Konference o migraci otevřela i otázku národní identity

V úterý v Praze skončila dvoudenní konference o migraci. Uspořádala ji Stálá komise Senátu ČR pro krajany žijící v zahraničí a kromě českých účastníků se na ni sjela také řada zahraničních Čechů. Krajané se tu snažili odpovědět i na otázku, jaká je budoucnost jejich spolků ve světě a co mohou nabídnout nově přicházejícím Čechům. Konference poprvé poukázala na to, že tzv. česká diaspora je jen součástí větších migračních procesů.

Tomáš Grulich

Vedle odchodu Čechů do zahraničí tu probíhá opačný proces, kdy do České republiky přicházejí desítky i stovky tisíc cizinců. Obě tyto skupiny se na jedné straně integrují ve své nové vlasti, současně si ale snaží udržet svou identitu. Nakolik se toto složité téma podařilo účastníkům konference prodiskutovat, zhodnotil v jejím závěru předseda senátní krajanské komise, senátor Tomáš Grulich:

"Myslím si, že jsme alespoň získali větší pozornost, což je pozitivní věc. A co mne velmi těší, že právě Češi, kteří žijí v zahraničí, pro nás přinášejí nápady, jakým způsobem se chovat tady k cizincům. Jakým způsobem realizovat integraci, aby byla účinná. A to jsou pro nás velmi cenné informace. A já si myslím, že tak úplně špatná otázka to nebyla, spojit emigraci a imigraci do jedné konference. Nicméně stále nevím, jestli je vhodné ji takto spojovat i do budoucna."

Otázce uchování identity se na konferenci věnoval lékař, publicista a politik Martin Jan Stránský. Jak zdůraznil, jeho rodina odešla do exilu hned dvakrát, před nacisty a znovu před komunisty. On sám se narodil ve Spojených státech, po r. 1989 se ale vrátil do Česka a žije střídavě v obou zemích:

Martin Jan Stránský

"Já si myslím, že dnes Češi nemají jasno, co pro ně znamená být Čechem. Na jedné straně - jak by mohli, s ohledem na naše dějiny a když to tu bolševik ještě víc potlačil. Co mi ale trošku vadí anebo spíš zajímá, je to, že po revoluci se tady vlastně nikdo, žádný státník, žádný úřad ani žádná skupina, tímhle pořádně nezabývá. Vlastenectví v nás bylo takovým způsobem potlačeno, že i takové mechanismy, jako tradiční upozornění při státních návštěvách, průvody nebo vyvěšení naší vlajky, tady neexistují. Poněvadž v minulosti to bylo spojeno s něčím, co nebylo považováno za upřímné gesto.. Takže dnes tu identifikace souvisí spíš se zlatou medailí v hokeji než s něčím hlubším."

Mnoho lidí si ale možná právě na počátku 21. století myslí, že vlastenectví je už trochu archaická záležitost...

"Já si myslím, že si to nemyslí. Víte, to je trošku jako víra. My se nepřiznáme k nějaké církvi, ale většina z nás skutečně v něco věří. A já si myslím, že většina z nás věří a chce věřit, že náš národ je nejen dobré pivo, dobrý hokej a krásná příroda a kultura, což jsou samozřejmě velice záslužné věci, že jsou to ale i Češi, kteří vybojovali svobodu, pomohli vyhrát 2. světovou válku a bojovali statečně v jiných zemích, abychom mohli být pyšní i na jiné věci."

Konference o migraci se konala v Jednacím sále Senátu PČR

A mohou v tomto formulování vlastní identity nějak pomoci krajané? Přeci jenom je tu určitý odstup české veřejnosti vůči exilu...

"Právě tento odstup a nacházení cesty k tomu že vlastně jsme jeden národ, který žije nejenom tady, v České republice, ale po celé zeměkouli, nám myslím hodně pomůže odbourat pocit jakési malosti. Dobře, je nás jen deset milionů, ale v cizině jsou další dva miliony lidí, kteří se hlásí k českému původu. Co nám myslím hodně brání v tom, abychom se stali velkorysejšími, je to, že pořád máme pocit, že tady máme jakési hranice. Nejenom pro naše krajany, ale i pro cizince. My se zkrátka bojíme cizinců, máme k tomu své historické důvody. Považujeme lidi, kteří odtud odešli, mnohokrát za Poločechy. Ve skutečnosti to tak není, protože mnozí z nich mají obrovské zkušenosti, možnosti a kontakty a chtějí pomoci. Když ale cítí naši nedůvěru nebo ostražitost, tak se zkrátka rozhodnou, že jim to za to nestojí. A každá strana pak škodí té druhé. Já ale myslím, že to je velice důležitý most, který se musí postavit a zpevnit."