Konec velkých vizí
Ministerstvo financí zveřejní v nejbližší době svůj dlouho očekávaný plán na zásadní úspory. Jak uvádí Zdeněk Vališ, z toho, co zatím prosáklo na veřejnost, vyplývá, že by opravdu nemuselo jít jen o kosmetické změny. Ministr financí Bohuslav Sobotka totiž hodlá otevřít velkou politickou debatu k zásadním reformám v dosud nedotknutelných, zákonem předepsaných výdajích státu.
Co tedy resort ministra financí připravuje? Například výplata sociálních dávek by napříště byla podmíněna předložením majetkového přiznání. Nezaměstnaní by měli nárok na dávky jen v případě, když doloží aktivní snahu najít si práci. Zmizely by tak vtipy o nezaměstnaných, kteří si jezdí pro peníze v mercedesech. Změnit by se měl i systém výplat dávek nemocenské. Být nemocný je dnes totiž často větší výhrou než denně docházet do práce. Syndrom simulanství zdaleka neskončil s pádem socialismu, naopak to vypadá, že nabral v posledních letech na intenzitě. A může za to právě relativně měkký a rozdavačný systém zdravotní a sociální péče.
Kromě toho údajně z návrhu ministerstva financí plyne, že sociální demokraté potichu ustupují od svých předvolebních slibů, jakými byly plošně vyplácené dětské přídavky nebo příspěvek na každého školáka. Do nedohledna se rovněž odsouvá zřízení svěřeneckého fondu, z něhož měl stát přispívat na každého novorozence 50 tisíci korunami. Každopádně, pokud by se podařilo prosadit záměry ministerstva, zaplesala by bezesporu srdce ekonomů. V tuto chvíli ale ekonomové zatím vyčkávají, protože dobře vědí, že o každou změnu v uvažované reformě bude ještě sveden tvrdý boj. A to i mezi sociálními demokraty ve vládě. Není přece tajemstvím, že vpravo v bok tam velí mladý ministr financí Sobotka, zatímco jeho stranický kolega, ministr práce a sociálních věcí Škromach hovoří opatrně jen o tom, že systém státní sociální podpory je nutné zpřehlednit a zjednodušit.
O tom, jak rozdílné jsou představy obou ministrů, svědčí fakt, že Sobotka chce ušetřit až 60 miliard korun, zatímco Škromach připouští nanejvýš čtyřmiliardové úspory. A hned také neopomene zdůraznit, že v porovnání s jinými evropskými zeměmi vyplácí český stát na sociálním systému málo. To samozřejmě může být pravda. Potíž je ovšem v tom, že Česká republika si tento systém může dovolit už jen za cenu čím dál vyšších rozpočtových schodků. Ani Škromach určitě není tak naivní, aby se utěšoval představou, že velké vize jen dočasně odnesla velká voda letošního léta.
