Jsem miláčkem štěstěny, říká malíř Pavel Brázda

Pavel Brázda: Obluda čeká, obluda má čas. Vlastní podobizna P. B. 1949–50, foto: Helena Petáková, ČRo

Několika vernisážemi začala v únoru sezóna v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Můžeme zde vidět čerstvého nositele Ceny Vladimíra Boudníka za grafiku Dalibora Smutného, malíře Igora Grimmicha, Jaroslava Valečku a také Pavla Brázdu. Blíž o něm v následujícím rozhovoru.

Pavel Brázda, foto: Miroslav Krupička
Malíř Pavel Brázda letos oslaví devadesátku. Je představitelem tzv. hominismu, uměleckého směru, který je soustředěn na člověka. Brázdův výtvarný projev je naprosto jedinečný. Je to dáno jeho pevnými životními zásadami a životem v době komunismu, kdy musel odejít ze školy, pracoval v dělnických profesích a umělecky se vyvíjel bez kontaktu s okolními výtvarnými trendy. Veřejnost se o něm dozvěděla až v roce 1990, kdy o něm začala psát Revolver Revue. Od té doby vystavoval na řadě míst včetně Národní galerie. Výstava „Začátky a konce II“ v GASK je širší časovou přehlídkou jeho tvorby.

Vystavujete rád?

Ano, vystavuji rád. Výstavy si koncipuju zásadně sám, bez kurátorů. Jde mi o to, aby se obrazy dostaly k lidem a měli z nich potěšení. Snažím se, aby mnou vyprávěné lidské příběhy byly formulovány co nejjednodušším jazykem. Když mi lidé říkají, že k nim mé obrazy mluví, je to pro mě velkým potěšením. Platí to o obrazech figurativních i nefigurativních. Nejčastěji dělám lidské postavy nebo hlavy. Komponuju je do běžných situací, které lidé zažívají, ale může v tom být přítomna i rovina hermetičtější…

Podařilo se vám před sametovou revolucí své dílo vystavit?

Pavel Brázda: Obluda čeká, obluda má čas. Vlastní podobizna P. B. 1949–50, foto: Helena Petáková, ČRo
Nešlo mi o to vystavovat za každou cenu. V 50. letech mi navrhla skupina Máj, abych se zúčastnil jejich výstavy, jenže díla jako „Obluda čeká,“ nepřicházelo v úvahu vystavit. Býval bych mohl prezentovat některé své kresby, ale to mě nezajímalo. Obraz „Obluda čeká“ a další čekaly na výstavu 40 roků, podařilo se to až po roce 1989. Člověk nevěděl, jestli se nějaké výstavy dožije. Říkal jsem si, že když se toho nedožiju, dožijí se toho aspoň obrazy. Dožil jsem se toho a jsem rád.

Stále tvoříte v duchu hominismu?

Původní hominismus, který jsem formuloval v letech 1943-1944, usiloval o to, aby se výtvarné umění stalo věcí veřejnou, aby to bylo umění o lidech a pro lidi, jako třeba mexický muralismus. V mých obrazech se víc vyskytovaly davové scény, jako např. fantastické průvody nebo davy z cirkusů a lunaparků. Odpovídalo to tomu, co jsem si přál – totiž pořádat výstavy ve velkém osvětleném stanu pro co nejširší veřejnost. Měl to být protiklad k omezené intelektuální společnosti, která chodí na výstavy, sbírá umění a přistupuje k němu jako k investici.

Pavel Brázda: Ing. Zoufalý, stvořitel světa (1. varianta), foto: Helena Petáková, ČRo
Jenže po tzv. Vítězném úmoru nám nezbylo, než se uchýlit do soukromí. Tím, že jsme žili stranou všeho veřejného, s nímž jsme neměli a nechtěli mít nic společného, se změnily i náměty. Jsou víc ze soukromých než z veřejných životů. I obyčejné lidské vztahy, příběhy a situace, které jsem začal nadreálným způsobem zachycovat, mohou mít obecný apel. Lidé jsou si všichni podobní.

Vědeckotechnická utopie, v níž už žijeme, je pro mě přitažlivou podívanou – je to teatrum mundi. Vždy žasnu, když vidím létat ve vzduchu těžká kovová letadla, nebo dveře, které se automaticky otvírají. Netušíme, kam to povede – může to být přínosné ale i nebezpečné. Pokud technologie lidé nezneužijí, mohou být prospěšné.

Ve vašich obrazech je přítomno nejen varování, ale i humor…

Humor patří k věci. Z černého humoru přecházím do bílého. Na rozdíl od pesimistického černého humoru se bílý humor vyznačuje určitým optimismem. Všechno je lidská komedie. Směšnost situací, které vytvářím, mě někdy rozesměje. Je to spojené i s určitou mírou sebeironie. Humorná stránka umožňuje odstup a pomáhá člověku, aby v tomto neradostném světě přežil. V mých obrazech je přítomna i vitální energie, která je v protikladu k dnes módní dekadenci.

Kdy jste přešel k jednoduchým liniím a pestré barevnosti?

