Když se dvě cesty z různých světů protnou v Liberci
Ariela a Wusu Kamara přišli do Česka kvůli studiu medicíny, ale osud je nakonec oba zavedl do Liberce, kde se seznámili. Dnes Ariela pracuje s onkologickými pacienty a Wusu působí jako klinický specialista.
Ariela přijela do České republiky v osmnácti letech, zatímco Wusu nejprve vystudoval biologii ve své rodné Sieře Leone. „Oba jsme chtěli studovat medicínu a Česko bylo na rozdíl od jiných zemí finančně dostupné. Protože jsme ani jeden neměli stipendium a podporovali nás rodiče či příbuzní, hrála finanční stránka zásadní roli,“ vzpomínají Ariela a Wusu na začátky své české cesty. První rok strávili v Mariánských Lázních na kurzu češtiny, Wusu o tři roky dříve než Ariela. „Studovat vysokou školu v jazyce, který se učíte necelý rok, je velmi náročné – a v češtině obzvlášť, protože je to složitý jazyk,“ říká Wusu. Ariela doplňuje: „Devět měsíců rozhodně nestačí. I když jsme oba přijeli do Česka kvůli medicíně, ani jednomu z nás se nepodařilo na medicínu dostat.“
Zatímco mnozí stipendisté se nemuseli obávat financí na běžné výdaje, Ariela a Wusu takovou jistotu neměli. „Strýc, který v mládí studoval v Rusku, mi finančně pomohl s cestou do Česka, maminka pak hradila další náklady spojené se studiem. Po prvním roce jsem ale viděl, že musím změnit strategii a svůj sen přizpůsobit. Nemohl jsem spoléhat na to, že mě rodina bude podporovat další roky. Přihlásil jsem se proto na Fakultu biomedicínského inženýrství ČVUT v Kladně, kam jsem byl přijat,“ popisuje Wusu.
„Když jsem se ani podruhé nedostala na medicínu, byla jsem zdrcená. Rok jsem proto studovala biomedicínu v Liberci a poté jsem se přestěhovala do Pardubic, kde jsem začala bakalářský obor radiologický asistent na Univerzitě Pardubice. Ten jsem dokončila v roce 2022. Nyní pracuji na soukromé onkologické klinice v Praze,“ dodává Ariela.
Sociální život šel stranou, bylo potřeba studovat a pracovat
Wusu musel po dvou letech studium na ČVUT bohužel ukončit kvůli neúspěšným zkouškám z fyziky a chemie. „V tu chvíli jsem byl úplně ztracený. Nevěděl jsem, co dál – jestli se vzdát svých snů a jít místo toho pracovat. Nakonec jsem se ale přihlásil na biomedicínskou techniku na Technické univerzitě v Liberci, kde jsem studium úspěšně dokončil. Magisterské vzdělání ve stejném oboru jsem pak získal o tři roky později na Vysoké škole báňské v Ostravě. Stejně jako Ariela teď pracuji v jedné z pražských soukromých firem jako klinický specialista,“ popisuje Wusu svůj příběh, který ukazuje velkou nezdolnost a houževnatost, jež tento pár provází.
„Protože jsme žili z peněz rodičů, cítili jsme obrovskou zodpovědnost – naše rodiny do našich snů investovaly nemalé částky. I když nás podporovali, neznamenalo to, že by posílali pravidelnou měsíční částku. Já i Wusu jsme chodili na brigády prakticky od začátku pobytu v Česku a oba jsme si prošli všemi možnými pracemi. Sama dobře vím, jaký je rozdíl mít a nemít stipendium. Cítím se požehnaná, protože po dvou letech v České republice se mi podařilo získat stipendium od angolské vlády. Okamžitě jsem pocítila úlevu od finančního tlaku.“
„Během studentských let jsem pracovala za kasou v Albertu i v Makru, dělala dvanáctihodinové směny v automobilce, pracovala v brazilské restauraci nebo v továrně na jogurty – a ta způsobila, že jsem jogurty dalších sedm let nemohla ani vidět,“ směje se Ariela. Wusu přidává svůj výčet brigád: „Moje první brigáda byla v královédvorské zoo v africkém bistru. Pak jsem pracoval jako skladník, na recepci v jednom pražském hotelu, jako číšník, sekuriťák i pomocník v posilovně. Často jsem studoval a zároveň měl dvě práce – jednu večer během týdne a druhou o víkendech. Snažil jsem se vybírat takové práce, které mi ve volných chvílích umožnily věnovat se studiu. Nikdy jsem nepracoval proto, abych měl hodně peněz, ale abych pokryl své náklady. Vždycky jsem věděl, kolik na měsíc potřebuji, a podle toho jsem si spočítal, kolik hodin musím odpracovat.“
Chaotické cesty studia vedoucí k osudovému seznámení v Liberci
