Knihy o hercích - úspěšné předvánoční zboží
Mezi velmi populární a komerčně úspěšný literární žánr patří memoáry a životopisy - to jistě platí univerzálně. V Čechách však tvoří zvláštní podskupinu literatura "herecká". Někdy se dokonce kniha ani nemusí týkat umění, herci doporučují oblíbené recepty, chataří, zařizují byt atp. Vilém Faltýnek nyní představí titul, který do této skupiny patří taky, ale pokleslosti, která k žánru patří, se vymyká.
Spisovatel Miloš Smetana se v knize s jednoduchým názvem Jan Tříska vrací k mnoho desetiletí starým pracem. V 60. letech vycházela v nakladatelství Orbis známá edice věnovaná odborným analýzám hereckého umění tehdy známých herců: Objevily se tu knihy o Zdeňku Štěpánkovi, Karlu Högerovi, Ladislavu Peškovi, Daně Medřické, Miroslavu Horníčkovi a dalších. V roce 1967 přispěl Miloš Smetana do této řady analýzou hereckého typu Jana Třísky. Po roce 1989, když se Tříska začíná příležitostně vracet z exilu a tvoří opět i doma, dostává Smetana podstatný důvod starou práci doplnit. Text tak nyní vychází už potřetí, s novými doplňky a úpravami. Miloš Smetana o svých třech knihách o Janu Třískovi říká:
"Ta původní knížkja měla větší ambice divadelně kritické, protože všechno, o čem jsem tam psal, jsem skutečně na vlastníí oči viděl a mohl jsem to posoudit a konfrontovat. Kdežto tady s tou druhou kariérou v Americe to bylo jinak. Sice jsem si opatřil mnoho zajímavých dokumentů, fotografií a osobních svědectví hodnověrných svědků, ale přece jenom autopsii jsem neměl. A když jsem to psal, neměl jsem ani zkušenost s americkým prostředím, americkým divadelem, to jsem až postupně doplňoval. Takže obě knížky mají takříkajíc jiný žánr. To se týká i třetího vydání, které má výhodu v tom, že jsme už řadu amerických filmů prostřednictvím televize viděli, druhá věc, Tříska mezitím udělal řadu filmů českých včetně Obecné školy a do třetice udělal krále Leara na Hradě. Tím se to rozšířilo a obohatilo."
Je to tedy návrat k tomu divadelně kritickému pohledu?
"Svým způsobem ano, ale už jsem se snažil, aby to ani teď nesklouzlo do toho původního divadelně kritického pojetí. Řekl bych, že z této polohy jsem ubral, na druhé straně jsem nešel za nějakými bulvárními situacemi. Hledal jsem možná méně efektní, ale spravedlivou, poctivou (pokud to já mohu posoudit) polohu, která by podala obraz tohoto herce."
Je jen škoda, že soupis Třískových rolí na konci knihy neobsahuje jeho působení před rozhlasovým mikrofonem. Tříska si suverénně vydobyl místo na českém jevišti už jako student herectví na začátku 60. let. Brzy se stal hvězdou Národního divadla, později Krejčova Divadla za branou. Jan Tříska hrál ve filmu a v televizi, současně účinkoval i v rozhlase. Na prezentaci knihy jsem ho vyzval, aby komentoval knihu nebo své působení v Československém rozhlase před odchodem do emigrace. Rozhovor striktně odmítl a o účinkování v rozhlase prohlásil, že je to minulost a jako takové ho nezajímá. Jeho zájem prý se se obrací k zítřku a k rolím, které na něj čekají.
Rozhlasový záznam zachytil například rozhlasovou podobu jeho výkonu v Topolově hře Hodina lásky, kterou původně v Divadle za Branou v roce 1968 nastudoval Otomar Krejča, ale také účinkování ve hrách A. Přidala, J. Vilímka, P. Karvaše, J. Ptáčka a dalších.
Memoáry a životopisy patří obecně mezi velmi populární a komerčně úspěšný literární žánr. V Čechách však tvoří jeho zvláštní podskupinu literatura "o hercích". Někdy se dokonce kniha ani nemusí týkat umění, herci doporučují oblíbené recepty, chataří, zařizují byt atp. Co o tomto žánru soudí kritik Vladimír Just? "My vůbec máme k hercům a k divadlu zvláštní vztah, často nám suplují politické záležitosti a národní frustrace, a to platí minimálně už 150 let. nejen drby, bulvární a nebulvární knížky o hercích a s herci, kteří radí jak vařit, co dělat na chalupě, koho volit, jsou prostě trvalým hitem. Já jsem myslel, že po revoluci to povolí, ale ono to trvá. Nelze to ani zatratit ani vychválit, je to fenomén a je to na studii."
Podle Vladimíra Justa v současné produkci převažuje brak: "Já bych to dělil na knížky, ve kterých je jasno, odkud autor čerpal, a na knížky, kde ze záhadných důvodů cituje záhadné prameny, kde neuvede, kde k nim přišel, anebo bezostyšně opisuje. Nerozhoduje samotný obsah, jestli se zabývá osobním životem nebo milostným životem, myslím že rozhodující je způsob zpracování. Jsou autoři, například Jindřich Černý nebo Jaroslav Vostrý, kteří píší opravdu seriózní skvělé knížky (nedávno vyšel třeba Petr Čepek od Jaroslava Vostrého). To nejvyšší patro mi tvoří tito dva a nejnižší patro, o tom snad ani nebudu mluvit, to jsou ty knížky, které zvlášť před Vánocemi půjdou na dračku a které neuvádějí zdroje, nebo je uvádějí falešně, nebo je zamlčují," soudí kritik Vladimír Just, podle něhož je Smetanova kniha rozhodně z té kvalitní poloviny.
Jeho slova o zájmu Čechů o tento žánr potvrzuje život: V pondělí bude představena kniha z produkce Karmelitánského nakladatelství: Rozhovory s dědečkem. Její autoři jsou Radovan Lukavský a jeho vnučka Klára Lukavská. V ten samý den se na předvánoční trh vydá první svazek z knižní řady Tváře národního divadla, věnovaný Borisi Rösnerovi. Kdo vzhlíží k hercům jako reprezentantům něčeho jiného, než je umění zpřítomnit dramatické postavy a děje, bude mít opět po čem sáhnout. Možná si na své přijde i zájemce o hereckou profesi.
