K šedesátému výročí násilného vysídlení Sedlčanska

Před šedesáti lety bylo ze Sedlčanska ve středních Čechách vystěhováno několik tisíc českých obyvatel. Získaný "životní prostor" měl být germanizován a sloužit jako cvičiště vojsk SS. Městské muzeum v Sedlčanech připravilo k výročí expozici, kterou navštívil Herbert Brynda a zajímal se především o historické souvislosti události.

K šedesátému výročí násilného vysídlení Sedlčanska

Muzeum v Sedlčanech

Muzeum v Sedlčanech, které v příštím roce oslaví 110. výročí, své návštěvníky láká na expozici pravěkého osídlení středního Povltaví, na bohatě zdobené gotické kachle s rozličnými motivy, na iluminované renesanční kancionály a nepřeberné množství dalších zajímavostí. Od poloviny srpna do poloviny září je v budově staré sedlčanské radnice k vidění výstava, připomínající 60. výročí vystěhování města a jeho okolí. Myšlenka "konečného řešení" a "životního prostoru" ovládala choré mysli německých okupantů, kteří si k realizaci jakéhosi pilotního projektu vybrali právě Sedlčansko. Více už ale ředitel místního muzea Mgr. David Hroch:

"Vystěhování sedlčanského regionu bylo součástí velkého plánu na vystěhování většího prostoru, který byl z jedné strany ohraničen Vltavou a na druhé straně vedl až k Benešovu, tady u Sedlčan byla hranicí silnice č. 18. Idea vystěhování se zrodila v myslích tehdejších okupantů, politické špičky. Šlo vlastně o to, že ta myšlenka byla skryta v myšlence, že prostor středních Čech je součástí původně germánského prostoru. Vystěhování tedy sloužilo k tomu, aby se tento starý slovanský prostor regermanizoval; šlo ovšem regermanizaci ideovou, nikoliv faktickou. K realizaci došlo po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do funkce. Idea ve 30. letech ležela v myslích, ve 40. letech se začala realizovat a fakticky se začala realizovat v roce 1943. Prostor měl původně sloužit jako zázemí, výcvikový prostor SS. Sedlčansko přitom bylo součástí Neveklovska a tedy celého prostoru. Oni to vyřešili velmi šikovně, protože onu vyhlášku vydávala protektorátní vláda v návaznosti na prvorepublikový zákon o vojenských újezdech. V podstatě se to prezentovalo jako aktivita protektorátní vlády, nikoliv Němců."

Jak velké oblasti se vystěhování týkalo, kolik postihlo lidí a existovaly nějaké výjimky?

Muzeum v Sedlčanech

"V první řadě šlo o Sedlčany, které měly v té době přes dva tisíce obyvatel, a pak o několik desítek okolních vesnic. Není možné říci, že šlo o vystěhování všech vesnic, ne každý byl nucen se vystěhovat. Bylo to dáno jeho potřebností v rámci protektorátního režimu: zemědělci měli vyrábět potraviny a řemeslníci vykonávat v tu dobu nejvíce potřebná řemesla. Je možné říci, že asi třetina lidí zůstala na svých místech, ale hlavně i ti, kteří zůstali v rámci sedlčanského regionu, tak nebyli v místě, kde měli chalupy, kde mohli vykonávat svou živnost. Hlavně se týkalo námezdních sil a sedláků, kteří byli přesídleni do jiných vesnic, v jejichž rámci byly vytvořeny takzvané SS-Hofy, tedy Dvory SS, kde mohli vykonávat svou zemědělskou činnost. V padesátých letech pak tyto SS-Hofy sloužily jako vzor pro kolektivizaci."

Po skončení 2. světové války se čeští vysídlenci začali do svých původních domovů vracet. Paradoxně v době, kdy v českém pohraničí probíhal opačný proces:

"Tady šlo o to, kam se poděli vysídlenci, kteří nemohli zůstat v rámci toho regionu. Tady byla velká vstřícnost ze strany obyvatelstva. Tehdejší česká populace byla příbuzensky svázaná, takže řada lidí dostala možnost zůstat u příbuzných, ale nikdo nevěděl, na jak dlouhou dobu. O to je pozitivnější, že se jich ti příbuzní ujali, aniž věděli, jak dlouho to bude trvat, přičemž to tehdy mohli vnímat na dost dlouhou dobu. Ti lidé ale nežili ve vzduchoprázdnu, takže už v roce 1943, kdy se to začalo lámat, k situaci začali vzhlížet s optimismem a začali věřit, že se všechno vyřeší. V roce 1945 se potom postupně realizoval návrat do domovů. A zase je třeba říci, že vzhledem k tomu, že šlo o cvičiště SS, tak řada nemovitostí byla zničena, mnoho věcí bylo zničeno a mnozí se vraceli do opuštěných domovů."

Muzeum v Sedlčanech

Přičemž podle Davida Hrocha šlo o tisíce lidí a desítky vesnic. Sedlčanská výstava není první svého druhu, poprvé se ale do její přípravy masověji zapojili místní obyvatelé, kteří byli dokonce výslovně požádáni o spolupráci.

"Výstava k výročí vystěhování se pravidelně opakuje po deseti letech. Začalo to v roce 1973, pak v roce 1983 a nakonec v roce 1993. Tehdy to bylo na gymnáziu, pak v kulturním domě a teď, když se objevila možnost výstavy zase v jiném prostoru, tak bylo ideální právě Městské muzeum. Hlavní a lví podíl na výstavě, na tom, že se mohla uskutečnit a že ukazuje nové dokumenty, má bývalý ředitel sedlčanského gymnázia, profesor Jiří Páv. Co se týče spolupráce s obyvateli, ta nebyla myšlena jenom ve vztahu k této výstavě, ale aby se vůbec lidé víc aktivizovali, aby se zamysleli, jestli doma nemají něco zajímavého, něco pro muzeum potřebného. To si myslím, že je spíše otázka dlouhodobá, otázka vize spolupráce muzea s místním obyvatelstvem,"