Vysílání Radia Praha nabízí na druhý svátek vánoční, tedy na Štěpána, pořad, v němž uslyšíte vyprávění kněze Dušana Hladíka, který už řadu let působí mezi českými krajany v Chicagu. A připojíme i slova dalšího kněze Antonína Kocurka, který slouží krajanům na východě Spojených států, v New Yorku. Pořad provázejí české a moravské koledy v podání kytaristy Štěpána Raka.
Dušan Hladík
"Knězem jsem už skoro 30 roků a zde v Chicagu působím dvanáct let. Navázal jsem na činnost svého předchůdce, také českého faráře benediktýna patera Víta, který tady působil 38 roků. On zase navazoval na činnost českých benediktýnů, kteří zde působili od konce 19. století. Já jsem katolický kněz, takže tu mám na starosti duchovní správu českých, a mohu také říci do jisté míry i slovenských katolíků, protože k nám do českého chodí také hodně Slováků. A samozřejmě tu navazujeme na kdysi velmi bohatý krajanský život v Chicagu. Říkalo se, že v době mezi první a druhou světovou válkou Chicago bylo druhé největší české město po Praze. Žilo zde asi čtyři sta tisíc Čechů a Slováků. Když bych zmínil jen tu katolickou oblast, tak tu Češi v uplynulých zhruba sto padesáti letech postavili jedenáct kostelů a Slováci devět kostelů. A nebyly to jenom kostely, protože tehdy se jednalo o takzvané osady. Dnes bychom řekli farnosti, kde to byla celá kompaktní městečka, vesnice nebo městské čtvrti, kde žili pohromadě Češi a Slováci. A to duchovní centrum začínalo tehdy i jako centrum kulturní. Historie každé té osady, farnosti, se podobala jako vejce vejci, podle určité šablony. Dalo se dohromady několik rodin, snažily se najít česky mluvícího kněze, který to pak začal všechno organizovat. Nejprve se začali scházet v pronajatém sále, postupně se vybudovala vlastní víceúčelová budova, která měla jeden velký sál jak pro bohoslužby, tak pro různé společenské a kulturní podniky. V prvním poschodí této budovy byla obvykle škola, protože škola byla záležitostí, kterou se vlastně začínalo. Oni to organizovali kvůli výchově dětí. V dalším poschodí potom byl byt pro kněze, případně pro řeholní sestry, které v první éře výlučně vyučovaly v těchto farních školách. A když se to pak takto rozjelo, počet rodin narůstal, tak se začal stavět definitivní kostel. Ten zase mohl mít v suterénu třeba nějaký společenský sál. Tak se ta první budova celá uvolnila pro školu, která se mohla rozšířit. Následně se postavila fara, kde bydlel kněz a kde byly nějaké kanceláře, a jako poslední objekt se obvykle stavěl konvent nebo malý klášter, kde bydlely řeholní sestry, které vyučovaly ve farní škole. Takto to tady fungovalo ještě do 50. až 60. let minulého století, kdy byly založeny ty poslední české farnosti v Ciceru a v Berwinu."
"Samozřejmě dneska ta situace je trošku jiná. Naši Češi, a nemáme tím na mysli jenom starousedlíky, kteří přicházeli před sto nebo sto padesáti lety za prací z těch chudobných krajů, museli bychom k tomu přiřadit i takzvaný exil, který byl ve dvou vlnách, a to po roce 1948 a 1968. A to byl samozřejmě zas trošku jiný krajanský život. Tvořili ho lidé, kteří skutečně žili svou domovinou, doufali, že vlast opustili jenom na velmi krátkou dobu a že se tam budou vracet. O to víc chtěli mít všechno v Americe jako doma. Takže tu vznikalo množství různých spolků a organizací nejrůznějšího zaměření. Ať už to byly folklorní skupiny, nebo to bylo mnoho spolků, které se zaobíraly zpěvem. Bylo zde několik pěveckých sdružení. Dále to byly spolky divadelní a mnohé jiné. Těchto spolků zde existovaly desítky a desítky. A podle toho se také vyvíjela obrovská kulturní a společenská činnost. To všechno se pochopitelně časem měnilo, a to v důsledku toho, že česká komunita zde neudržela soudržnost. Důvodem bych řekl bylo to, že se lidé amerikanizovali, v tom smyslu, že Američané nedrží pohromadě rodinný život. Jak dítě vystuduje a chce se osamostatnit a odstěhovat od rodičů, jde prostě z domu. Potom se ožení, rodiče sem tam navštíví, a když pak má děti, najme se k nim nějaká chůva. Podobně když starý otec nebo matka potřebují péči, zase se o ně nestarají jejich děti, ale najme se k nim pečovatelka. A když staří rodiče zemřou, tak se jejich domek prodá, protože mladí už mají pochopitelně postavený dům modernější, větší, v atraktivnějším prostředí, v lepší čtvrti města. A díky tomu se pak rozpadá nejen rodina, ale i ta komunita."
