Kolize se spravedlností
Ombudsman Otakar Motejl se poprvé obrátil na Ústavní soud. Žádá zrušit vládní vyhlášku o regulaci nájemného. Jakmile ale přijde řeč o nájemném, planou vášně na všech frontách. Jak uvádí Zdeněk Vališ, i když je v principu vše jasné, spory jen tak neskončí.
Zhruba dvě třetiny české populace bydlí ve svém, většinou v rodinných domech. Zbylá třetina jsou nájemníci. Část z nich platí smluvní neboli volné nájemné. Podle odhadů se jedná o dvě až tři procenta nájemníků. Toto volné nájemné je dnes často vyšší než splátky hypotečního úvěru na byt. Drtivá většina nájemníků ale podléhá režimu regulovaného nájmu, který je pohrobkem časů minulých. A o to právě jde.
Po pádu komunismu bylo jasné, že pseudosystém levného nájemního bydlení je určen k zániku, protože vlastně nefunguje. Také však bylo jasné, že to nepůjde hned. A tak nastalo zpočátku drsné, později mírnější každoroční zdražování. Dnes už jsme na více než desateronásobku hodnot regulovaného nájemného z roku 1991. I proto se už několik let mluví o konci regulace. Dokonce i Ústavní soud se v tomto smyslu vyslovil, ačkoliv trochu jinak, než si to někteří majitelé domů a někteří komentátoři vykládají. Ani ombudsman Motejl nežádá zrušení regulace nájemného, ale zrušení vyhlášky ministerstva financí o nájemném, což je velký rozdíl. Omezit práva vlastníků smí jen zákon. A ten neexistuje. Pokud se budeme řídit jen elementárním principem spravedlnosti, není o čem diskutovat. Regulace činže je nespravedlivou výsadou jedné třetiny obyvatel, která navíc nutí vlastníky domu, aby své nájemníky dotovali. Nelze ji považovat ani za sociální opatření. Ve výhodných bytech bydlí lidé bez ohledu na majetek a příjmy. A nemajetní slouží jen jako zástěrka této nespravedlnosti. Pro ně je tu stát se svou sociální výpomocí.
Pohlédněme ale i na druhou stranu mince. Nájemné je natolik specifickou záležitostí, že nikde v Evropě neexistuje jeho absolutní deregulace. Jako cena za bydlení je silně závislé na konkrétních místních podmínkách. Často je ovlivňováno takzvaným lokálním monopolem. Ve většině evropských zemí je proto uplatňován systém místní regulace. A právě z těchto evropských zákonů vycházel návrh zákona, který ovšem poslanci před rokem smetli ze stolu. Jelikož kvůli tomu hrozil začátkem letošního roku vznik právního vakua, sáhlo ministerstvo financí pragmaticky po dočasné vyhlášce k regulaci nájemného.
Tuto vyhlášku nyní ombudsman Motejl z podnětu členů Občanského sdružení majitelů domů napadl u Ústavního soudu. Dá se tedy očekávat, že se bude opakovat situace, jako před dvěma roky. Tehdy soud vyhlášku zrušil, ale ani slovem nenaznačil, že by regulace nájemného byla protiústavní. Naopak s odvoláním na mezinárodní úmluvy, kterými je Česko vázáno, vyslovil právní názor, že nájemníci by měli být chráněni vhodnými opatřeními proti neúměrnému zvyšování nájmů. Majitelé domů se rovněž mýlí, když požadují záruky zisků z pronájmu bytů. To jim přece nemůže zaručit žádný soud. Je to stejně absurdní, jako by nějaký podnikatel chtěl od státu garance, že bude jen a jen vydělávat.
Šalamounské rozhodnutí Ústavního soudu ovšem nedává odpověď na otázku, jak celý spor uspokojivě řešit. Důsledky více než půlstoleté deformace trhu s byty jsou vidět všude kolem. Nedostatek volných bytů, chátrání domů, černé pronájmy a fiktivní výměny, kdy peníze shrábnou nájemníci, nikoli majitelé. Jedni volají po zrušení regulace. Odstraní se tím prý černý trh a bytů bude dost. Druzí tvrdí, že černý trh nevyvolává regulace, ale nedostatek bytů.
Nikdo ale nemůže pro své tvrzení přinést seriózní důkazy. Existují jen domněnky. Stále není rovněž věrohodně prokázáno, jak je to dnes se ztrátovostí majitelů domů. Například mnohé obce tvrdí, že už dávno na svůj bytový fond nedoplácejí. Jenže je tu stále ona kolize s principem spravedlnosti. A je tu samozřejmě otázka, kde by se ve státním rozpočtu vzaly miliardy na bytovou sociální výpomoc pro desetitisíce lidí, především rodin s dětmi, které už dnes žijí takříkajíc na doraz. Vždyť tzv. mandatorní výdaje už dávno zatěžují rozpočet víc než je zdrávo.
