Katarína Bouhmid Maruškinová: Maroko mi přineslo radost do života

Zamilovala si starobylé penziony v Maroku. Nyní s manželem ukazuje to pravé Maroko těm, kteří chtějí porozumět místním lidem i kultuře. Přinášíme další příběh ze seriálu Češky v Africe.

Foto: Soukromý archiv Kataríny Bouhmid Maruškinové

Cizí krajiny mě lákaly odjakživa, studovala jsem cestovní ruch, angličtinu, později i blízkovýchodní studia. Během vysoké školy se mi podařilo poznat opravdový Egypt, který jsem zažila díky svému kamarádovi a jeho rodině. Egypt se mi tak líbil, že jsem si zařídila brigádu v hotelu, moc mě bavil jazyk, a navíc tam život nebyl natolik exotický, abych ho nezvládla. Tak se stalo, že jsem přilnula k severní Africe a blízkému východu. Žila jsem také v Jordánsku, Sýrii a v roce 2012 jsem objevila Maroko.

Uchvátily mě starobylé mediny

Poprvé mě do Maroka vyslala cestovní agentura, pro kterou jsem pořádala poznávací zájezdy pro Čechy do zemí severní Afriky a blízkého východu. Maroko mě chytlo, konkrétně tedy nádherné starobylé domy v medinách (starých městech). Tehdy se začal odvíjet můj marocký příběh. Zatímco jsem prováděla turisty a pokračovala ve studiu arabštiny, tak se mi v hlavě rýsoval plán, jak zůstat v Maroku natrvalo. Osud tomu chtěl, a mně se naskytla příležitost vést jednu ze starobylých medin jako penzion. Spolu s majitelem domu jsem penzion vybudovala a postupně převzala jeho vedení.

Foto: Soukromý archiv Kataríny Bouhmid Maruškinové

Marocké mediny jsou specifické svou architekturou vyznačující se krásně upravenými nádvořími, fontánkami či zdobenými keramickými podlahami. Místnosti jsou situované okolo nádvoří, často jsou tmavé díky malým oknům chránícím před horkem, typické jsou i tradiční cedrové dveře, které zároveň fungují jako repelent proti hmyzu. Člověk má pocit, že se ocitl v malém paláci a nalezl oázu klidu, tak odlišnou od rušných ulic a trhů, a to s výhledem na staré město s hradbami. Návštěvníci Maroka tak v těchto malých penzionech mohou zažít tu opravdovou atmosféru Maroka, na rozdíl od masové turistiky.

Dva roky od mé první návštěvy Maroka se můj sen splnil, mou základnou se tak místo Prahy stal Fez. Přišla jsem svobodná, nyní jsem dva roky provdaná za Maročana, se kterým vedeme starobylý penzion ve Fezu. Také plánujeme od místní rodiny převzít kemp na Sahaře pod písečnými dunami. Do toho ovšem přišla pandemie, Maroko je uzavřené a vše se zastavilo. Doufáme, že na podzim se situace začne uvolňovat.

Foto: Soukromý archiv Kataríny Bouhmid Maruškinové

Odtažitá šéfová, která kritizuje

Foto: Soukromý archiv Kataríny Bouhmid Maruškinové

S manželem jsme se potkali, když jsem měla na starosti jeden z předchozích penzionů. Oba tedy rozumíme cestovnímu ruchu a společné podnikání bylo jasná volba. Naše role máme strategicky rozděleny – co považuji za nejsložitější na podnikání v Maroku je totiž vyjednávání dohod a vedení zaměstnanců. Z Česka a Slovenska jsme zvyklí, že když se na něčem dohodneme, tak to většinou platí, v Maroku lidé mohou navenek souhlasit, ale když vnitřně nesouhlasí, tak dohoda neplatí. Navíc stereotyp, že všichni lidé ze západu jsou bohatí vede ke zvyšování cen. Na to doplácí i můj muž, protože má mě, cizinku. Ale přesto dosáhne lepších dohod než já, i přestože mluvím arabsky. Proto má na starosti jednání s místními zaměstnanci a partnery. Mojí doménou jsou zas čeští a slovenští hosté.

Foto: Soukromý archiv Kataríny Bouhmid Maruškinové

V Maroku jako šéf nemůžete mít přátelský vztah se zaměstnanci, protože lidé přemýšlí podle kategorií, kam daný člověk patří. Na pomyslném žebříčku autority jsem já, protože jsem cizinka, pak můj manžel jakožto šéf. Já osobně mám tendenci se k našim zaměstnancům chovat jako k sobě rovným, což je bohužel velká chyba, protože člověk pak ztratí autoritu a zaměstnanci toho začnou zneužívat. Musím být ta odtažitá paní, která zakazuje, přikazuje, kritizuje. Dlouho mi to trvalo, než jsem si na to zvykla, protože to dělám nerada a není to pro mě přirozené. Říkali mi to na vysoké i spolužáci ze severní Afriky, a opravdu to tak funguje. A když to říkají místní, tak si myslím, že je lepší se tomu podřídit.