Životy Ariely a Wusu v Česku se vyvíjely podobně, i když se tehdy ještě neznali. „Potkali jsme se v Liberci. Já byla v Česku asi rok, Wusu čtyři. Rok jsme byli spolužáci na oboru biomedicíny. Já jsem pak odešla do Pardubic, zatímco Wusu dokončoval své bakalářské studium,“ vypráví Ariela. Wusu doplňuje: „Párem jsme se stali až zhruba dva roky po našem setkání. Asi rok jsme měli pardubicko-liberecký vztah na dálku. O čtyři roky později jsme se vzali.“
A jak Ariela a Wusu, pocházející ze dvou odlišných afrických zemí, navigují vztah v úplně jiné, třetí zemi? „Oba jsme věřící a naše víra v Ježíše Krista byla vždy základem našeho vztahu. I když jsme měli tendenci dělat věci jinak – vzhledem k odlišným kulturám, ze kterých pocházíme – víra nám to vždy usnadnila a sloužila jako navigující princip,“ říká Wusu. Ariela pokračuje: „Každá situace, která mohla vést ke konfliktu, měla nějaké hlubší téma. Vždy jsme se podívali na to, co o dané věci říká Bible. Křesťanské hodnoty nejsou majákem jen v našem vztahu, ale i v našich životech obecně, včetně toho, jak žít ve společnosti, která může mít jiné hodnoty.“
„Máme české, křesťanské rodiny, se kterými jsme si velmi blízcí a se kterými trávíme čas i svátky, třeba Vánoce. Moje ‚česká máma‘, se kterou jsem se seznámil, když jsem ji učil anglicky (ano, další z mých studentských prací!), je jednou z našich nejbližších českých přátel. Díky hodnotám z Bible je pro mě jednodušší neusilovat o uznání nebo o to, aby mě měli všichni rádi, nebo abych zapadal do určité skupiny – zvlášť když se naše hodnoty neshodují,“ popisuje Wusu.
Ariela dodává: „Já i Wusu máme obrovský respekt ke starším lidem – další z hodnot, kterou máme díky naší víře, spolu s důrazem na pravdomluvnost a ochotu pomáhat. Náboženství ovlivňuje nejen naše hodnoty, ale i náhled na svět. Je těžké vidět, že mnozí mladí lidé v Česku mají jiné hodnoty a méně respektují potřeby ostatních.“ Wusu vidí paralelu i ve své kultuře: „Matriarchie je v Sierra Leone reálná a přirozená součást společnosti. Respekt ke všem, nejen k ženám, je nediskutovatelný. Máme to od dětství pod kůží. A právě tahle schopnost komunikovat a spolupracovat s lidmi s respektem mi umožňuje žít v Česku dobře a bez problémů, i když je tu jiná kultura.“
Hlavní cíl do budoucna: zlepšovat se
Touha učit se a zdokonalovat přivedla Arielu a Wusu do Česka a hraje roli i v jejich snech a plánech do budoucna. „Vždy jsem chtěl mít doktorát, stejně jako můj táta, který bohužel před pár lety zemřel. Neláká mě ani tak akademické prostředí jako samotné učení. Když jsem v Česku učil angličtinu, snažil jsem se vytvořit prostředí, kde by se lidé nebáli nebo nestyděli mluvit. Učil jsem je tak, jak bych si přál, aby někdo učil mě češtinu – bez tlaku na dokonalou gramatiku, s důrazem na komunikaci. To je přece hlavní cíl každého jazyka: být schopný domluvit se. Češi jsou často velmi ostýchaví mluvit, dokud nemají pocit, že gramatiku zvládají stoprocentně,“ popisuje své sny Wusu.
„Doufám také, že budu mít možnost více se věnovat dobrovolnickým aktivitám. Pomoc potřebným, včetně dobrovolnických zkušeností tady v Česku, je pro mě nesmírně naplňující. A co se týče dalších plánů, uvidíme, co život přinese. Mám tendenci vyhýbat se rozsáhlým futuristickým cílům, protože člověk míní, život mění.“
Ariela navazuje: „Oba milujeme vzdělávání. Já si teď při práci dodělávám magistra v oblasti informačního managementu. Naším hlavním plánem je jít dopředu – být lepší v práci, být dobrými přáteli, pokračovat ve studiu a jednou založit rodinu. Uvidíme, jak dlouho v Česku zůstaneme. Původně ani jeden z nás neplánoval, že tu strávíme tolik let.“
Související
-
Afričané s českým diplomem
Příběhy Afričanů, kteří studovali v Československu/Česku a po návratu se úspěšně prosadili ve svých profesích. Jak jim zkušenost z pobytu u nás změnila život?
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
-
Češky v Asii
V sérii rozhovorů se dozvíte, jak se žije ženám s českými kořeny v Asii, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou.
