Kdo zodpovídá za export českého divadla?

Radio Praha se snaží podávat zprávu o podobě současného českého umění posluchačům v zahraničí, často však musíme dodávat: ačkoliv bohužel naši posluchači tento film, divadlo, koncert sotva budou mít možnost uvidět. Je to tak: vývoz české kultury do zahraničí je otázkou ožehavou. Kdo za něj vlastně zodpovídá? Proč se jiné země o prezentaci vlastního umění starají lépe? Kulturní rubrika shrne postřehy českých divadelníků, které zazněly letos v Plzni na mezinárodním festivalu Divadlo.

Kdo zodpovídá za export českého divadla?

Logo festivalu

"Jsou země, které považují prezentaci vlastní kultury v zahraničí za naprostou prioritu, vzorem v tomto je samozřejmě Británie se svou Britskou radou," zahájil plzeňskou diskusi ředitel festivalu Divadlo Jan Burian, "u nás podpora exportu prakticky neexistuje, a ten problém je jak na úrovni celostátní, tak na úrovni regionální."

Kritik Bohumil Nekolný upozornil na paradox, který v současném vývoji vypozoroval: "Narůstá tady prezentace zahraniční divadelní kultury. Naopak klesá počet prezentací českého divadla v zahraničí. Má to asi nějaké příčiny a je třeba je přesně pojmenovat: Prostě schází taky expanzní kulturní animace z hlediska státu. Máme šanci, že to nahradí regiony nebo evrospké struktury, pokud stát nebude fungovat," říká Nekolný.

Problémem je podle dalších účastníků diskuse nesoustavnost péče o prezentaci českého umění v zahraničí, ta se údajně často nahrazuje jednorázovými akcemi, dál otázka krátkodobého financování, které neumožňuje sjednávat mezinárodní výměnu v odpovídajících často několikaletých lhůtách, neúčast českých zástupců na mezinárodních oborových setkáních, například Mezinárodní divadelní institut ITI. "Já jsem měl možnost," říká Burian, "zúčastnit se kongresu ITI. Jednak jsem tam byl sám, už to je špatně, z běžných zemí včetně visegradských tam bylo od pěti do deseti lidí. My v této chvíli nemáme vůbec žádné regulérní zástupce v jediném výboru ITI."

Jak už bylo naznačeno, financovat vývoz kultury dnes mohou jak státní instituce - formou grantů a jednorázových akcí - tak i regionální správa. Náměstek ministra kultury Zdeněk Novák pro Radio Praha odmítl kritiku svého úřadu:

"Je třeba si uvědomit, že po roce 1989 proběhlo masivní odstátnění v kultuře a zodpovědnost státu za kulturu se velmi radikálně změnšila a přešla na jiné reprezentanty veřejného zájmu, zejména na obce a na kraje. A proto my tak velmi podporujeme, aby stejně jako má stát kulturní politiku, měly i kraje a velká města kulturní politiky, které by byly nějakým způsobem koordinovány, aby veřejné prostředky na kulturu, kterých je obecně nedostatek, sloužily co nejefektivněji, mimo jiné i k podpoře naší prezentace v zahraničí."

Jaké cesty tedy existují? Podle přítomných záleží nejvíc na udržování osobních kontaktů. Potvrdili to i hosté ze zahraničí. Jadwiga Oleradska z Polska:

"Kontakty polských divadel se zahraničím jsou bohaté, ale málo kdy opřené o státní instituce. Jedinou institucí, která má o polské divadlo velké zásluhy, je Evropská divadelní unie, a díky ní vznikající vztahy režisérů Stareho divadla ve Wroclawi s různými zeměmi Evropy. Tyto kontakty později přerůstají do osobních vztahů a zúročují se polskými režiemi v zahraničí, anebo způsobem, který je zatím u nás nový, ale dost populární, totiž koprodukcemi."

Osobní kontakty směrem na východ úspěšně navázala a udržuje bývalá kulturní atašé v Moskvě, teatroložka Vlatsta Smoláková. Zná také místní kontext. Podle ní se v případě Ruska vyplácí účast na festivalech, na něž si Rusové potrpí, a je třeba vymýšlet také další atraktivní formy prezentace:

"Další možnost je expandovat do Ruska vlastní dramatickou tvorbou a ještě lépe, když to český režisér režíruje. Což se podařilo, Pavel Landovský v Omsku režíroval svého Hodinového hoteliéra. Záleží na konkrétních osvícených lidech a na konkrétních vazbách," uvedla Smoláková.

V případě mnoha zemí sehrává v navazování kontaktů velkou roli také exil. Divadelní kritik Zdeněk Tichý připomněl, že tato možnost je bohužel v našem případě na rozdíl např. od Maďarů nebo Poláků omezena:

"Ta situace, která je v jiných zemích ve vztahu k exilu a vůči vlastní kultuře v zahraničí, a která z valné části pomáhala kontakty se zahraničím přirozeně vytvářet, ta tady nebyla, tady byla diskontinuita, kulturní exil byl odříznutý."

Hovoří Nina Kyrai: "Důležité jsou rovněž dobré edice, které představí národní divadlo za hranicemi. My v současnosti máme dobré edice, které jsou rozvněž na internetu na stránkách Budapešťského Divadelního ústavu."

Také o českém divadle se lze dočíst na internetu, a to na stránkách divadelního ústavu, a nebo prostřednictvím anglicky vydávaného časopisu Czech Theatre, který vychází desátým rokem. Vlasta Smoláková rovněž prosazuje výrobu speciálních průřezových videokazet: "Není nad názornost. Oni jsou líní něco číst a přece jenom když něco uvidí, je to prokazatelnější, dostupnější."

Zkrátka a dobře je to nakonec osobní zájem a nasazení jednotlivců, jejichž dobré nápady dokážou dostat české umění za hranice, a to i v případě divadla, jehož vývoz je finančně nejnáročnější. Jakákoliv, zvlášť pak státní instituce, sotva může těmto lidským kvalitám konkurovat.