Jiří Planner: Ze Semaforu do Svobodné Evropy
Kariéru úspěšného producenta v Semaforu vyměnil za nejistou budoucnost v USA. Starší posluchači si ho vybaví jako zpravodaje Svobodné Evropy z New Yorku. Přátelil se s Peroutkou i Voskovcem.
Každý rozhovor a fotografování by mělo začínat dobrým vínem. To nás učil na FAMU legendární profesor Ján Šmok. Jiří Planner s ním souhlasí, a tak se vedle bazénu v jeho domě nedaleko Pacifiku objevily na stole dvě skleničky a láhev nápoje bohů se zajímavou historií. Vinařství Rancho Sisquoc produkuje kvalitní vína v malém množství již více než půl století. Nachází se v severní části okresu Santa Barbara. “Mám k němu osobní vztah. V roce 1952 jej koupili manželé Floodovi ze San Franciska a já se s nimi spřátelil. Jednou jim zavolal prezident Roosevelt, že on i vlast potřebují pomoc. Konkrétně, aby věnoval pomezek čtyři tisíce akrů u San Diega pro námořnictvo. Milionář/majitel ani chvíli neváhal a pozemek mu věnoval. Jako protihodnotu dostal kopcovité stráně dobytčího ranče v Santa Maria, kde od té doby pěstuje tohle vynikající víno. Každoročně jsme si tam s manželkou Janou jezdili pro kartony. Teď už mi ho díky stáří dokonce posílají.” A tak se u sklenky vína pouštíme do rozhovoru.
Jaké byly začátky v Semaforu?
Chodil jsem do Reduty, kde byla zajímavá parta. Jazzoví muzikanti /Vlasta Průchová, Jan Hammer/, herci, výtvarníci atd. Divadlo Semafor – Sedm malých forem - bylo založené roku 1959 skupinou divadelníků a hudebníků pod vedením Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Po organizační stránce mu začal ředitelovat Vlastimil Borůvka, který tomu dal určitý směr, protože tvůrce papírovaní a byrokracie příliš nezajímaly. On přišel od E.F. Buriana a malou divadelní scénu příliš nevnímal. Chtěl z toho dělat Národní divadlo. To se zakladatelům nelíbilo, a proto jsem to jako tajemník a spoluprodukční po něm převzal.
Co předcházelo emigraci?
V Praze jsem si tehdy koupil byt v domě na Nových zámeckých schodech č.4. Bydlel tam malíř Jan Zrzavý, režisér Brynych, budoucí americký hoteliér Chadima atd. Já byt potřeboval, abych se mohl odhlásit z velkého bytu maminky, která bydlela s mými sourozenci. Díky němu jsem tam už nebyl hlášený a kvůli mé emigraci ho tehdejší mocipáni nemohli vyvlastnit.
Součástí plánování byla i akce „nastávající manželka“?
Seznámili jsme se díky úspěchům semaforských představení. Jednou do mé kanceláře vstoupila nádherná slečna s přáním: „Právě jsme promovaly s třemi kamarádkami na lékařské fakultě a rády bychom to oslavily návštěvou Semaforu“. Snažil jsem se ji vysvětlit, že neprodávám lístky, navíc divadlo je na dva měsíce vyprodané. Byla skutečně příjemná. Proto jsem se snažil nejenom sehnat lístky, ale pozvat ji i na rande. Obojí naštěstí vyšlo.
Bylo pro vás složité pokračovat ve vztahu?
Půlroční známost, kterou v roce 1963 ukončila moje emigrace, nahradila korespondence. Hodně jsme si psali. Tedy vlastně jenom já, protože na mé dopisy neodpovídala. Později jsme zjistili, že šly přes STB a ona je nikdy nedostala. Nicméně jsem se dozvěděl, že jako lékařka se mohla zúčastnit zájezdu Národního divadla do Jugoslávie. To bylo v roce 1967 a já v té době byl v Montrealu na Světové výstavě Expo 67. Požádal jsem proto kamaráda německého režiséra Tomáše Fantla, aby tam pro ni zajel. Protože se neznali, bylo domluveno, že se sejdou před poštou a ona bude mít kolem krku řetízek se čtyřlístkem. Jenomže měla na sobě svetr s límcem, a tak ten řetízek nebyl skoro vůbec vidět. Naštěstí si tehdy objednala kafe během čekání v sousední restauraci a na stolek si dala krabičku tehdy v Československu populárních cigaret zn. Lípa. Ta se neplánovaně stala spojovacím článkem emigrační akce. Následovala jízda s falešným pasem přes jugoslávské a italské hranice.
Kde došlo k setkání?
Když mi skončily povinnosti na Expu 67, kde jsem měl spolu s Pavlem Steindlerem, manželem slavné krasobruslařky Áji Vrzáňové, restauraci, tak jsem ještě režíroval v Las Vegas krátký program s Karlem Gottem. Mezitím se Jana úspěšně uchytila jako lékařka v soukromé nemocnici nedaleko Mnichova. Pak jsem mohl odjet do Německa a zkrátit a zpříjemnit si tak další rok čekání na její vstupní vízum do USA a konečné i společný život v New Yorku a později v Los Angeles.
