1998 v galerii Génius Loci na Smíchově. Vystavila všechny mé tehdejší matrice – bylo jich asi 30 – a tisky z nich. Od té doby je vystavuji. Matrice se nemusí nijak zvlášť komponovat, velice dobře k sobě jdou. Čím větší náhoda, tím lépe.

Vaše výstava v Galerii U Betlémské kaple se jmenuje Štětcem, dlátem, kostí. To proto, že při tisku nepoužíváte lis, ale hovězí kost. Jak se s ní pracuje?

Nemám a nepoužívám lis, protože je příliš jednoznačný – zabírá plochu všude stejně. Kost vám umožňuje dělat nuance – někde přitlačíte víc, někde míň, někde vůbec. Ruka je velice citlivá a navede vás. Kost jsem koupil v řeznictví. Vybral jsem si nejširší kost z hovězího žebra. Rozřízl jsem ji napůl, vyvařil, obrousil rohy. Vznikl předmět-hladítko, které má až deseticentimetrový záběr. Ale to mi nestačí. Profesor Ladislav Čepelák na AVU nám řekl, že je možné použít i hladký kámen. Před mnoha lety jsem byl ve Walesu a tam jsem na břehu našel krásný kámen, obroušený mořem. Je to čedič, má mystickou černou barvu. Velmi si ho cením a pečuju o něj. Po tisku kostí grafiku ještě dotiskuji tímto kamenem.

Ovlivňuje malba dřevořez a naopak?

Dřevořez Františka Hodonského, foto: Miroslav Krupička
Dřevořez je pracnější a člověk výsledku dosáhne vrstvením a překrýváním barev. Obraz je jednoznačnější, tam je výsledek vidět okamžitě, je dřív čitelný. Byly doby, kdy jsem se snažil dřevořez přenášet na plátno. Maloval jsem ve vrstvách vždy určitou barvou, ale nebylo to ono. Grafika je grafika, obraz je obraz, i když určité prolínání grafických rysů do malby existuje. Dřevořez je tak specifická technika, že je nenahraditelná. Potřebuje papír. Vrstvením získává hloubku, kterou obraz nemá.

Děláte víc obrazů nebo grafik?

Měl jsem období, kdy jsem dělal jen dřevořez, protože jsem se potřeboval dopracovat uspokojivé formy. Později jsem začal zase dělat obrazy, takže se to vyrovnalo. Dnes dělám obojí – dřevořezy i obrazy. Dřevořezy vyrábím na chalupě v Západních Čechách, kde mám takový letní ateliér. Mám tam jednu místnost, kde se dá pracovat i v zimě. K tvorbě potřebuju médium místa. Musí být stejné a pravidelné, abych se tam cítil dobře. Tam si vyndám kresby, skici, ponořím se do původní atmosféry a mohu pracovat. Obrazy dělám ve svém žižkovském ateliéru, kde mám dostatek prostoru. Pracuji spíš po ránu, kdy mi to víc myslí.

Dřevořez Františka Hodonského, foto: Miroslav Krupička
Vaše obrazy i dřevoryty směřují k abstrakci, jak na to reagují diváci?

Abstraktní obraz stejně jako grafika osloví i laika, protože je tam určitý soulad, barevná škála, která navozuje příjemné pocity. K tomu není potřeba nic konkrétního. Stejně pocitově uspokojivá může být i grafika, která obsahuje krajinné detaily. Samozřejmě jinak to vnímá výtvarně poučený člověk, který dokáže rychleji zhodnotit kvalitu díla.

Máte za sebou skoro 50 let tvorby, máte nějaké přání?

Výstava František Hodonský: Štětcem, dlátem, kostí v Galerii U Betlémské kaple trvá do 3. dubna 2016

Snad abych mohl ještě dál tvořit a udělat občas nějakou výstavu. Proces malby nebo grafiky je životodárná věc, člověka to drží při životě. Je zvědavý sám na sebe a těší se na další dny.