Moderní Maroko

V Maroku jsem zůstala i proto, že mi přijde modernější než ostatní státy severní Afriky, je tu spousta cizinců a místní to moc neřeší. Jako cizinka mám výhodu, protože jsem exotická. Získala jsem tak různá zaměstnání, na která jsem samozřejmě byla kvalifikovaná, ale rozhodujícím faktorem bylo, že jsem cizinka, a to zvyšuje prestiž zaměstnavatele. Pro mě to je sice výhoda, ale myslím si, že by to tak být nemělo, protože tu je spousta šikovných Maročanů.

Foto: Soukromý archiv Kataríny Bouhmid Maruškinové

Maroko je obrovská a nádherná země, a pokud ji chcete poznat, tak zde musíte žít nebo sem jezdit opakovaně. Díky jednodušší administrativě tu není tak složité podnikat, nemusíte tu mít ani trvalý pobyt. Náš cestovní projekt, o kterém bloguji pod názvem Slovenka v Maroku se zaměřuje hlavně na individuální cestovatele nebo malinké skupiny, nejsme totiž zastánci masové turistiky a chceme nabídnout hlubší poznání místa. I proto s našimi hosty trávíme hodně času, povídáme si s nimi, vysvětlujeme, ukazujeme. Zkrátka preferujeme pomalý styl cestování, nejen vše rychle objet a vyfotit.

Naším snem je mít pokrytou východní část Maroka, nyní plánujeme i spolupráci s velice šikovným marockým průvodcem, který by mohl brát naše hosty do hor. Lidé si často neuvědomí, že v Maroku je i zima, naplánují si dovolenou na prosinec, aby utekli studené evropské zimě, dojedou sem a mrznou. Ráno může být kolem nuly, v horách mínus pět a sníh, který mi cítíme jako studený vítr s deštěm.

Maročané si zaslouží úctu

Foto: Soukromý archiv Kataríny Bouhmid Maruškinové

Mluvila jsem o stereotypech, které mají Maročané vůči nám, ale nemůžu nezmínit stereotypy nás Čechů a Slováků. Hrozně mě mrzí, když u turistů vidím, že se k Maročanům chovají jako by si nezasloužili úctu. Myslím, že občas je to kvůli jazykové bariéře, ale vnímám tam i latentní rasismus a nadřazenost, protože je Maroko přece jen chudší země, a navíc v Africe. Zkrátka se nechováme uctivě a lidé si úctu zaslouží. Je tu spousta mladých lidí na velmi vysoké úrovni, ať už chováním, jazyky, vzděláním. Je špatné si myslet, že všichni Maročané okrádají turisty na trhu. Tato zkušenost mimo jiné pramení z toho, že většina lidí zažije Maroko, nebo i ostatní země severní Afriky, skrze masově organizované dovolené u moře, mají pak pocit, že jakožto platící zákazníci si mohou dovolit prakticky cokoliv.

Foto: Soukromý archiv Kataríny Bouhmid Maruškinové

Pokud někdo projede tyto zemi jako baťůžkář, pozná úplně jinou realitu a širokou škálu lidí s odlišnými názory. Zkrátka všude jsou lidé, kteří jsou vychovaní a nevychovaní, poctiví i nepoctiví, vzdělaní i nevzdělaní. Maročané umí být velice uctiví a chovají se k sobě hrozně hezky, my takovou úctu v naší kultuře nemáme. Chybou obou kultur, té naší i marocké, je to, že házíme všechny lidi do jednoho pytle. Pro nás je to právě ten chudý Maročan, který krade na trhu, zatímco pro Maročany jsme zas všichni naivní, máme hodně peněz a s tím spojenou prestiž.

Já osobně se od Maročanů inspiruji jejich radostí ze života. Mnohdy žijí v mnohem horších podmínkách, které se navíc ještě zhoršily kvůli pandemii, kdy je cestovní ruch na nule, ale umí si život užít. A to k tomu ani nepotřebují alkohol (smích). Lidé se sejdou, uvaří si čaj, povídají si, tančí, zpívají, dokážou zapomenout na všechny problémy, na to, že jich žije patnáct v jedné místnosti, že nemají práci nebo mají nemocného příbuzného. U nás tohle moc neumíme, žijeme v relativním luxusu, stát nám pomáhá, ale stejně všechno vidíme černě. Díky Maroku, severní Africe a blízkému východu jsem se naučila mnohem víc se radovat ze života.

Autor: Zuzana Mukumayi Filipová
klíčové slovo:
spustit audio

Související

  • Češky v Africe

     Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.