Krajané
Vážení posluchači, jsem ráda pravidelnou krajanskou rubrikou vás provede Milena Štráfeldová.
Filmová dokumentaristka Alice Růžičková natočila již několik dokumentů o našich krajanech. Budeme si s ní povídat především o jejím filmu EXPRMNTL, který nedávno získal ocenění na jihlavském festivalu.
Významné ocenění své celoživotní vědecké práce v oboru počítačové lingvistiky, čestný doktorát Univerzity Karlovy, získal i americký pedagog a náš krajan Frederick Jelinek.
A máme pro Vás i autentické svědectví člověka, který v srpnu roku 1948 osobně pomohl k útěku za hranice tehdejšímu místopředsedovi československé vlády Petru Zenklovi. Zenkla i jeho ženu z Československa propašovali Američané v kufru auta velvyslanectví Spojených států. Přeji nerušený poslech.
Filmová režisérka Alice Růžičková je čerstvou absolventkou katedry filmového dokumentu pražské Filmové akademie múzických umění. Přesto už má na svém kontě mimo jiné i tři filmy o našich krajanech. Jeden z nich, EXPRMNTL, získal nedávno cenu na prestižním jihlavském festivalu dokumentárních filmů. Tato přehlídka každoročně představuje výběr nejlepších českých dokumentů za uplynulý rok. Alice ke svému úspěchu uvedla:
"Neoficiálně jsem se dozvěděla, že náš film byl hodnocen na druhé až třetí místo. I to je velký úspěch, když uvážím, že se do jihlavského kola dostal zúžený výběr filmů, které se v České republice za rok v dokumentární tvorbě vyrobí. Takže i to třetí místo je výborné."
Film EXPRMNTL sleduje život tří Čechů, kteří ještě za totality emigrovali z bývalého Československa a nyní žijí v dánské Kodani. Dva z nich se tu zabývají hudebními a výtvarnými experimenty.
Film je například sleduje na skládce, kde si vybírají artefakty pro své happeningy a třetí jejich počínání glosuje svým pábitelským vyprávěním o životě v emigraci:
"Je to trošku nesourodé, ta trojice. Jeden je vlastně hudebník, druhý je v podstatě filmař a ten třetí nám zastupoval mluvené slovo. Jmenuje se Jura Vavrušák, je původem z Moravské Ostravy, ale během svého života procestoval téměř celou Evropu a má velmi barvité zážitky, které dokáže hodiny a hodiny vyprávět."
Říká k tomu režisérka filmu. Film, který natáčela ještě během svých studií na FAMU a který teď čeká cesta na zahraniční filmové festivaly, vznikal původně jen na její vlastní náklady.
"Zpočátku nebyla žádná podpora, zpočátku se to financovalo samozřejmě z mé kapsy, takže všechno to natáčení začalo svobodným rozhodnutím být sama sobě dlužníkem a tedy i producentem. V pokročilé fázi, kdy už to vypadalo, že film vznikne a že má naději na nějaký tvar, jsme museli požádat nějaké spolusponzory. Takže jsme podali žádost o grant. Ten jsme nakonec získali, nebyl tedy nijak veliký, ale nicméně se nám povedlo alespoň zčásti pokrýt náklady. Zbytek peněz jsme se pokusili získat v České televizi, takže to je vlastně další, třetí menšinový koprodukční partner, s kterým jsme spolupracovali. A samozřejmě součástí toho závazku je, že ten film bude v televizi odvysílán."
Nejde přitom o jediný film, který Alice dosud během studia natočila a který se zabývá životem našich krajanů.
"Předtím jsme byli s kolegou Čihákem ještě v Jižní Americe. Tam jsme natáčeli dva filmy, jeden z nich už běžel v televizi. Jmenoval se Ota Plach, malíř džungle a byl o českém malíři, žijícím v amazonské Peruánii. Další materiál, který jsme tam natáčeli, se týkal velmi známého českého krajana Alberta Vojtěcha Friče, což je cestovatel, etnograf, znalec Indiánů Jižní Ameriky, kaktusář a botanik. Je to bohužel už člověk po smrti, je nutné zbytek materiálu natočit tady z různých archivů a to ještě nemám za sebou. Předpokládám, že do roka by se mi to mohlo povést."
Tolik tedy mladá filmová dokumentaristka a režisérka Alice Růžičková o svých filmech. Jak mi sama řekla, s krajanskou tematikou se zatím sešla více méně náhodně. Ale kdo ví?
22. listopadu získal významné ocenění své vědecké práce Čechoameričan Frederick Jelinek. Ve Velké aule Karolina převzal čestný doktorát Univerzity Karlovy v oboru matematicko fyzikálních věd.
Profesor Jelinek se již desítky let zabývá informatikou a počítačovou lingvistikou. Jako jeden z prvních zahájil výzkum analýzy mluvené řeči, která je založena na statistických metodách. Jeho koncepce je dodnes základem všech významných systémů, které se v počítačové lingvistice využívají, a to nejen v angličtině, ale i v dalších jazycích.
Devětašedesátiletý Jelinek získal americké občanství již v polovině 50. let. Ani jako politický exulant ale neztratil kontakt se zdejšími vědci. Do Československa zpočátku alespoň zasílal nedostupnou odbornou literaturu, od r. 1984 osobně spolupracuje s pražskou matematicko fyzikální fakultou. Na ní a také na Českém vysokém učení technickém má také každoročně přednášky o počítačové lingvistice.