Pavel Brázda: Tři dvojice, foto: Helena Petáková, ČRo
Už v mé tvorbě 50. let jsem používal verismus gulliverovského typu, tedy vnímaného jakoby pod drobnohledem – například v obraze „Obluda čeká, obluda má čas.“ Tato podrobná technika byla velice pracná a navíc jsem ji vyčerpal. Už tehdy jsem začal dělat techniku opačnou, založenou na minimalizaci výtvarných prostředků, tj. barevných liniích a plochách. Takto je ztvárněn třeba cyklus závodníků na motocyklech. Závody na brněnském okruhu do tehdejší socialistické šedi vnesly živelnou barevnost, která byla symbolem Západu. A tato barevnost mi pak zůstala blízká. Po stránce stylové se můj rukopis už potom nijak zásadně neměnil.

V posledních letech jste přesedlal na počítačovou grafiku. Kdy jste ji začal dělat?

Pavel Brázda: Nad mrtvou dívkou (ještě trochu živou), foto: Helena Petáková, ČRo
V 90. letech jsem experimentoval s kopírkami a barevnými papíry. Počítačovou grafiku jsem začal zkoušet asi před deseti lety, bylo to před výstavou v Národní galerii, která probíhala v letech 2006-2007. V té době jsem opustil olej a temperu a dělám už jen počítačovou grafiku. Chci ale zdůraznit, že základem mých grafik je kresba. Ta musí být tvarově i barevně zcela vyřešená. V závěrečné fázi kresbu obtahuju silnou fixovkou. Potom ji přenesu do počítače, kde dochází opravdu už jen k minimálním úpravám. Grafiky se potom v dílně tisknou na papír nebo na plátno.

Vás i vaše dílo proslavila v roce 1990 Revolver Revue. Jak jste se tam octnul?

Začátkem roku 1989 se konala výstava ve sklepě Vinohradské tržnice. Přivedl mě tam Michal Singer, spolužák naší dcery. Byli tam hlavně ti, kteří do té doby nevystavovali. Tam jsem měl takovou první větší expozici. Vystavoval tam také Viktor Karlík, který se mnou chtěl udělat rozhovor pro tehdy ještě ilegální Revolverku. Jenže do toho přišla sametová revoluce, která nás dost zaměstnala, takže rozhovor vyšel až v prvním polistopadovém čísle. To bylo poprvé, kdy se o mně psalo a kdy si mě mohl někdo všimnout. V roce 1992 jsme měli s manželkou první větší výstavu v pražských Ženských domovech. Koncem 90. let mě pak oslovily další galerie a začal jsem vystavovat.

Je o vás známo, že jste prasynovcem bratří Čapků. Nakolik vás čapkovské prostředí ovlivnilo?

Z výstavy Ještě není konec světa, foto: Helena Petáková, ČRo
Bydleli jsme v Brně a s bratry Čapkovými jsme se příliš nestýkali. Pamatuju se, že jednou jsme byli na návštěvě u Karla, ale to jsem byl malý kluk. Karel si s malými dětmi nevěděl moc rady. Na Josefa si příliš nevzpomínám. Máma byla oblíbenou neteří bratří Čapků a nesla sebou něco z té čapkovské tradice. Rád vzpomínám na babičku Helenu, sestru bratří Čapků, s níž jsme později žili v Praze, a na dědečka Josefa Palivce. Od dětství jsem četl knihy bratří Čapků, něco z té tradice ve mně zůstalo. Ve společnosti jsem se vždy bránil tomu, abych byl s Čapky spojován. Bylo to pro mě dost zahanbující – jako by to byla nějaká zásluha! Z malířů jsem měl nejraději Josefa Čapka a Jana Zrzavého, tak je možné, že mě i nějak ovlivnili.

Tvoříte stále?

Ano. Od 50. let jsem se živil jinou prací než malováním, takže jsem nemaloval tak intenzivně. Teď to doháním. Jsem workoholik. Pracuju denně. Začínám tak v 10 v 11 a končím třeba i pozdě večer. Maluju i neděli dopoledne. Říkám si, že když mě to baví, tak že by to mohlo bavit i ostatní. Někteří jsou zděšeni, jiní se hlasitě smějí. Tak je to správné.

Jste šťastný?

Výstava Pavel Brázda: Začátky a konce II je v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře otevřena do 12. června 2016

Jsem, ale lidi, kteří malují, spíš lituju, protože to není nic snadného. Málokomu se podaří uspět. Mně a mé manželce Věře se to do určité míry podařilo, ale je třeba na tom stále pracovat. Těším se s života. Nemohu si dovolit umřít, protože by to bylo ode mne nezodpovědné. Jsem rád, když jsem druhým nějak užitečný. Svět je pro mnoho lidí příliš krutý, příroda je krutá. Lidé musí stále pracovat na tom, aby svět polidštili, humanizovali, aby život byl snesitelný.

Na Západě je humanistická tradice určující. To, že žijeme v liberální a sociálně orientované společnosti, je velká výhoda. Máme štěstí, že žijeme v této zemi a v této době. Doufejme, že to žádná válka v dohledné době nezničí. Osobně mám pocit, že mě bohyně Fortuna protěžuje vůči ostatním. Když se tak rozhlížím kolem sebe, mohu se pokládat za šťastného člověka. Bylo by hanebné, kdybych nebyl spokojen. V rámci současného stavu světa jsem miláčkem štěstěny.