„Kde je můj domov?“ Studentský dokument objevuje příběhy emigrantů v Británii
Kde je můj domov? Tuhle otázku položila emigrantům v Británii Tereza Tomanová, která tu právě dokončila magisterské studium multimediální žurnalistiky a natáčela studentský dokument.
Dokument "Kde je můj domov?" vytvořila v rámci své diplomové práce. Prostřednictvím série rozhovorů a archivních videozáznamů představuje příběhy Čechoslováků, kteří během komunistického režimu emigrovali do Británie. Jak na tento nápad přišla?
„Upřímně řečeno, prostě mě to jednou napadlo. Než začnu pracovat na nějakém projektu, jsem ráda předem připravená. Věděla jsem, že tvorba televizního dokumentu bude součástí magisterského studia. Chtěla jsem se zaměřit na projekt spojený s Českou republikou, zemí, kterou opravdu miluji a Velkou Británií. Také se zajímám o období komunismu. Myslím, že z této doby existuje pořád mnoho příběhů, které ještě nikdo neslyšel, takže když jsem přemýšlela, jak to všechno spojím dohromady. Řekla jsem si, proč nenatočit dokument o Čechoslovácích, kteří během komunistického režimu emigrovali do Velké Británie. A tak jsem do toho šla.“
V samotném dokumentu jsou rozhovory se třemi emigranty, kteří během komunismu odešli do Velké Británie. Jak na vás tito lidé působili?
„Hledání samo o sobě nebylo složité, ale byla to určitě výzva. Vzpomínám si, jak jsem o tom mluvila se svou rodinou. Řekli mi, že to nebude snadné, a že najít takové lidi bude velmi těžké. Nicméně já byla již rozhodnutá. Začala jsem na konci ledna. Obrátila jsem se na různé organizace, webové stránky a online projekty v Británii a České republice, které se zabývají komunismem.
Také jsem oslovila české a slovenské organizace ve Velké Británii, kterých je zde hodně a obě země tu mají ambasády. Dopadlo to částečně úspěšně. Nabídli mi, že mi poskytnou kontakty na určité lidi. Ale když jsem se jim ozvala, ukázalo se, že to bude složité. Buď se báli mluvit na kameru, anebo se naskytly jiné problémy, takže jsem byla docela v koncích. Nakonec se na mne ale usmálo štěstí. Kontaktovala mě British Czech and Slovak Association, která má sídlo v Londýně a dvakrát do měsíce vydává časopis, pro který hledala redaktora, který by jim s vydáváním pomohl. Jelikož asociace oslovila mě, říkala jsem si, že by mi tam mohli pomoci. Zeptala jsem se jich, jestli je v asociaci někdo, kdo do Velké Británie emigroval v době, na kterou jsem se zaměřovala. Vzápětí na to vydali v časopise inzeráty hledající právě tyto lidi.
Pak mi začaly chodit emaily. Také jsem inzerát uveřejnila na vcelku sledované facebookové stránce a lidé přidávali komentáře. Poté jsem začala natáčet rozhovory, které jsem mohla opravdu použít, neboť jsem nemusela lidi shánět a ptát se, jestli by se mnou byli ochotní mluvit, ale oslovovali mě sami. V květnu jsem měla již dostatečný seznam lidí a v červnu jsem na dokumentu začala pracovat.“
Takže z pouhých pár dotázaných jich najednou bylo příliš.
„V podstatě ano. Byla jsem opravdu šťastná, protože v červnu jsem měla pět nebo šest rozhovorů a mohla si vybrat, které se pro dokument nejlépe hodí.“
Když mluvíme o rozhovorech, nejvíce mě zasáhl ten s Karlem Šlingem, synem funkcionáře KSČ Otto Šlinga, který byl v 50. letech obviněn v nechvalně proslulém procesu kolem tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, a následně popraven. Jaký byl jeho příběh?
„To, že jsem zpovídala zrovna jeho, byla především obrovská náhoda, neboť mě nejprve kontaktovala jeho žena. Poté, co jsem jí vyprávěla o obsahu dokumentu, mi navrhla, abych udělala rozhovor i s jejím manželem a ukázalo se, že to je Karel Šling. Byla to velká shoda okolností, ideální pro dokument. Jeho příběh je opravdu pozoruhodný. Narodil se v Londýně, a když mu bylo 11 měsíců, rozhodli se jeho rodiče vrátit do Československa. Otec pana Šlinga, Otto, se stal velmi důležitou postavou strany. Byl krajským tajemníkem KSČ v Brně, ale během politických čistek byl označen za zrádce a odstraněn.
Zajímavé na příběhu pana Karla je, že se rozhodl zůstat v Československu. Jeho matka byla Britka. Ona a jeho bratr se rozhodli emigrovat do Velké Británie v roce 1968. Karel se však v mladém věku rozhodl zůstat v Československu. Řekl mi, že ještě neměl dokončená studia a miloval svou vlast, takže navzdory všem strašným událostem, jež se mu v životě přihodily, se rozhodl zůstat a emigroval až v roce 1984. Tehdy jeho vztah ke komunistickému Československu dospěl k bodu zlomu.“
Pokud se nepletu, byl také signatářem Charty 77?
„Ano, přesně tak.“
Zmínili se dotazovaní i o tom, jak dnes vnímají Českou republiku? Mluvím hlavně o těch, kteří emigrovali během komunismu.
„Na to je upřímně těžké odpovědět, protože každý má jiný názor. Někteří lidé se mě po konci rozhovoru zeptali, kdo je premiér Andrej Babiš a jaký je. Měli nějaké povědomí o tom, co se dnes v zemi děje, ale nevěděli toho moc. Na druhou stranu se našli i tací, kteří stále sledují politiku i zprávy z Česka a mají přehled o aktuálním dění.
