Dům U Kamenného zvonu hostí Bohuslava Reynka

Až do konce ledna příštího roku lze v pražském Domě U Kamenného zvonu navštívit zcela unikátní výstavu. Galerie hl. m. Prahy ji tu připravila k jubileu výjimečného grafika, básníka a překladatele Bohuslava Reynka. Výstava jeho celoživotního díla ukazuje jeho tvorbu nejen v rozsahu, v jakém dosud nebyla k vidění, ale i v nových souvislostech. Poprvé jsou tu vystaveny i dosud neznámé Reynkovy kresby a grafiky. Kurátory výstavy autora, který žil desítky let v ústraní v Petrkově na Vysočině, jsou Renata Bernardi a Pavel Chalupa.

Bohuslav Reynek

"Bohuslav Reynek nebyl jenom básník a grafik, jak je vnímám všeobecně širokou veřejností, ale byl to především vrcholný intelektuál,"

uvedl na vernisáži výstavy Pavel Chalupa.

"Někdy bývá Reynek vnímán jako člověk, který žil v ústraní trošku podivínským způsobem života, na venkově. Byl vnímám prismatem grafika samouka, který si něco zkouší mimo centra výtvarného a literárního života. Reynek ale skutečně byl intelektuál ve velkém styku s výtvarným světem. Ve 20. letech se přátelil s Josefem Čapkem i dalšími členy této generace. A skutečně jeho poezie a grafika počátečního období tomu odpovídá."

Bohuslav Reynek se narodil r. 1892 v Petrkově na Vysočině. Zde také, na statku, který jeho rod vlastnil po generace, strávil většinu života. O svých dojmech z Petrkova hovoří kunsthistorička Renata Bernardi:

"Když jsem poprvé jela do Petrkova, bylo mi asi 23 let. Rozhodla jsem se zpracovávat jeho dílo. A šla jsem krásnými poli daleko k nějakému zámečku. Nevěděla jsem ani, jestli jdu správným směrem. Tam už čekali synové pana Reynka, kteří tehdy pracovali na statku. Bylo vidět to sepjetí drsného sedláckého života na statku, v JZD. Holínky od bahna... A najednou jste vešli do světa grafiky, francouzské poezie, barokní hudby. A to propojení je něco naprosto unikátního, co cítím i jako poselství. To není žádný intelektualismus. To je dílo vyrůstající z tohoto tvrdého prostředí života téměř v chudobě, kde Reynek, aniž by to vůbec řešil, u kamen v noci ryl destičky, psal poezii, překládal. Součástí toho všeho ale bylo drsné zasazení do země, do prostředí Vysočiny, kterou on miloval. Tam je jakési bezčasí. Tam je prostor, kde vůbec nezáleží na tom, jaká je doba, co se děje kolem a jaké jsou vlivy. Tam na to žádný vliv nikdo nemá. Tam je tak silný duchovní svět! A možná je to i tím, že rod Reynků tam původně pobýval. Je tam taková síla místa, která se těžko někde jinde hledá."

I Reynek měl na rodinném statku hospodařit, mnohem víc ho ale zajímala poezie. Po několika týdnech utekl ze studií a věnoval se pouze básnické tvorbě a překladům z francouzštiny:

Zátiší s autorem

"Začínal na veřejnosti vystupovat jako básník. Těsně po začátku války se sblížil s Josefem Florianem, který měl nakladatelství Dobré dílo ve Staré Říši na Moravě. Bylo to pochopitelně především literární nakladatelství. A Reynek z tohoto okruhu vlastně vzešel, jako básník i jako překladatel. Jako básník a překladatel začal vlastně spolupracovat na tom Dobrém díle. Skutečně se cítil jako básník, posílal básně do časopisů, posílal své sbírky k vydání a podobně. Moc úspěchů neměl. Ocenit to dokázal jenom jeho přítel Josef Florian, který mu vydal první sbírky. Potom to Bohuslav Reynek řešil tak, že si založil vlastní nakladatelství. To šlo pěkně, protože si knihy vydával sám. Jeho přítel z Dobrého díla Josef Čapek mu kreslil ilustrace. Čili to byly krásné knihy, dodnes to jsou jedny z nejvzácnějších českých bibliofilií. Vycházely jen ve velmi malém nákladu sto dvaceti kusů. I tyto knížky tu máme na výstavě."

