„Jsou jistí mrtví nebezpečně živí…“ - Před 35 lety byl pohřben Jaroslav Seifert
21. leden roku 1986 byl chladný den plný mlhy. A taky smutku. Byl to den pohřbu básníka Jaroslava Seiferta:
„Smutečním obřadem v Domě umělců v Praze se dnes naše veřejnost rozloučila s národním umělcem Jaroslavem Seifertem, dvojnásobným laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda a nositelem Nobelovy ceny za literaturu,“ oznámil tehdy v hlavních večerních zprávách Československý rozhlas.
Hlasatelka přitom opomněla říct, že Jaroslav Seifert byl také signatářem Charty 77. A v tom byl právě ten háček. Jako národnímu umělci náleželo básníkovi, kterého skutečně milovaly generace čtenářů, oficiální rozloučení, tedy státní pohřeb. Všichni národní umělci před ním včetně Jana Wericha jej měli. Jako chartistu však Jaroslava Seiferta komunistický režim uctít nemohl, jinak by popřel sám sebe. Československý stát se tak v lednu roku 1986 dostal do vlastní pasti. Zvolil tedy poněkud bizarní cestu: uspořádal státní pohřeb, ovšem bez účasti veřejnosti…
„Pietního aktu se spolu s rodinou zesnulého zúčastnili místopředseda federální vlády Matěj Lúčan, český ministr kultury Milan Klusák, český ministr školství Milan Vondruška, vedoucí činitelé tvůrčích uměleckých svazů a další osobnosti politického a kulturního života. Přítomni byli také zástupci diplomatického sboru.“
Oficiálního rozloučení se Seifertem se jeho čtenáři nesměli zúčastnit
Kdo na tomto pohřbu však chyběl, byly tisíce lidí, kteří od rána stáli ve frontě před Rudolfinem, aby směli alespoň projít kolem Seifertova katafalku a přinést mu květiny. Těm byla na uctění jeho památky vyhrazena sotva hodina. V celé budově zatím hlídkovali příslušníci Státní bezpečnosti, aby se k rakvi náhodou nepřiblížil nějaký chartista nebo jiný nebezpečný živel. Pak byl Dům umělců hermeticky uzavřen a od sklepa až po půdu pečlivě prohledán, zda se tu přece jen někdo neukryl. Teprve po těchto manévrech mohl začít vlastní státní pohřeb:
„V průčelí smutečně vyzdobené Dvořákovy síně byl umístěn portrét zesnulého. Na katafalku spočívala rakev, zahalená československou státní vlajkou. Na čestném místě byl položen věnec prezidenta republiky. U katafalku byly vystaveny Státní ceny Klementa Gottwalda a Nobelova cena.“
Neslavní řečníci přitom pronášeli své neslavné projevy. Byl mezi nimi i tehdejší normalizátor české literatury Jan Pilař, který už léta dělal všechno pro to, aby Jaroslavu Seifertovi znepříjemnil zbytek života. Důstojnost celému aktu nakonec dodala jedině Česká filharmonie v čele s dirigentem Václavem Neumannem, která na závěr uvedla Largo z Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Zdálo se, že Jaroslav Seifert na fotografii nad jevištěm se přitom trochu pobaveně usmívá…
„V odpoledních hodinách byla rakev s ostatky národního umělce Jaroslava Seiferta uložena do rodinného hrobu na hřbitově v Kralupech nad Vltavou,“ takto stručně uzavřel Československý rozhlas oficiální zpravodajství o státním pohřbu jednoho ze dvou nositelů Nobelovy ceny v naší historii.
V kostele sv. Markéty létal při obřadu motýl
Vůbec se nezmínil o tom, že další rozloučení s Jaroslavem Seifertem proběhlo v kostele sv. Markéty v Břevnově, nedaleko od místa, kde Seifert dlouhá léta žil. Toto rozloučení si přála jeho rodina a na jeho průběh v roce 1991 zavzpomínal Seifertův lékař Alois Volkman z Kralup:
„On sám chtěl mít pohřeb církevní. Takže se uvažovalo, bude-li mít církevní pohřeb v Kralupech anebo někde v Praze. Já jsem tehdy navrhoval sv. Markétu, která se mi zdála velmi důstojná. A hlavně přístupná mnoha Pražanům, což by Kralupy nebyly. Takže nakonec církevní rozloučení bylo u sv. Markéty, vedl je P. Kánský. Vystoupil tam také herec Kemr, který četl z Epištoly sv. Pavla. A potom ze Seifertova životopisu četl herec Sklenčka. A byl to téměř neuvěřitelný zážitek. V kostele bylo přítomno kolem pěti tisíc lidí. Samozřejmě všichni se dovnitř nevešli, P. Kánský tam ale pohotově dal naistalovat reproduktory, takže lidé, kteří stáli před katedrálou, mohli být obřadu přítomni. Sklenčka dočetl z básníkova životopisu, kde Jaroslav Seifert vzpomíná, že když se narodil, vlétl pootevřeným oknem do pokoje motýl a venku zavyl pes. A představte si, najednou letí katedrálou motýl. V lednu! My jsme všichni zvedli oči a nevěřili jsme, že tento symbol básníka může v lednu proletět katedrálou. Sedl si dopředu ke katafalku, na záplavu květin, pravděpodobně probuzen teplem a vůněmi, protože těch věnců a kytic tam byla záplava,“ vzpomínal Alois Volkman.
