seriál

14) Jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert

Jaroslav Seifert (Foto: Hana Hamplová, CC BY-SA 3.0 Unported)
předešlý díl
následující díl

Od roku 1901 se uděluje Nobelova cena za literaturu. Za tu dobu ji obdržel jediný Čech, který se shodou okolností narodil ve stejném roce, kdy se Nobelova cena udělovala poprvé. Tím jediným českým laureátem Nobelovy ceny za literaturu je Jaroslav Seifert. Je jasné, že jeho sbírky básní i díky tomu rozhodně nemohou chybět v našem cyklu České knihy, které musíte znát.

Foto: Nakladatelství BVD

Dílo Jaroslava Seiferta probereme s Františkem Cingerem, autorem knihy Jaroslav Seifert: laskavě neústupný pěvec s podtitulem Po stopách básníka očima jeho blízkých.

Co je z vašeho pohledu na tvorbě Jaroslava Seiferta tak jedinečné?

F. Cinger: „Byl to v pravdě národní básník, který obohatil  českou kulturu i evropskou kulturu a národ oslovil v mnoha okamžicích velmi bolestných i radostných. Byl to člověk, který měl nepochybně velkou vnitřní morální integritu.“

Mezi jeho první a poslední sbírkou uplynulo 62 let. Tu první Město v slzách vydal Jaroslav Seifert ve svých 20-ti letech. Když se zastavíme u jednotlivých období jeho tvorby, začneme právě jeho prvními sbírkami, tak ty byly ovlivněny proletářskou poezií, sám Jaroslav Seifert s odstupem času je označil za neupřímné až špatné. Byl nebo nebyl příliš sebekritický?

F.Cinger: „ To si nedovolím říct, jestli byl příliš, ale sebekritický byl. A zároveň je třeba říct, že i do posledních chvil svého života se ke svému proletářskému, žižkovskému původu hlásil. Takže to spíš byla sebekritika těch naivních ideálů, které se ovšem naivními ukázaly po padesáti letech.“

František Cinger, foto: Jana Chládková, Český rozhlas

Těžko to posuzovat teď to, co on to vnímal v roce 1921. Tehdy KSČ vznikla. To je samozřejmé. Když půjdeme dál. V roce 1925 vydal Jaroslav Seifert sbírku Na vlnách TSF. To TSF je francouzská zkratka pro telegraf bez drátů. Ta sbírka měla i zajímavou grafickou podobu.

F.Cinger: „Je úžasná, vyšla i v reprintu, takže člověk se s ní mohl seznámit. A je to v podstatě dokladem okouzlení té generace nastupující ve dvacátém století technikou.

Na konci 30.let a během 2.světové války reaguje Jaroslav Seifert ve svých básních na aktuální dění, třeba ve sbírce Přilba hlíny na osvobození Československa od fašismu. Velkou pozornost již dříve vzbudila také jeho reakce na smrt prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Jeho verše o kalném ránu vystihují tehdejší náladu.

Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu čtrnáctého září,
navěky označeném v kalendáři.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Jaroslav Seifert, TO KALNÉ RÁNO (ukázka)

Foto: Fr. Borový (Zhasněte světla), foto: Práce (Přilba z hlíny)

Už od mládí život a dílo Jaroslava Seiferta souviselo s politikou. Ve svých 20 letech, hned po jejím založení, vstoupil do KSČ, jak to jde dohromady s tím, že o 16 let později tak působivě oplakává Tomáše Garrigue Masaryka?

Jaroslav Seifert, foto: repro Jaroslav Seifert, Československý spisovatel Praha, 1956