Našli se také lidé, u kterých jste měl pocit, že jim Česká republika stále chybí a rádi by se vrátili, ale jsou už pryč tak dlouho, že chápou, že se ta země změnila. Takže je obtížné říct, jaký je jejich pohled na dnešní Čechy. V jejich případě jde spíše o to, jak zemi vidí všeobecně.“
A podle vás se to velmi liší?
„Ano. Ačkoli bych řekla, že obecně mají Českou republiku všichni rádi. Přinejmenším jsem takový dojem měla při rozhovorech.“
Zvažovali někteří z nich návrat? Vím o několika českých emigrantech ve Švýcarsku, kteří se snažili vrátit, ale po návratu na ně bylo vždy nahlíženo jako na cizince.
„Nemluvila jsem s nikým, kdo to dřív zkusil. Mluvila jsem však s jedním člověkem, jehož žena pocházela z Polska a žili spolu v Londýně od roku 1968, a který mi na konci rozhovoru řekl, že na návrat neustále myslí, neboť stárnou a chtějí se vrátit ke svým kořenům. Určitě takoví lidé jsou. Zároveň mi však někteří z dotazovaných pověděli, že každý, koho znají, je v Anglii, takže i když v nich stále přežívá touha se vrátit, jejich život je už jinde.“
Tomu rozumím. Mluvila jste o tom, jak Vám British Czech and Slovak Association pomohla s hledáním lidí, kteří emigrovali. Říkal jsem si, jestli je v Británii početná komunita emigrantů? Mluvím hlavně o Češích, kteří ze země odešli během komunismu.
„Myslím, že se převážně zařadili do velké komunity Čechů a Slováků ve Velké Británii, která je dost široká. Tyto emigranty můžete potkat zejména na různých setkáních či výstavách na ambasádě. Nicméně bych přímo neřekla, že se k sobě cítí nějak svázaní. Jak jsem již uvedla, jejich názory jsou velmi rozdílné. Někteří lidé mi řekli, že emigranti z období komunismu by se dali rozdělit do dvou skupin. Někdo byl donucen emigrovat z politických důvodů, jiní zase jednoduše proto, že se chtěli přestěhovat do zahraničí, žít v cizí zemi. Někteří z těch, co museli odejít z politických důvodů, pohlíží na ostatní trochu s podivem. Moc nechápou jejich důvody pro odchod ze země.“
Jak vypadala integrace těchto emigrantů do britské společnosti a bylo snadné najít práci a bydlení, když tam přišli?
„Na začátku to bylo poněkud obtížné pro všechny. Pamatuju si jeden příběh, kdy dotazovaný člověk vyprávěl, jak si prošli různými pracemi v pohostinství a museli si vystačit s 18 librami týdně, které měly být použity na jídlo a nájem. Někdy měli v lednici například jen dvě brambory. Jiní mi zas vyprávěli, že několik let byli prakticky bezdomovci, protože přišli o práci, staly se různé věci a oni skončili na ulici. Takže začátky určitě nebyly lehké. Nicméně většina z těch, se kterými jsem mluvila, si nakonec našla dobré zaměstnání. Zpovídala jsem lidi, kteří přednášeli na univerzitách, nebo paní, která s manželem založila hudební studio, takže nakonec to pro většinu dopadlo dobře.“
Teď jste buď mileniál, nebo patříte mezi generaci Z.
„Ano, narodila jsem se v roce 1996.“
Ptám se z toho důvodu, že na začátku svého dokumentu zmiňujete, jak těžké je pro lidi jako vy chápat Evropu jako místo s nedostatkem svobody. Naučila jste se Vy osobně něco z této zkušenosti, věříte, že se lidé Vaší generace mohou něčemu přiučit?
„V dokumentu jsem se velmi snažila zdůraznit, jak moc bychom si měli vážit naší svobody. To je jeho hlavním poselstvím spojeným s předáním této myšlenky mladším generacím, která osvětluje, jak moc těžké to bylo pro generace starší. Například u cestování prostě neměli stejné možnosti, jako máme my.
Já osobně jsem si každopádně uvědomila, že i když někoho známe, ale nikdy se jej nezeptáme na jeho minulost, nemusíme ho vlastně znát vůbec. Poté, co jsem dokončila většinu rozhovorů, se mě lidé ptali, jestli bych jim mohla poslat nesestříhané verze. Řekli mi, že si se svými dětmi v zásadě nikdy o své minulosti nepovídali, takže ti by se z videí o svých rodičích mohli něco dozvědět. To mne velmi zaujalo, neboť můžete bydlet ve stejném domě s prarodiči, kteří mají opravdu poutavé historky, protože stále patří mezi generaci, která zažila válku i studenou válku, ale nikdy vás zkrátka nenapadne se jich zeptat, jaké to bylo.“
Zajímavé, takže myslíte, že váš dokument pomohl rodinám odhalit jejich vlastní příběhy?
„Ano. Vlastně jsem se vždy domnívala, že emigranti svým rodinám o začátcích v Británii vyprávěli. Byla jsem překvapená, kolik lidí se mi svěřilo, že jejich děti a vnoučata o jejich příběhu sice něco vědí, ale jen povrchně. To mne opravdu zaujalo. Já tomu věřím, protože ti lidé to vnímají jen jako součást života a nejspíš si neuvědomují, jak moc pozoruhodné jejich příběhy jsou, ale když začnou vyprávět, dojde jim, že opravdu stojí za zájem.“