Suzanne Renaud

Díky poezii Reynek poznal i svou budoucí ženu, francouzskou básnířku Suzanne Renaud:

"Manželství básníka s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud bylo něčím výjimečným i v rámci českého básnictví a intelektuálních vztahů mezi tehdejším Československem a velmi blízkou Francií. Tito dva lidé se vlastně potkali prostřednictvím poezie. Reynek četl prvotinu Suzanne Renaud v roce 1924 a zamiloval se do básnířky, aniž ji viděl. Rozjel se za ní do Grenoblu a za dva roky si ji vzal za ženu."

Suzanne Renaud ale v předválečných letech odmítala trávit celý rok na Vysočině. Rodina žila vždy půl roku ve Francii, v jejím rodném Grenoblu:

"Grenoble a francouzské prostředí na něj působily strašně. Nebyl najednou doma, byl v cizím prostředí. Nikoho tam neznal a byl zcela odkázán na rodinu své manželky. Pochopitelně se snažil se nějakým způsobem uplatnit. V té době se velice začal věnovat kresbě. Stále se v kresbě zdokonaloval, začal chodit po okolí, začal malovat v okolí Grenoblu, jezdil do Provence. Kreslil velmi intenzívně. Nedaleko domu, kde Reynkovi tehdy bydleli, měl své knihkupectví a galerii sběratel Jules Laforge. Reynek mu jednou své kresby ukázal a on jimi byl nadšen a říkal, že okamžitě musejí udělat výstavu. Ta výstava se potom v Grenoblu opakovala každoročně, vždy z nových kreseb. A vždycky se všechny kresby prodaly. Musely jich být stovky, a to, že se jich zachovalo asi devadesát, je takový malý zázrak. Těch kreseb jsou jistě stovky dodnes roztroušených po domácnostech v Dauphiné a v okolí."

Cesty do Francie přerušila až druhá světová válka a po r. 1948 už Reynkovi do Francie jezdit nemohli vůbec. Žili v ústraní v Petrkově, kde je ovšem později začali vyhledávat další umělci, kunsthistorici i sběratelé:

"V 60. letech do Petrkova začali proudit první obdivovatelé. Většinou to byli příslušníci mladé generace tehdejších kunsthistoriků nebo zájemců o jeho dílo. Začal tam chodit například Jiří Šerých, jeho první kurátor, chodil tam Jiří Němec se svou pozdější manželkou Danou Němcovou. Bylo to zkrátka takové zajímavé společenství. Bylo jim jasné, že musejí pro Reynkovo dílo něco udělat, a skutečně se to v 60. letech podařilo. První výstava se konala v r. 1965 v Ústí nad Labem. Hned ale rok poté, v r. 1966, se konala výstava ve Špálově galerii. A to bylo vlastně zjevení, protože do té doby nikdo nevěděl, že nějaký Reynek existuje."

Renata Bernardi připomíná až další velkou výstavu jeho díla v r. 1991:

"Výstava v roce 1991 byla vlastně první velká retrospektiva Bohuslava Reynka po revoluci a vůbec první možná výstava v té době. Hlavním cílem té výstavy bylo ukázat Reynkovo dílo v co největší šíři. Současná výstava, po dvaceti letech, je velmi odlišná. Ukazuje práce, které ještě nikdy vystaveny nebyly. Propojuje grafiku s kresbou, je tu apel na Petrkov, který velmi silným způsobem určoval Reynkovu tvorbu. Uvidíte úplně unikátní práce a přesně i způsob, jakým vznikaly grafické listy. Poprvé jsou vystaveny cykly."

Bohuslav Reynek

Reynkovu uměleckou tvorbu hluboce ovlivnila jeho víra, duchovní motivy se prolínají jeho verši i grafikami. A jak na závěr říká kurátorka Bernardi, duchovnost vlastně naplnila poslední léta jeho života:

"To byla součást jeho denních prací, ta díla vznikala mezi krmením prasat a dvouhodinovým spánkem po ránu. Ale myslím si, že jeho síla je tak velká, že to jistě hrálo velkou roli i v rodině Reynkově. Je to poznat i na jeho synech, kteří se sami věnují překladatelství poezie. Daniel Reynek fotí. Já to někdy vnímám jako takovou vnitřní modlitbu. On ani neřešil, jestli někdo ty obrázky uvidí. Když destičku dodělal, dal ji do šuplíku. Otisky se někam schovaly a pokračovalo se dál. Když někdo přijel, tak se rozdaly nebo za pět korun prodaly. Když jsem začala dělat soupis díla, říkala jsem, jestli by to vůbec pan Reynek chtěl. Ale myslím, že v dnešní době to je třeba i toho hlediska, že se s jeho dílem obchoduje a objevuje se mnoho falz. A je dobré je podchytit a mít zpracované navždy."

K výstavě Bohuslava Reynka vyšla i reprezentativní monografie Pavla Chalupy.