Nejkrásnější náhrobek v Čechách je v pražském kostele sv. Jakuba
Kostel svatého Jakuba Většího a klášter minoritů patří k nejstarším gotickým stavbám v Praze. Po korunovaci zde hodovali Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. V jeho zdech je krypta a unikátní náhrobek pánů z Mitrovic, který patří k nejkrásnějším v Čechách. Více už Zdeňka Kuchyňová.
Kostel a klášter sv. Jakuba Většího souvisí se založením Starého Města. Tato stavba se ale od dalších klášterů minoritů poněkud liší. A to dvěma zvláštnostmi. Tou první je poloha kláštera, druhou jeho zasvěcení.
"Kláštery minoritů byly zakládány buď v nejchudších čtvrtích města a nebo byly zakládány jakoby "nalepené" na městské hradby. Tady je to pravý opak. Tady v období středověku, v období založení kláštera jsme se nacházeli v bezprostředním centru celé Prahy. Navíc byl kostel zasvěcen svatému Jakubu Většímu, ale ten nepatří k minoritským řádovým světcům. V ranném středověku to byl hlavní patron horníků a to ještě před svatou pannou Barborou."
Jak uvedl Stanislav Marchal, zřejmě tu byla už před založením kláštera minoritů stavba, která byla svatému Jakubu zasvěcena. Za vlády krále Přemysla Otakara I. - na počátku 13. století - se totiž do Prahy dostal soubor ostatků svatých. Mezi nimi byly i ostatky sv. Jakuba Většího. Proto se předpokládá, že král v této oblasti založil kostel. Když sem později, na pozvání jeho syna, přišli minorité, přebrali zřejmě sídlo i zasvěcení kostela svatému Jakubu Většímu, což by vysvětlovalo ony dvě zvláštnosti.
Klášter je zajímavý i tím, že se tu na počátku 14. století konala korunovační hostina Jana Lucemburského a jeho manželky Elišky Přemyslovny.
"Zatímco nyní se spíše odborníci kloní k názoru, že gotický dvůr, ve kterém sídlil Jan Lucemburský s manželkou, je dnešní dům U kamenného zvonu, tak dlouhá léta se předpokládalo, že to byl právě klášter minoritů. Jsou zde totiž prostory, které ne zcela odpovídají té původní duchovní, ale mohly by odpovídat i světské funkci tohoto prostoru."
Například dvojitá klenba ambitu připomíná spíš honosnou síň, než klášterní chodbu. Klášter měl na rozdíl od mnoha jiných docela šťastný osud. Nevypálili ho husité a později dostal věcné i finanční dary od Rudolfa II. Bohužel se stal obětí tzv. francouzského požáru. Právě k němu se váže zajímavá historie. V 17. století vládl na španělském trůně těžce nemocný král Karel II. Nemohl mít potomky a tak nárok na trůn vznesl nejbližší příbuzný a to byl náš panovník Leopold I. Ale měl smůlu. Trůn získali Francouzi.
"Král Ludvík XIV. byl přes voji matku a manželku spřízněn s habsburským španělským rodem, takže také ještě za života Karla II. uplatnil nároky. Říká se, že Karel II. už v nepříčetnosti podepsal listinu, kde trůn odkázal Ludvíku XIV. a jeho potomkům. Někteří Francouzi, aby zastrašili obyvatelstvo podunajské monarchie, zakládali v různých místech požáry, kterým se říkalo francouzské. Chtěli, aby obyvatelstvo tlačilo na svého panovníka, aby neusiloval o ten španělský královský trůn."
A obětí jednoho z požárů byl i pražský klášter minoritů. Neštěstí však klášteru a kostelu pomohlo k zásadní barokní přestavbě, jejímž autorem byl Jan Šimon Pánek. Kostel sv. Jakuba Většího je druhý nejdelší pražský chrám a už v době založení jeho klenba dosahovala výšky 30 metrů, jen o tři metry méně než slavná katedrála sv. Víta. Oltářní obraz je prací Václava Vavřince Reinera a zachycuje stětí svatého Jakuba Většího. Reiner ho namaloval roku 1739, čtyři roky před svou smrtí.
"Svatý Jakub větší patří mezi apoštoly, umírá roku 44 našeho letopočtu. Je sťat na příkaz Heroda Agripy a mimochodem byl to první apoštol, který zahynul touto mučednickou smrtí. Podle legendy se jeho ostatky dostávají do Španělska do známého poutního místa Santiago de Compostela, ovšem část literatury toto zpochybňuje, protože to není bezpečně doloženo."
Poutí ke hrobu sv. Jakuba Většího se zúčastňovali i čeští poutníci. Známá je například cesta poselstva Jaroslava Lva z Rožmitálu. Jak dodal Stanislav Marchal, v kostele je i zajímavý efekt, který byl typický pro barokní stavby.
"V momentu, kdy přicházíte k oltáři, tak vidíte všechny oltáře boční. To znamená, kdo přichází k Bohu, vidí všechno, ale kdo jde od Boha, tak žádný z těch bočních oltářů nevidí."
Na první pohled v kostele upoutá obrovský náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic, maltézského převora a nejvyššího kancléře království českého. Na podstavci tu leží v nadživotní velikosti rytíř v brnění, kterého podpírá ženská postava. Náhrobek je považován za nejvýznamnější ukázku náhrobní architektury českého baroka 18. století. Podíleli se na něm dva mistři - architekt Johann Bernard Fischer z Erlachu, autor známého Clam-Gallasova paláce či diamantové monstrance známé jako Pražské slunce. Druhým mistrem byl sochař Maxmilián Brokoff. Na plášti boha času Chronose je jeho signatura a datum 1716. Nad sarkofágem pak do obelisku vrývají andělé jméno a tituly zesnulého.
