Klausův názor na Visegrád se nemění

Za cíl své druhé zahraniční cesty po příchodu na Hrad si prezident Václav Klaus vybral Polsko. A jak uvádí Zdeněk Vališ, stejně jako před tím na Slovensku také u severních sousedů se Klaus netajil svým chladným vztahem k Visegrádskému uskupení.

Klausův názor na Visegrád se nemění

Lech Walesa a Václav Klaus, foto: ČTK

Inaugurace Václava Klause se konala přesně před měsícem a prezident je zatím skutečně takový, jakým slíbil být. Snaží se být se svým lidem, sdílet jeho starosti a dokonce snad i vlastnosti. Nemá rád válku a je skeptický vůči exportu demokracie, takže v irácké kauze se dostal do rozporu dokonce s vlastní stranou. S vládou udržuje velmi korektní vztahy, vůči politickým stranám je velice neutrální, konfrontace s Václavem Havlem se nekonala. Klaus se prostě snaží všem ukázat, že jeho rozvážnost a zdrženlivost nebyla jen předvolební maska.

Tato tvrzení přitom nejsou v rozporu s konstatováním, že Klaus si zachoval vlastní názor a neváhá ho prezentovat. Tak je tomu i v případě Visegrádské čtyřky. Už před návštěvou Slovenska nazval Klaus Visegrád pouze jedním ze seskupení, do kterých Česko shodou okolností patří. A stejně zdrženlivě se o něm vyjadřoval i koncem minulého týdne v Polsku. Faktem je, že Klausovi nikdy nepřirostlo k srdci partnerství vyhlášené v roce 1991 mezi tehdejším Československem, Polskem a Maďarskem v maďarském Visegradu, které bylo vlastně prvním historickým pokusem o regionální spolupráci od rozpadu habsburské monarchie. Klaus totiž od počátku předvídal, že z růžově romantického oparu představ někdejších disidentů ve vedení všech tří zemí velmi brzy vystoupí zcela reálné a ostré kontury národních zájmů. To se také stalo.

Václav Klaus s chotí v Gdaňsku, foto: ČTK

Počáteční euforii přehlušilo poznání, že členové Visegrádu místo deklarované spolupráce navzájem ostře soutěží o co nejrychlejší integraci do evropských struktur bez ohledu na ostatní. A povoleny jsou při tom podrazy všeho druhu. Dodnes mnozí rádi hovoří o tom, že tuto soutěž vyprovokovala právě arogance tehdejšího premiéra Václava Klause, kterou prý dával najevo, že Češi si dojdou do Evropy sami, protože jsou samozřejmě nejlepší a nejschopnější. Jistě, český obrat od Visegrádu po nástupu Klausovy vlády v roce 1992 byl o to zřetelnější, oč úporně idealistická byla ve vztahu k Visegrádu politika prvního polistopadového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Ve světle pozdějšího i současného vývoje se ale ukazuje, že postoj pragmatického Klause byl prozíravý, že daleko lépe odrážel reálný stav věcí.

I když s nástupem sociálnědemokratického kabinetu Miloše Zemana došlo k určitému oživení visegrádské myšlenky, v praktické oblasti byly výsledky Visegrádu téměř nulové. Do povědomí veřejnosti nepronikl a není vnímán ani jako partner mocnými evropskými aktéry. Minulý týden se prezidenti Klaus a Kwasnewski ve Varšavě v zásadě shodli, že jsou sice připraveni nanovo diskutovat principy měnící se visegrádské spolupráce, ale regionální spolupráce podle nich nemůže zastoupit účast v evropských strukturách. Václav Klaus se navíc netají tím, že místo Visegrádu považuje za prioritu své zahraniční politiky vztahy se všemi sousedy, tedy i s Rakouskem a Německem.

Po Bratislavě a Varšavě tedy jeho další cesty povedou do Berlína a do Vídně. Klausovi kritici se ale nevzdávají a poukazují na velké množství společných zájmů zemí Visegrádské čtyřky, které je prý nesrovnatelně větší, než jaké má Praha s Německem či Rakouskem. S tímto tvrzením je možné souhlasit. Je možné si ovšem také připomenout známou zkušenost, že stejné cíle ještě neznamenají, že společný postup je nejvhodnější strategií k jejich dosažení. A ještě něco lze připomenout. Koncem loňského roku na finálním rozšiřovacím summitu v Kodani vzaly všechny dohody o společném postupu zemí Visegrádské čtyřky postupně za své. V bitvě o pár drobků na stole se vyjednavačům Evropské unie podařilo všechny čtyři středoevropské země dokonale rozdělit.