F.Cinger: „Já si myslím, že Jaroslav Seifert byl velice upřímný člověk, a jako proletář ze Žižkova vnímal počátkem dvacátých let ten střet, jestli má jít sociální demokracie cestou revoluční, vezmeme-li dobovou terminologii, nebo postupnou, tak řešil spolu se svými přáteli, básníky tím, že se stal i redaktorem kulturní rubriky Práva, kterou šéfoval překladatel a básník Antonín Macek, posléze Josef Hora, jeho velký přítel a dá se říct mentor. To bych možná přeháněl, ale Hora byl o několik let starší a ta generace Nezval, Závada, Zahradníček atd. ho vnímala jako velkého básníka. O čemž mimo jiné svědčí, že se stal prvním národním umělcem po roce 1945 – Josef Hora. Nebo byl jmenován, což byl výraz úcty. Ale současně s Josefem Horou v roce 1929 se postavil proti bolševizaci komunistické strany Československa v dopise Sedmi spolu s S.K. Neumanem jeho ženou Helenou Malířovou, Marií Majerovou, Ivanem Olbrachtem, Vladislavem Vančurou. Proto byl vyhozen ze svého místa, že pracoval po redaktorské práci v deníku v komunistickém nakladatelství. Poté začal spolupracovat s Právem lidu.  Mluvíme-li o TGM, tak jeho smrt byl opravdu úder pro celou společnost. Seiferta ta smrt TGM hluboce zasáhla. Protože to byl básník, jehož umění rostlo, tak to dokázal udělat způsobem, který nás oslovuje i dnes.“

Jaroslav Seifert a Karel Teige, foto: public domain

Když se dostaneme do období po druhé světové válce, po komunistickém převratu v roce 1948 se Jaroslav Seifert dostal do nemilosti komunistického režimu, navíc onemocněl a v roce 1949 odešel do invalidního důchodu. Jak tuhle dobu nesl?

F.Cinger: „Nesl jí velmi těžce, protože dneska si to nedovede nikdo představit, ty štvanice, třeba na jeho velkého přítele Karla Teigeho, když byl uštván k smrti. Konstantin Biebl, jeho další přítel spáchal sebevraždu právě pod tlakem neúnosné situace. Když člověk čte časopisy té doby, zejména Tvorbu, kde jsou po vzoru sovětského způsobu uvažování kritizováni ti, kteří propadli taigovštině- to je naprosto děsivý výraz.

Píseň o Viktorce, foto: repro 'Píseň o Viktorce', Československý spisovatel

Takže on to nesl velice těžce. Navíc Píseň o Viktorce, ke které on trochu unikl, si myslím já, aby našel téma, které není budovatelské, se stalo předmětem děsivé kritiky, kde zaznělo, že jde o cizí hlas. Jako kdyby tam bylo řečeno, že Seifert nechápe, že ta nádherná doba, jak se tehdy říkalo, „osvobozené práce“ je největším štěstím. Seifert to podle mě řešil tím nejlepším způsobem. Věnoval se umělecké tvorbě a v roce 1954 vydal sbírku Maminka, za kterou dostal státní cenu Klementa Gottwalda.

Maminka, foto: Albatros

F.Cinger: „ Ano, dodnes je ta sbírka platná a jsou tam nádherné verše, plné lásky k rodině, rodičům i k zemi.

Mimochodem, mě zaujalo ve vzpomínkách Jaroslava Seiferta, že po letech přiznal, že měl vlastně o něco raději, pokud se to tak dá říci, tatínka než maminku.

F.Cinger: „To jsou takové citlivé věci, které vycházejí třeba z dětství nebo potom z dospělosti nebo nějakých pseudo nebo opravdu konfliktů. Ale o tom, že miloval i maminku svědčí to, že v rodinné hrobce Borutových v Kralupech nad Vltavou leží stále po svém odchodu z tohoto světa.“

Jaroslav Seifert se ve svých básních a knihách inspiroval také výtvarným uměním, konkrétně pak díly Mikoláše Alše ve sbírce Šel malíř chudě do světa nebo dílem Josefa Lady ve sbírce Chlapec a hvězdy, což už se dostáváme do šedesátých let, kdy Jaroslav Seifert přechází k volnému verši. Jak se kromě toho mění jeho tvorba?

Cinger: „Já si myslím, že tematicky a hloubkou, protože když vezmeme dvacátá léta, tak je taková jednostrunná nebo jako šíp, který někam letí. Válka i poválečné osudy republiky v člověku, který už šel do zralého věku, vzbudily řadu myšlenek, otazníků, pochybností nebo naopak potřeby se k něčemu vyjádřit. Ta jeho témata šla nejen ku Praze, kterou miloval a dokázal jí vykreslit v nádherných básních, ale šla do větší hloubky lidského prožitku.“

Foto: Martina Schneibergová

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se opět Jaroslav Seifert ocitá v nemilosti režimu. V sedmdesátých letech navíc, mimo jiné s Václavem Havlem podepíše Chartu 77, jeho básně vycházejí v samizdatu. Tou vůbec poslední sbírkou je v roce 1983 Býti básníkem, o které jste se již několikrát zmínil. O rok později v roce 1984 dostává Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu. I teď, více než 35 let poté zůstává jediných českým autorem, který toto ocenění dostal. Čím to podle vás je, že právě Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu za literaturu?

