Klášter Emauzy
Dnes nebudeme cestovat daleko. Zůstaneme totiž v Praze a vydáme se do kláštera v Emauzích. Jeho typické betonové věže jsou jen těžko přehlédnutelné a vidíte je z téměř každé pražské vyhlídky. Více už Zdeňka Kuchyňová.
Benediktinský klášter v Emauzích byl postaven ještě před založením Nového Města pražského. Císař Karel IV. už tehdy plánoval, že se stane součástí systému kostelů a klášterů, které v pražském půdorysu vytváří kříž. Původně se klášter nazýval Na Slovanech, protože tu působili tzv. hlaholáši, kteří přišli z oblasti Chorvatska. Karel IV. totiž chtěl, aby v Praze zněla liturgie i v jiném jazyce, než v latině. Souhlas dostal od papeže Klimenta VI., který byl původně jeho vychovatelem. V klášteře tehdy vznikl i jeden unikátní spis tzv. remešský evangeliář. Jak uvedl náš průvodce Stanislav Marchal, až do 18. století ho používali při své korunovaci francouzští králové.
"Remešský evangeliář se skládal ze dvou částí. První vznikla na Kyjevské Rusi a byla psána cyrilicí. Druhá tady v klášteře a byla psána hlaholicí; jinak z hlaholice se později vyvinula azbuka. Dohromady to bylo svázáno v jednu knihu, která byla poslána do Cařihradu jako dar zdejšího kláštera. Ovšem v Cařihradě tuto knihu prodali remešskému arcibiskupovi a ten ji koupil v domnění, že se jedná o originál knihy, kterou psal ještě sv. Jeroným. Takže až do počátku 18. století francouzští králové slavnostně při své korunovaci v remešské katedrále přísahali na to evangelium, které ve skutečnosti z větší části vzniklo v tomto klášteře. Pravdu o evangeliu se dozvěděli počátkem 18. století od ruského cara Petra I. Velikého. Když byl na oficiální státní návštěvě v Paříži, tak mu tehdy v Remeši ukázali ten evangeliář a on samozřejmě okamžitě poznal, že se jedná o cyrilici. Takže ti poslední králové už potom v tom 18. a 19. století ten remešský evangeliář nepoužili."
Slovanské mnichy vystřídali beuronští benediktíni, kteří byli z Německa vyhnáni tehdejším kancléřem Bismarckem. Do Emauz je pozval pražský arcibiskup kardinál Schwarzenberg. Beuronští benediktíni pak klášter zásadním způsobem přestavěli do jeho novogotické podoby.
"A v této podobě se klášter zachoval až do 14. února roku 1945, kdy byl vybombardován americkou armádou. Američtí letci tehdy tvrdili, že si Prahu spletli s Drážďany, že je spletla Vltava. Tady při tom bombardování zahynula řada německých ošetřovatelek Červeného kříže."
Prakticky zničen byl klášterní kostel, zasaženy byly i vzácné fresky. Ty byly během války restaurovány českými mnichy, kteří sem přišli v roce 1919. Po válce byl klášter krátce obnoven, ale přišla 50. léta a opětovné zrušení. Nového zrození se dočkal až v 90-tých letech. Zejména kostel byl ve velice dezolátním stavu a sloužil jako skladiště. Nejtěžší období pak zažil ve druhé polovině 80tých let.
"Tehdejší nejvyšší orgány došly k závěru, že z toho kostela by byly ideální garáže. Z těchto důvodů bylo třeba sundat takovou tu patinu Emauz, protože do té doby se psalo - Emauzy - významný benediktínský klášter, Karel IV., Na Slovanech a tak dále. Večerní Praha tehdy napsala terminologií 50tých let sérii doslova štvavých článků proti tomuto klášteru. Bylo napsáno, že ten název Emauzy nemá vůbec nic společného s učedníky v Emauzích, ale že tady byl prý údajně veřejný dům, který vedla jakási dáma jménem Ema a z toho Ema Haus, že vzniklo prostě Emauzy. Naštěstí revoluce přišla včas, kostel byl obnoven a slavnostně vysvěcen byl až v loňském roce."
Do kostela se vejde až 2000 lidí. Zajímavostí je, že v době gotické neměl vůbec žádné věže. Ty byly postaveny až v 19. století beuronskými benediktíny a roku 1945 zničeny bombardováním. Také kostel byl téměř zničen a to, co dnes návštěvníci vidí, je velice pečlivá rekonstrukce. Například část klenby a některé sloupy jsou železobetovové. Bylo tedy použito materiálu, který nemá s původní vrcholnou gotikou nic společného. Z litého betonu jsou i známé emauzské věže, které architekt Černý vytvořil v 60tých letech. S nadsázkou jde říci, že vypadají jako rakety, které ční do kosmu. V 19. století stála ve štítu kostela Madona a k té se podle Stanislava Marchala váže jedna zajímavost.
"Tato madona byla umístěna ve své době ve výšce 30-ti metrů. Při tom bombardování z té výšky 30-ti metrů spadla a prakticky nic se jí nestalo."
Ve své době to bylo považováno za určitý zázrak. U kamenné sochy Madony se dnes často zastavují návštěvníci kostela, i když mnozí možná o její historii nic netuší.
