Krajiny dělám od dětství, říká malíř Tomáš Honz

Tomáš Honz, foto: Miroslav Krupička

V Galerii 9 ve pražských Vysočanech probíhá výstava nedávného absolventa AVU Tomáše Honze. Patří k těm nemnoha českým výtvarníkům, kteří chodí malovat do plenéru. Jak se dívá na moderní umění, na historii a odkud čerpá mystickou atmosféru svých krajin, to vše přibližuje v následujícím rozhovoru.

Tomáš Honz, foto: Miroslav Krupička
Kdy jste začal malovat krajiny?

Krajiny dělám odjakživa. Bylo mi asi šest, když jsem vzal poprvé do ruky olejové barvy. Malovat mě učil děda, který chodil na Vysočině malovat ven. Ukázal mi malíře 19. století – Schikanedera a Slavíčka. Už tehdy se mi to líbilo. Pak jsem se dostal na AVU a myslel jsem si, že tam se naučím pořádně malovat. Jenže jsem zjistil, že tam se nemaluje nebo se maluje trochu jinak a že k tomu, co si představuju jako mistrovské malířství, se budu muset dopracovat sám. Akademie mi poskytla zázemí, ale malovat jsem se musel naučit sám. Tak jsem navštěvoval muzea a knihovny a studoval staré mistry. Chodil jsem malovat ven. Namaloval jsem tisíce nepodařených obrazů, než to stálo za to.

Byl jste na AVU jediný, kdo maloval v plenéru?

Když jsem přišel do 1. ročníku, tak se mi všichni smáli a říkali: to tě přejde, ale nestalo se tak. Ve 3. a 4. ročníku se to začalo měnit a objevil se zájem o iluzivní malbu. Teď vím tak o 3-4 lidech, kteří chodí do plenéru a snaží se o něco podobného jako já. Až se mi skoro zdá, že vzniká nějaká nová vlna umělců, kteří touží vrátit se k tradiční malbě.

Na výstavě v Galerii 9 jsou obrazy z prostředí Vysočan…

Tomáš Honz, Do Vysočan na metro (olej na plátně, 2016), foto: Miroslav Krupička
Žiju ve Vysočanech, trávím tam nejvíc času a tak maluju to, co je mi nejbližší, k čemu mám vztah. Někdy jdu večer z výstavy, prší, padne mlha a najednou vidím ta místa úplně jinak. Přijdu domů, vezmu stojan a kufřík a vyběhnu ven – třeba i v noci – pokusit se zachytit to, co jsem viděl. Tak vznikla série menších obrazů z Vysočan a Proseka.

Hlavní částí vaší tvorby jsou velkoformátové obrazy krajin, které mají zvláštní mystickou atmosféru. Při tom lze těžko definovat, co je na plátnech nereálného. Do jaké míry odrážejí vnější svět?

I mé fantaskní krajiny vycházejí z reálných předloh. Ale posouvám je trochu dál a zachycuju v nich nějaký svůj zážitek nebo vnitřní svět. Při svých cestách – např. po Asii – si dělám spoustu skic, textových poznámek, fotografií a videí. Když se vrátím domů, vložím skicu do počítače a navěšuju na ni různé fotografie, detaily. Z toho vznikne digitální skica. Působí téměř fotorealisticky, ale je to místo, které ve skutečnosti neexistuje. A podle této skici maluju velký olej, abych to mohl fyzicky prožít za použití štětce a barvy. Když se mi výsledné dílo nelíbí, maluju ho znova. Obrazy, které jsou teď na výstavě, vznikaly třikrát i čtyřikrát. Až když mám pocit, že jsem s lehkostí nahodil to, co jsem zamýšlel, považuju práci za hotovou.

Ta tajemná atmosféra je součástí reálného prožitku?

Tomáš Honz, Posvátné místo, foto: Miroslav Krupička
Tím prvotním impulsem je vždycky realita. Na cestách navštěvuju hřbitovy. Panuje tam zvláštní atmosféra, která se promítá do obrazů. Není to nic nového, tyto motivy byly znázorňovány už třeba na barokních vedutách se zříceninami starého Říma. Je to určitý obraz pomíjivosti. Při své cestě na Taiwan jsem také navštívil hřbitov. Rozkládal se na kopci, dokola byly terasy a na nich hroby. To místo mě fascinovalo, udělal jsem tam spoustu skic. Najednou se obloha zatáhla temnými mraky. Půlku horizontu zahalila tma, vypadalo to hrozivě. A tenhle silný zážitek jsem se pokusil zachytit.