Jaroslav Seifert podepsal Chartu 77, foto: Ústav pro studium totalitních režimů

F.Cinger: „On sám říkal, že ta cena patří jeho kolegům, protože vitalismus, poetismus, surrealismus z meziválečné doby oslovily Evropu a jakkoli se nám může zdát, že byl svou tvorbou ukotven v naší kotlině, tak jeho verše vycházely v mnoha překladech. Řada přátel se o to zasloužila, ale kdyby ta tvorba nebyla tak zajímavá a kvalitní, tak by nevyšla v angličtině, francouzštině atd. V roce 1982 byl jmenován členem Bavorské akademie umění, což mělo samozřejmě i jistý politický podtext, ale kdyby to nebylo podloženo uměleckou kvalitou, která vyžaduje i kvalitu lidskou, tak by se tomu nikdy nestalo. Samozřejmě jak víme z celé historie udílení Nobelových cen a zvláště v posledních deseti letech, tak komise zohledňuje i politická hlediska, které nelze tak zcela přejít. Ale podle mě Seifert mezi velké zjevy české i světové poezie patří a to ocenění se mu dostalo právem.“

Jaroslav Seifert s přítelem Aloisem Volkmanem, foto: Tobiasfrydl, CC BY-SA 4.0

Pancíř: Vy jste se před chvílí zmínil o lidské stránce Jaroslava Seiferta. Když jsem o něm četl, tak mi přišlo zajímavé, že on byl třeba velkým fanouškem fotbalu, konkrétně pak byl fanouškem pražské fotbalové Sparty. Narazil jste na nějaké další zajímavosti, které by člověk od nositele Nobelovy ceny za literaturu úplně nečekal?

Cinger: „ Byl milovník vína, což možná s nositelem Nobelovy ceny souvisí více, ale mě na něm fascinovala ta přátelskost vůči svým kolegům. Až do sedmdesátých let, pokud mu zdraví umožňovalo se zúčastňovat setkání s přáteli, tak mi potvrdili jeho blízcí lidé, že s ním byla radost, že byl zvyklý lidem naslouchat. To není vlastnost, která je dána každému. Já si myslím, že byl úžasný celý. Byl to člověk, který vzešel z fandění dobovému komunistickému ideálu, přes člověka, který viděl, že nejlepší je, když se společnost může vyvíjet postupně a on k tomu ještě dokáže svou poezií říct něco o kráse života, města o otázkách, které si člověk postupem času klade. Já to vnímám jako úžasný osud, tvorbu, která nás stále oslovuje.“

Město v slzách, foto: Nakladatelství Večernice

Pancíř: Náš cyklus se jmenuje České knihy, které musíte znát. Z vašeho pohledu, které konkrétně od Jaroslava Seiferta musíme znát?

F.Cinger: „ Já si myslím, že ze všeho nejvíc jeho vzpomínkovou knihu Všecky krásy světa, což není jeho titul. Je to citace Karla Teigeho, jeho přítele z doby Devětsilu. Ten říkal, že je to poslání umění ukázat všecky krásy světa. Seifert to nezamýšlel jako vzpomínky nebo knihu pamětí. Byly to poznámky k fotografiím a postupem času se z toho vyvinula naprosto úžasná kniha.“

A pokud se budeme bavit o básnických sbírkách?

F.Cinger: „Doporučil bych určitě Maminku, protože jsou to naprosto úžasné verše vzpomínek na maminku a na tatínka. Současně byt také doporučil i jeho poslední sbírky Deštník z Piccadilly a Býti básníkem. Tam ve volném verši, na rozdíl od Maminky, která je rýmovaná, přichází k takové moudrosti a se smířením s během života, který je nám dán jen do času. On si to uvědomuje a současně dokáže o životě podat básnické svědectví.“

Básník Jaroslav Seifert (23. září 1901 Praha - Žižkov – 10. ledna 1986 Praha) je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984). Patřil k prvním signatářům Charty 77. Jeho nejvýznamější díla jsou sbírky básní Na vlnách TSF, Píseň o Viktorce, Maminka, Koncert na ostrově, Morový sloup a kniha vzpomínek Všecky krásy světa.