Spálená ulice v Praze
Dnes vás v naší cestovatelské rubrice zavedeme do pražské Spálené ulice. Povíme si o její historii a zajímavých stavbách. Mezi nimi vyniká například zdejší kostel, který měl být zbořen a na jeho místě měl být výstup z pražského metra. Pro svoji zchátralost se dostal i do filmu. Letos však skončila jeho náročná rekonstrukce.
Jak už připomíná sám název, Spálená ulice v centru Prahy podlehla několika požárům. Nenajdeme zde proto domy staré mnoho staletí jako v jiných částech Prahy. Jednou ze zajímavých staveb je kostel Nejsvětější trojice. Byl postaven relativně pozdě až počátkem 18. století. V kostele i nedalekém klášteře přebývali tzv. trinitáři. Jak uvedl Stanislav Marchal, svůj původ má řád ve Francii. V českých zemích však působil pouze v 18. století.
Podobné vidění, jako zakladatelé řádu měl údajně i papež Inocenc III., který pak o založení řádu k vykoupení křesťanských otroků rozhodl. Trinitáři u nás působili jen na několika místech - ve Stěnovicích u Plzně a dále potom na Moravě v Holešově a v Zašové. V celé Evropě však bylo v 17. století na 300 klášterů a je dokázáno, že z otroctví bylo vykoupeno 31 tisíc křesťanů. Motiv jejich věznění ukazuje například sousoší na Karlově Mostě od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa.
Trinitáři si zdejší parcelu ve Spálené ulici vyhlédli na přelomu 17. a 18. století. V té době byla ještě napůl prázdná. Měšťané Nového Města pražského však proti tomu důrazně vystoupili. Zřejmě měli s parcelou jiné plány. Nakonec zasáhl až pražský arcibiskup, který se přimlouval u samotného krále Leopolda I. Ten prosbě vyhověl, mimochodem i jeho manželka měla zpovědníka z tohoto řádu, a v posledním roce svého života rozhodl o tom, že se trinitáři mohou usadit na Novém Městě pražském. Kostel byl dokončen v roce 1713. Původní plán navrhl architekt italského původu Otavio Brocco, ale dokončil ho Kryštof Dienzenhofer, který kostel rozšířil. O tom, že byl řád bohatý, svědčí i to, že v roce 1779, pár desítek let po stavbě kostela, si mohli dovolit kompletně přemalovat původní freskovou výzdobu. Jejím autorem je Antonín Šlachter a tato výzdoba zdobí kostel i dnes.
Jako většinu kostelů a klášterů postihlo i tento za doby Josefa II. zrušení. Z kláštera se stala kasárna. Proti zrušení kostela se však vzbouřili věřící. Uvádí se, že sám Josef II. pak kostel navštívil a došel k závěru, že jeho původní rozhodnutí bylo unáhlené a kostel obnovil. Další pohroma měla pro kostel přijít o 200 let později a to ve století dvacátém.
"Nedaleko odtud je stanice metra Národní. Jedna ze stanic, které mají pouze jeden výstup. Původní plán byl takový, že se tento kostel zboří a na jeho místě bude druhý vestibul ze té stanice metra. K tomu naštěstí nedošlo. Zpravidla se uvádí, že hlavním důvodem bylo, že na to nebyly peníze. Ten kostel byl takto zchátralý prakticky až do roku 1992. Těsně před tímto rokem se tady točil jeden z filmů věnovaných Rychlým šípům. A ty scény ze zanedbaného kostela ve Stínadlech, to je točeno tady. Filmaři prostě potřebovali zanedbaný prostor, a ten byl úplně ideální v tomto chrámu. Dnes se zdá úplně neuvěřitelné, že se nacházíme ve stejném prostoru."
Rekonstrukce kostela začala v roce 2000 a dokončena byla v letošním roce. Vedle kostela stával velice rozsáhlý klášterní komplex. Jak už jsme se zmínili, za vlády Josefa II. sem přišlo vojsko, klášter chátral a na počátku 20. století byl kompletně zbořen. Na jeho místě se začal stavět kubistický dům Diamant, který navrhli architekti Matěj Blecha a Emil Králíček.
"Je to významná kubistická architektura - jedna z mála významných kubistických staveb, které nestavěli známí architekti. V roce 1913 byl kolaudován pro tehdejšího majitele a tím byl pražský advokát Adolf Hoffmeister. Ten svého času hostil v sousedním domě ve 20. letech významného ruského básníka Vladimíra Majakovského. A pokud zmiňujeme tyto významné kulturní osobnosti, tak si připomeňme další zajímavost, hned u kostela byly sběrné suroviny a v nich pracoval velice významný literát Bohumil Hrabal."
Jak dodal Stanislav Marchal, před domem Diamant stojí barokní socha, nad kterou se klene kubistický oblouk. Když se dům v roce 1913 kolaudoval ostře proti tomu protestoval známý historik umění a představitel Klubu za starou Prahu profesor Zdeněk Wirth. Říkal, že je to barbarství umístit nad barokní sochou kubistický prvek. Dnes je to ale pro kolemjdoucí tak přirozené, že to nikomu takřka nepřijde.
