Jiří Slíva: od básniček ke Kafkovi a zase zpět

Jiří Slíva, foto: Miroslav Krupička

Známý grafik a kreslíř Jiří Slíva nedávno vydal sbírku básniček Rádio hlásí, v níž spojil své ilustrátorské a básnické dovednosti. O svém vztahu k rádiu, poezii a výtvarnému umění vůbec, vypráví v následujícím rozhovoru.

Rádio hlásí…, vydavatelství Paseka, foto: Miroslav Krupička
Sbírka se jmenuje Rádio hlásí, inspiroval vás poslech rozhlasu při psaní veršů?

Rádio poslouchám skoro pořád, v autě i při práci. Většinou Český rozhlas Jazz nebo stanici Radio Swiss Jazz. Tato stanice nabízí perfektní doprovodné informace o právě hraných skladbách, při kterých se dovzdělávám. Kvůli informacím poslouchám Radiožurnál. S tou inspirací to není tak docela. Ve sbírce jsou absurdní a humorné básničky, které vždycky začínají slovy Rádio hlásí… Je to narážka na představu, že všechno co hlásí rádio, musí být pravda. Tak třeba:

Rádio hlásí z Číny
zemí táhnou stíny
unavení Číňané
jdou z kurzů angličtiny.

Ilustrace z knihy Rádio hlásí…, foto: Miroslav Krupička

Je to kniha pro děti?

Nakladatelství Paseka to tak nazvalo, ale já říkám, že je to pro všechny, kdo si zachovali otevřený nebo možná dětský pohled na svět. Když lidé dospějí, už si nechtějí moc hrát, ale to je škoda, protože hravost pomáhá leccos objevit nebo mít dobrý pocit ze života.

Kolikátá je to vaše kniha básniček?

Je to druhá sbírka, kterou jsem napsal i ilustroval. První se jmenovala Všechno dobře dopadne a vyšla ve vydavatelství Amulet. Před tím jsem napsal ještě dvě knížky, ale byl s tím trochu problém. Bylo tam moje jméno jako autora a ještě jméno ilustrátora, jenže lidé mysleli, že jsem to ilustroval já. Tak jsem se rozhodl, aby se to nepletlo, že si to udělám celé sám.

Veřejnost vás zná jako grafika a ilustrátora. Kdy jste začal psát verše?

Jiří Slíva, foto: Miroslav Krupička
K veršům a básničkám jsem se dostal už na střední škole. Oslovily mě texty Jiřího Suchého a Semaforu, verše Emanuela Frynty a pak také tvorba Christiana Morgensterna, kterého výborně přeložil do češtiny Josef Hiršal. A pak se mi líbil Vodňanský. U Vodňanského a Skoumala jsem v roce 1971 nastoupil jako bubeník v Činoherním klubu. To už jsem měl v šuplíku několik popsaných sešitků básniček. Pak jsem se osmělil ukázat je Janu Vodňanskému a ten mě poslal do Mladé fronty. To bylo v roce 1972. Tam se jim to líbilo a slíbili mi publikovat vždycky čtyři básničky najednou. Když viděli, že si k tomu kreslím, vzali i obrázek, který dali do záhlaví, a dohromady z toho vznikl sloupek. Jmenovalo se to Slívky Jiřího Slívy a vycházelo to jednou týdně vždycky o víkendu.

Jenže pak přišly prověrky až k paní redaktorce Hníkové, která to měla na starosti, a přeřadili ji do balírny. Novým redaktorem byl Jiří Křižan. Ten mi řekl: „Pane Slíva, na ty básničky tu už nebude prostor ani atmosféra, ale ty obrázky noste dál.“ Tak jsem se stal karikaturistou. Jedna z mých básniček zněla: Jak si žije dynastie? Dobře. To vím, když z nás tyje.

Kreslíte kontinuálně nebo ve vlnách?

Záleží na tom, kdy přijde vzruch. Když mě něco napadne, třeba na koncertě, udělám si skicu a je to takzvaně na čekačce. Do toho mi někdo zavolá, že by potřeboval ilustrovat to či ono. Někdy využiju něco ze skic, někdy se musím nechat inspirovat textem. Teď třeba dělám dvě veselé obálky pro právnickou literaturu. Jedna se týká úrazů při sportu a druhá zákona o dědictví. Když je zralý nápad na něco většího, než jsou kresby do novin, nechám si připravit litografický kámen a udělám si grafiku. Jindy se stane, že přijde vzruch nebo nabídka zvenčí: když uděláte víc grafik na téma káva nebo víno, uděláme z toho výstavu. Tak se věnuju kávě a vínu.

Vaším oblíbeným tématem je v poslední době Franz Kafka. Jak k tomu došlo?

Měl jsem pár Kafkových kreseb a v roce 2013 přišlo výročí – 130 let od narození F. K. Ještě předtím mě ředitelka Centra F. Kafky Markéta Mališová oslovila, jestli bych neudělal malou kafkovskou výstavu v jejich sále. A při té příležitosti jsem Kafku začal číst. Měl jsem ho sice načteného, ale v Kafkovi v každém věku odhalíte něco jiného. Nakladatelství F. Kafky mě pak požádalo, jestli bych neilustroval česko-anglické vydání Kafkovy Proměny. Byla to pěkná práce. V hlavě se mi vyrojila řada nápadů, protože proměna člověka v brouka je velice imaginativní. A následně přišly nabídky na výstavy s kafkovskou a freudovskou tématikou. Třeba v jedné komerční galerii v Káhiře, kterou objevil český velvyslanec. Takhle proběhly výstavy v Buenos Aires a ve Washingtonu a chystají se v Thajsku a v Turecku. Tam je to pikantní, protože výstava bude ve Schneider Temple, což je odsvěcená synagoga v centru Instanbulu. Kafka sice v Istanbulu nebyl, ale v dopisu otci je Cařihrad zmíněn.

Jak se kreslí Franz Kafka?

Foto: repro z ČT24
Dobře, protože má tak výraznou fyziognomii, že si ho každý pamatuje. Především ty uši, uhrančivé oči, bujnou kštici, která působí jako helma, a úzké rty. Kafku už umím po paměti. Jedna báseň o Kafkovi, kterou jsem si zhudebnil, bude i na mém chystaném CD, které vyjde začátkem příštího roku pod názvem Nemysli na to.

Jaká je vaše strategie výstav? Domlouváte je dlouho dopředu nebo vás galeristé oslovují?

Obojí. Menší soukromé galerie mne zvou, hlavně před vánocemi, protože si od toho slibují, že přijdou lidé a něco tam koupí. Většinou vystavuju grafiku, nikoli kresby. Ty si kreslím do šuplíku a někdy je možná taky vystavím. Lidé chtějí hlavně litografie, které jsou větší a levnější než kresby. Významnější výstavy se plánují dopředu – takové byly třeba v Galerii Ve Smečkách, v Centru Egona Schieleho v Českém Krumlově nebo v Galerii moderního umění v Karlových Varech. Větší výstavu chystám v roce 2017 v Galerii Roberta Guttmanna v Praze. Tam budu vystavovat své Freudy a Kafky a přizval jsem k tomu ilustrátora Dannyho Kermana z Izraele. Teď mám před sebou dvě menší výstavy – koncem října v galerii Pasáž v Přerově a začátkem listopadu v Olomouci.