Kdybych to maloval jen podle fotky, která je otiskem reality, tak to nebude stačit. Abych vyjádřil ten tísnivý pocit, musím do toho vložit ještě něco dalšího. Abych toho dosáhl, záměrně jsem zdůraznil na jedné straně světlo a na druhé tmu, která se valí přes horizont. Pomáhá mi i meditace. V Číně jsem chodil meditovat do chrámů. Člověka to očistí, zbystří jeho smysly a to se pak v mém případě propojí s uměním.

Inspiraci čerpáte primárně v zemích dálného východu?

Ano, ale nejsem závislý jen na exotických krajinách. Zrovna teď jsem byl na výletě u dolů Malá a Velká Amerika na Karštejnsku. Bylo zataženo, pochmurno, kolem skály, tichá voda… Nebyla to exotika, ale přesto to byl tak silný zážitek, že v nejbližší době budu malovat obrazy s tímto námětem. Jakýkoli silný zážitek je pro mě inspirativní.

Výstava Tomáše Honze v Galerii 9, foto: Miroslav Krupička
Jsem rád, že dnes můžeme cestovat. V následujících letech toho chci využít, jezdit do zahraničí, skicovat, sbírat nápady a inspiraci. Chci poznat co největší kus světa, co nejvíc věcí, lidí, co nejvíc způsobů, jak se dívat na život. Čím víc toho člověk pozná, tím svobodnější je v tvorbě, tím lépe se může rozhodnout, jak a co malovat. Cestování není jen o malování, je to o životě, o poznání sebe sama.

Jak lidi reagují na vaše obrazy?

Většina návštěvníků při pohledu na mé obrazy něco prožije. Kdybych maloval pro sebe, tak zůstanu u skic. Ale já chci, aby to bylo čitelné pro hodně lidí, aby z toho měli prožitek i ostatní. Autor knihy taky nepíše pro sebe, ale pro lidi. Obraz by měl být namalován tak, aby ostatní pochopili, co jsem tím chtěl říci. Když vidím, že to zapůsobilo, mám pocit, že jsem splnil svůj úkol. Potom samozřejmě existuje skupina lidí – hlavně z řad umělců-konceptualistů, kteří zastávají názor, že takhle by se dnes malovat nemělo, lépe řečeno nemělo by se malovat vůbec. Ale člověk musí dělat to, co si myslí, že je správné a že tomu věří.

V loňském roce jste skončil AVU. Daří se vám uživit vlastní tvorbou?

Ateliér Tomáše Honze, foto: Miroslav Krupička
Zatím se mi daří prodávat dostatek obrazů. Jsou lidé, kteří mě sledují na Facebooku, kam dávám nová díla, a občas si něco koupí. To mi poskytuje materiální základ, abych mohl malovat dál. Když nastane slabší období, můžu vzít nějakou zakázku. Kromě malování dělám ilustrace do filmů a počítačových her. Zatím to jde.

Jaké umění je pro vás inspirativní?

Nikdy jsem nepřišel úplně na chuť modernímu umění. Z hlediska vlastní tvorby mi nikdy nepřipadalo aktuální. Dívám se hlavně do minulosti. Člověk může jít zpět třeba i tisíce let, využívat znalostí archeologie, aby z nich sestavil své nové světy. Na některých mých digitálních skicách se objevují artefakty, které jsem viděl v Číně v muzeu – sochy, kamenné nástroje… Samozřejmě ve výsledku jsou trochu upravené. Rád se hrabu v minulosti a sestavuju staré příběhy, které probouzejí fantazii.

Máte ve výtvarném světě nějaké vzory?

Výstava Tomáš Honz: Naše sousedství/můj svět v Galerii 9 ve Vysočanské radnici trvá do 31. 3. 2016

Určitě mezi ně patří německý romantik Caspar David Fridrich nebo Američan John Singer Sargant. Jeho technika byla natolik bravurní, že několika tahy uměl vyjádřit cokoli. Zdálky to vypadá realisticky, a když přijde člověk blíže, tak se to rozpadne na základní tahy. Potom třeba ruští impresionisté – Isaac Levitan, který úžasně dovedl zachytit lyrické nálady, nebo Ivan Šiškin. Všechno je to 19. století. Ze současných umělců je zajímavý třeba Jakub Špaňhel, Adam Kašpar, Aleš Brázdil nebo Jan Uldrych.