Ženy ve válce: Na západní frontě
Před 80 lety vstoupily do československé jednotky v Buzuluku první ženy. V západních armádách ženy nebyly vítané a sloužit mohly jenom v pomocných sborech.
Zatímco do služby u letectva Rudé armády v té době vstupovaly ženy a dívky po tisících a další už byly na frontě jako zdravotnice a radistky, u spojenců byla situace úplně jiná. Ženy nesměly být povolány do bojové služby. Jejich zapojení do válečného úsilí bylo poměrně komplikované.
Pomocné sbory
V Anglii se na začátku války vytvořilo několik ženských pomocných sborů. Asi nejznámější, podle publicity a popularity, byl Ženský pomocný sbor britského Královského letectva WAAF (Women's Auxiliary Air Force). Protože ženy nesměly být v době druhé světové války posílány na bojové lety, sloužily u dopravního letectva (Air Transport Auxiliary), kde přelétávaly s novými, nebo opravenými letadly z továren na letecké základny. Příslušnice WAAF měly za úkol například balení padáků, údržbu letadel a radarů. Za dvě třetiny žoldu ve srovnání s muži pracovaly také jako telefonistky nebo analyzovaly průzkumné fotografie. V roce 1943 měla WAAF už 180 000 členek. U slavné 311. Československé bombardovací perutě byla od listopadu 1941 Hana Vogelová. Sloužila tu jako technická překladatelka a tlumočnice. Na dlouhou dobu čtyř let spojila svůj život s válečnými osudy československých letců. K Haně piloti chodili hlavně po operačních letech na kávu. Jednou ji napadlo začít sbírat na kusy leteckého plátna podpisy všech členů posádek, které létaly na Německo. Za tři roky takhle sesbírala přes 400 podpisů. Řada z nich zůstala jedinou vzpomínkou na ty, kteří se ze svých operačních letů nikdy nevrátili.
Další pomocnou složkou armády byla Ženská královská námořní služba WRNS (Women´s Royal Naval Service). Jejím příslušnicím nikdo neřekl jinak než wrenka (anglicky wren znamená střízlík). Nejvíce žen ale sloužilo v ATS (Auxiliary Territorial Service), v ženském pomocném sboru pozemní armády.
Princezny i holky z kibuce
Příslušnice ATS sloužily především na domovských základnách ve Velké Británii, v menší míře pak na ostatních bojištích v Africe a Asii. Nejčastěji byly zařazené jako telefonistky, radistky a řidičky. Vedle osobních automobilů mladé ženy často řídily i těžké vozy, náklaďáky a sanitky. A některé se dostaly nakonec i do bojové služby. Šlo o ženy odvelené k protileteckým bateriím východě Británie, které bránily ostrov před nálety Luftwafe. Ke známým příslušnicím ATS patřila Mary Churchill, nejmladší dcera předsedy válečného kabinetu Winstona Churchilla. Ale určitě nejslavnější mezi nimi byla princezna Alžběta, dcera krále Jiřího VI. a dnešní britská panovnice, kterou u ATS zaučili jako řidičku nákladního automobilu a automechaničku. Z dobových fotek je vidět, že osmnáctileté šoférce svěřili i řízení velkého sanitního vozu. Pravděpodobně byla v celé historii jedinou hlavou pomazanou, která si uměla sama opravit auto. Koncem války se k Alžbětě připojila i mladší sestra princezna Margaret.
Do ATS se přihlásila také řada žen a dívek z Československa. Velkou část z nich tvořily členky židovské komunity v britské Palestině. Některé byly ze židovských rodin, které se tu usadily už dříve před válkou, jiné sem utekly před okupací ČSR nacisty. Byly zařazeny do misí v Egyptě pod velením 8. britské armády, která na severoafrické frontě bojovala proti jednotkám německého Afrikakorpsu a italského expedičního sboru. Jedna jejich jednotka byla umístěna v Tel-el-Kebiru, a zajišťovala časté transportní konvoje s válečným materiálem z přístavů Port Saíd u Rudého moře a Alexandrie u Středozemního moře na frontu. Velitelkou byla Edita Zochovická, původem ze Slovenska, která jako jedna z mála žen dosáhla vyšší důstojnické hodnosti kapitána. Za celou válku velela stovkám vojenských konvojů v poušti. Jednou z řidiček byla Helena Polívková, která z republiky utekla před Němci v roce 1940 a podařilo se jí dostat až do Jeruzaléma. Po výzvě československých úřadů se přihlásila do služby u ATS. Z dochovaného čísla časopisu Československá žena z listopadu 1943 si můžeme o ní přečíst: „Patřím do šestičlenné skupiny řidiček. Máme camp u moře, poblíže jednoho egyptského města. Jezdíme také v konvojích, jsou to nekonečné hodiny, kdy vidíte jenom písek a černý pruh silnice.“ Služba v poušti byla velice únavná a nebezpečná. Její jednotka byla demobilizována až koncem roku 1946.
I ženy chtěly bojovat
Podobných osudů československých žen nebylo málo. Jenom britskými armádními pomocnými sbory jich prošly více než dvě stovky. Uplatnily se i ve specializovaných odbornostech jako technické kreslířky, nebo radistky, které odposlouchávaly a zaznamenávaly komunikaci německých pilotů. Základním posláním ženských pomocných sborů v Británii bylo uvolnit muže pro bojové jednotky. Československá armáda na Západě žádný takový sbor neměla. Londýnská generalita uváděla, že by pro jeho zřízení byla nutná změna branného zákona, a namítala, že stejně pro ženy není u jednotek v Anglii místo. Pravý důvod je třeba hledat jinde. Byla to nechuť pustit do armády ženy s častým židovským původem a snaha ministerstva obsadit uvolněná místa v pomocných službách muži, kteří měli nižší zdravotní klasifikaci.
Osudům těchto žen se věnuje kniha Karolíny Stegurové " I ženy chtěly bojovat: Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války."
Československé ženy se do válečného úsilí výrazněji zapojily v domácím odboji v protektorátu Čechy a Morava. O aktivitě a obětavosti mnohých z nich, které se podílely na ukrývání a pomoci československým parašutistům, se zmiňovaly i německé policejní zprávy. K boji proti nacismu ženy přispívaly také mimo území Československa. Kromě Sovětského svazu, Velké Británie a Středního východu bojovaly desítky žen ve Slovenském povstání, v květnovém povstání v Praze, a dokonce i v partyzánských oddílech v Jugoslávii.