Je ovšem třeba dodat, že uvnitř kostela i v jeho nejbližším okolí byly doslova zástupy příslušníků StB, kteří dohlíželi na „pořádek“ a kontrolovali, kdo se posledního rozloučení s Jaroslavem Seifertem zúčastnil. Teprve pak odjel celý smuteční kondukt do Kralup, které Seifert tak miloval a kde si přál být pochován vedle svých rodičů.
StB nepustila na kralupský hřbitov Václava Havla
„Tam to bylo velice složité, protože tam to taky obšancovala StB. Řadu lidí tam vůbec nepustili. Vím, že některé chartisty zadržovali před branou hřbitova, paní Chramostovou, jejího manžela, Václava Havla atd. Mne tam tedy pustili, bylo to ale pozoruhodné. My jsme tam přijeli, když už obřady probíhaly, takže jsme se ke hrobu dostat nemohli. Tak jsme hřbitov obešli a manželka mne najednou upozornila: „Podívej se, jak je to diferencované.“ Ti estébáci si totiž většinou ponechali pokrývky na hlavě, ačkoliv všichni ostatní smekli. Chtěli být sice nepoznáni, takhle krásně se ale dali rozeznat. To jsem pak vpašoval i do závěrečné básně svého cyklu: „Kdo z úcty nesmeká, o to víc se hrbí.“
Alois Volkman totiž zachytil tíživou atmosféru Seifertova pohřbu ve sbírce básní, která vyšla v roce 1991, k pátému výročí básníkova úmrtí. Je v ní i verš, který přesně vystihuje paranoidní přístup tehdejšího režimu k Jaroslavu Seifertovi: „Jsou jistí mrtví nebezpečně živí…“
Z kralupského hřbitova unesla StB dopisovatele Hlasu Ameriky
Podobný zážitek s StB měl při Seifertově pohřbu v Kralupech tehdejší dopisovatel Hlasu Ameriky Jolyon Naegele. Toho agenti během obřadu doslova unesli z kralupského hřbitova:
„Byl tam zákaz natáčení a já jsem nechtěl nechat drahé magnetofony v autě. Tak jsem je měl v kufříku, který jsem vzal s sebou na hřbitov. Kufřík jsem položil na zem a stál jsem na nějakém hrobě, na něčem vyšším, abych viděl, co se dělo. A najednou přišel chlap v civilu a tu mou tašku odnesl. Já jsem na něj křičel, on ale šel ven. S ním ještě další chlap. Já jsem na ně křičel, co se to děje. A oni mi řekli, abych nastoupil do auta. Tak jsem nasedl a vyrazili jsme do kraje. Ptal jsem se, jakým právem mne zatkli. Oni mi ale řekli, že nejsem zatčený, jen předběžně zdržený. A že prý k tomu mají právo podle nějakého paragrafu.
Jezdili se mnou nahoru dolů asi deset minut, mně to ale připadalo jako věčnost. A najednou odbočili do polí. A tam, uprostřed pole, čekalo další auto. Nařídili mi, abych do něj nastoupil, a to už se mi vůbec nelíbilo. Teď už nikdo nevěděl, jakou má to auto poznávací značku atd.
Zase se mnou jezdili dalších deset nebo patnáct minut a pak jsem vystoupil v Kralupech před stanicí Veřejné bezpečnosti. Tam jsem musel čekat v čekárně. Dveře byly trochu pootevřené, a já jsem mohl vidět ty truchlící agenty. Byli oblečení v černém. Jejich tváře jsem odněkud znal. Jestli to byli disidenti, kteří přišli podat zprávu nebo co…
Po třiceti minutách vyšel starší pán, vrátil mi doklady a řekl, že jsem řádně akreditován, tak můžu jít. Doprovodil mne k východu z baráku a prohlásil, že teď si můžu fotit, koho budu chtít. Já jsem přitom ani neměl s sebou foťák. Pak jsem našel hřbitov, kde bylo ještě několik zaparkovaných autobusů, do kterých zrovna nastupovali estébáci. Byl to prostě celý dav estébáků. Tak během té jízdy jsem strach měl,“ uvedl korespondent Hlasu Ameriky Jolyon Naegele pro Paměť národa.
Dokreslil tak atmosféru posledního rozloučení s Jaroslavem Seifertem, které bylo zároveň jedním z prvních vystoupení veřejnosti proti totalitnímu režimu. Pater Alois Kánský, který se loučil se Seifertem ve sv. Markétě, později napsal: „Do listopadu 1989 ještě zbývaly téměř čtyři roky. Ale už začínalo být zřejmé, že slovo národ není tupým pojmem…“