"Ať je Zenkl z vlády venku, my mu dáme žebračenku," skandovaly v únoru 48 zfanatizované davy na adresu místopředsedy vlády a předsedy Československé strany národně socialistické Petra Zenkla. Zenkl tehdy stál v čele dvanácti ministrů, kteří prezidentu Benešovi podali demisi. Právě tato pověstná demise se stala záminkou únorového komunistického puče. Půl roku poté Zenkl se svou ženou utekli na Západ, ukrytí v kufrech dvou diplomatických vozů americké ambasády. Nám se podařilo získat svědectví přímého organizátora tohoto útěku - bývalého politického exulanta Jaromíra Horáka.
Nejprve ale alespoň pár slov o tom, kdo vlastně byl Petr Zenkl:
"Všichni věrní synové a dcery československého národa. Znovu k Vám mluvím v dobách těžkých bolestí a velikého zármutku nás všech. Nechci Vás konejšit. Není bohužel v moci ani mé, ani těch, kdo k Vám v tyto dny mluví, aby zmírnili Vaši bolest."
V rozhlasovém archívu se zachoval záznam části Zenklova projevu z 22. září 1938, tedy z období Mnichova. Tehdy byl Zenkl pražským primátorem.
Petr Zenkl se narodil roku 1884 v Táboře, v rodině krejčího, který měl ještě dalších devět dětí. Vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a několik let působil v Táboře a později v Praze jako středoškolský profesor. Stal se dokonce autorem několika čítanek a učebnic češtiny, pro nakladatelství Vilímek a Melantrich vedl edice osvětové literatury a sám založil nakladatelství Vesmír.
Zenkl se současně věnoval i sociálním otázkám. Organizoval starobní, nemocenské a zdravotní pojištění, zasloužil se o zřizování jeslí, mateřských škol a později i o vybudování Masarykových domovů v Krči, kde dnes sídlí Thomayerova nemocnice. Právě zájem o sociální otázky ho dovedl do politiky - od r. 1919 byl karlínským starostou, angažoval se v Československé národně socialistické straně a roku 1937 se poprvé stal i pražským primátorem. Po německé okupaci byl jedním z rukojmích, které Němci až do konce války drželi v koncentračních táborech jako záruku, že občané Protektorátu Čechy a Morava budou k Velkoněmecké říši dostatečně loajální.
Na konci války Zenkl unikl smrti v koncentračním táboře Dachau jen proto, že ho několik týdnů jeho spoluvězni ukrývali kdesi v příkopě, podle jiných svědectví dokonce v táborové žumpě, dokud tábor neosvobodili Američané. Po návratu do Prahy se Zenkl znovu ujal své primátorské funkce a po volbách v roce 1946, kdy se Československá národně socialistická strana stala druhou nejsilnější politickou stranou, se jako její předseda stal i místopředsedou vlády. Spolu s ostatními nekomunistickými ministry se v únoru 48 snažil čelit stále silnějšímu tlaku komunistů demisí. Tím, že ji prezident Beneš přijal, získal komunistický puč zdánlivě demokratický převlek.
Ihned po únoru byl Zenkl soustavně sledován Státní bezpečností, množily se zprávy o zatýkání dalších politiků a Zenkl se rozhodl pro útěk na Západ. V srpnu 48 mu k němu pomohla skupina převaděčů známá pod jménem Horák - Jandera. Petr Cajthaml z Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu, který se činností této skupiny nyní zabývá, o ní řekl:
"Tato skupina se už od jara 1948 zaměřovala na přípravu útěků některých politických, ale i vojenských prominentů. Nabízeli útěk například přednostovi vojenské kanceláře prezidenta republiky generálu Hasalovi, pověřenci vnitra generálu Ferenčíkovi a veliteli našeho letectva v Anglii generálu Janouškovi. Tyto útěky se však neuskutečnily, protože zmiňovaní využili jiných příležitostí k odchodu za hranice."
Jména členů své skupiny upřesnil sám Jaromír Horák:
"Rozběhla se skupina celkem čtyř lidí. Jedním z nich byl Raynold Pick, Čech zaměstnaný na americkém velvyslanectví v Praze. Druhý byl Jaroslav Švejdar, který byl v kriminální službě na pražské kriminálce a po únoru byl postaven mimo službu. Třetí byl Oldřich Jandera a čtvrtý jsem byl já."
K útěku Zenklovi paradoxně dopomohli sami jeho strážci. Mezi desítkami tajných policistů i kriminalistů, kteří Zenkla na každém kroku střežili, se totiž podařilo najít dvojici, která se rozhodla utéct na Západ spolu s ním. Jaromír Horák přiblížil i detaily tohoto dramatického útěku:
"To už bylo dohodnuto, že ti dva policisté, kteří ho hlídali, ohlásili, že doktor Zenkl jede na hrob svého bratra na Karlštejně. Odešli s ním do parčíku u Belvederu a tam doktor Zenkl a jeho žena nastoupili do auta z vyslanectví a odjeli. Ti dva policisté a Jandera a Pick jeli do Berouna, kde nastoupili do pařížského rychlíku. Celá skupina jsme vystoupili na předposlední stanici před Chebem a šli jsme všichni pěšky až na hranice. My jsme byli ozbrojeni, měli jsme jeden lehký kulomet a Jindra přeběhnul a my jsme jeden po druhém běželi na druhou stranu. Po nějaké době nás našli Američané. Mezitím doktor Zenkl někdy odpoledne už přejel hranice spolu se svojí ženou a večer už byl ve Frankfurtu."
Krátce nato se Zenkl přestěhoval do Spojených států a na dlouhá léta se stal předsedou Rady svobodného Československa, exilové československé vlády. Po Tomáši G. Masarykovi a Edvardu Benešovi byl považován za nejvýznamnější politickou osobnost československého exilu. Ve Spojených státech také roku 1975 zemřel, urna s jeho ostatky byla na pražský Vyšehrad převezena až po listopadu 89. Roku 1991 byl Petr Zenkl in memoriam vyznamenán Řádem T. G. Masaryka II. třídy.