Slyšel jsem hodně o vašem kamarádství s Jiřím Voskovcem. Jak vlastně vzniklo?
Bydlel jsem na Washington Square na Manhattanu, nedaleko jeho domu. Můj šéf v rádiu Svobodná Evropa Ferdinand Peroutka se mě jednou vyptával, jak by mi mohl pomoct. Přál jsem si seznámení s Voskovcem. Peroutka se s nim znal velice dobře, dokonce se za něho zaručil v tehdejším emigrantském centru v Ellis Island, když měl herec velké problémy se vstupem do Spojených států. Uspořádal pro nás večeři, kde jsme se trochu rozveselili a začali zpívat písničky z Osvobozeného divadla. Já znal všechny texty tak dokonale, že jsem je občas mohl přihrát i jejich autorovi. Potkávali jsme se potom často pracovně, a tak netrvalo dlouho a stali se z nás velcí přátele. Kromě rozhovorů pro rádio jsme vyprodukovali úspěšnou LP desku „Relativně vzato“, které se prodalo více jak třicet tisíc nosičů. Fotku na obal dělal slavný fotograf Jan Lukas.
Manželka to ze začátků taky asi neměla v Americe jednoduché?
Musela udělat potřebnou lékařskou aprobaci. Potom dostala práci v nemocnici. A k tomu se začala starat i o Voskovce. Medicínu milovala. Studovala po večerech a neustále za ní chodili pacienti až domů, možná i proto, že jim nic neúčtovala a vše jim zařizovala. Musím přiznat, že mě to někdy štvalo.
Prošel jste řadou profesí od hlasatele v rádiu, přes restauratéra, produkčního, režiséra až po herce ve snímku Larry Flynt vs. lid. Kterou z nich jste si nejvíce oblíbil?
Všechny jsem měl rád stejně, ale nejvíc ze všeho miluji život!
Co stálo za rozhodnutím opustit studený New York a přestěhovat se na pobřeží Pacifiku do Los Angeles?
Jsem zimomřivý a přál jsem si odjet do subtropického pásma. Navíc jsem spoluprodukoval nějaký film v Hollywoodu. Jana nejdříve nechtěla, měla fantastickou práci, byla dokonce v Cornell universitě /Ivy League/ mimořádnou profesorkou, a nechtělo se jí v neznámém městě znovu začínat. Nakonec jsem ji přemluvil a myslím si, že až do své smrti tady byla šťastná a spokojená. Byli jsme spolu půl století.
Vaše kuchyň je obrazem vášnivého odborníka a tvůrce fantastických jídel. Vaříte i českou klasiku?
Samozřejmě jsem svíčkovou i knedlo-vepřo-zelo dokázal. Teď už se spíše věnuji lehčím receptům na přípravu jako např. tataráku. Kdysi jsem měl vaření jako koníčka. Miloval jsem francouzskou kuchyň a sbíral kuchařky z celého světa.
Většina kamarádů vám už odešla do „věčných lovišť“. Producent Kolář, režiséři Forman a Passer, herec Tříska, prezident Havel, doktor Mařík atd. Jak se s tím vyrovnáváte?
Přemýšlím o další emigraci. Tentokrát z Kalifornie na Floridu. Jenom ty vzpomínky tady je těžké opustit. Naštěstí tam mám velice dobrou přítelkyni, Olgu Matuškovou, která má podobně těžký manželský osud. Doufám, že to spolu zvládneme úspěšně přežít.
Komplikuje vám pandemie zdejší život?
Tady je to díky Covidu 19 pro jednoho člověka těžký. Restaurace, kam jsem chodil na obědy, jsou zavřené. Podobně se vede obchodům, muzeím, divadlům, koncertním sálům atd. Samotnému se mi už ani na procházky nechce chodit.
Jaké máte nejbližší plány?
Oslovil mě nedávno spisovatel Pavel Kosatík, že by bylo zajímavé spáchat nějakou vzpomínkovou knihu plnou fotek a vzpomínek. Už jsme v poslední schvalovací fázi. Taky bych si nechtěl nechat ujít říjnové devadesátiny Jiřího Suchého a návštěvu Prahy, pokud to C-19 dovolí.
Jiří Planner (1935) se narodil v Praze. Díky strýci monsignoru Františku Plannerovi, papežskému komořímu ve Vatikánu, kterého komunistický režim prohlásil za hlavu centrální špionážní služby, směl po studiu na Akademickém gymnasiu ve Štěpánské ulici z kádrových důvodů jen rozvážet náklaďákem pečivo. Pevné přátelství s Jiřím Šlitrem, Jiřím Suchým a dalšími, společně s láskou k hudbě, ho přivedly do funkce provozního ředitele populárního divadla Semafor. V roce 1963 emigroval. 17 let působil jako zpravodaj Svobodnéí Evropy v New Yorku, ze kterého se přestěhoval v osmdesátých letech minulého století do Los Angeles, kde žije dodnes.