"K těm předchozím prvkům, starousedlíkům a exulantům z letech 1948 a 1968, přibyla nejnovější generace po roce 1990, kdy se otevřely hranice a kdy mohli naši lidé, a vesměs mladí, vyrazit do světa na zkušenou. A mnozí to taky udělali. Přijeli do Ameriky hlavně si vydělat pár dolarů. Pak se třeba vrátí, založí si rodinu, postaví dům atd. To se také mnohým mladým lidem podařilo, protože sem přišli v době konjunktury a hospodářského rozkvětu. Takže tady byla práce, nikdo je celkem nekontroloval, i když neměli pracovní povolení. Sem samozřejmě nikdo na černo nepřijel, každý sem přicestoval s vízem, ale doba pobytu prostě propadla, takže tu člověk zůstal bez dokumentů. Tito lidé tu tedy pracovali, nacházeli si přátele, třeba i životní druhy. Někteří se tu oženili a založili rodiny. Dá se říct, že hodně exulantů z té předchozí vlny se snažilo, pokud přišli svobodní, tu třeba hledat české nebo slovenské partnery. Jejich děti, to už je ale samozřejmě něco jiného, protože pokud to dítě začne chodit do americké školy, už se stává víceméně Američanem. Osvojí si výborně angličtinu, má americké kamarády, takže pro ně už začíná nový život. A i když děti našich krajanů ještě celkem slušně ovládají hovorovou češtinu, tak v následující generaci, u vnoučat, se to obvykle absolutně ztrácí. Ta znalost se pak omezuje třeba jen na pár pozdravů, ahoj babi, ahoj dědo, jak se máš a podobně. Ale ti lidé, kteří opravdu žijí starou vlastí, ať už je to exil nebo skupina nově příchozích, mají zájem, pokud se nějak stabilizují, najdou si práci, mají domov, kamarády nebo svou vlastní rodinu, už také začínají mít nějaký volný čas, který se snaží využít. A mnozí hledí volný čas trávit v komunitách krajanů. A věřící lidé samozřejmě také hledají kostel. A pochopitelně pro Čecha je vždycky lepší poslouchat kázání nebo jít ke zpovědi v rodném jazyce českém, než v angličtině, kterou třeba tak dobře neovládá. Nebo ji někdo neovládá vůbec."
Foto: Archiv Radia Praha
"Samozřejmě první úkol české misie je zajistit duchovní službu. To jsou běžné věci, jako v kterékoli jiné farnosti u nás doma. A já bych řekl, že i ta naše česká farnost v Chicagu je srovnatelná s průměrnými českými farnostmi u nás. Já tady mám zaregistrováno písemně jenom asi 250 členů, na nedělních mších se každou neděli vystřídá kolem stovky lidí, takže je to celkem slušná účast. Samozřejmě o svátcích je náš kostelík plný. Míváme tady do roka kolem takových třiceti křtů dětí. Svateb moc nemíváme, ty máme poslední dobou tak dvě tři do roka. Bývalo jich deset i dvanáct. To je velká bolest současné doby, že lidi se neberou. Žijí jenom tak. Mají už třeba dvě nebo tři děti a já jim říkám: není vám to hloupé, že jste ještě neměli svatbu? A oni mi řeknou: pane faráři, vy jste hloupej! My bychom byli sami proti sobě! Totiž sociální politika této země je taková, že když je žena hlášena jako svobodná matka, tak má zdarma zdravotní péči, porody v nemocnici. Dostane pro sebe a pro děti příspěvek na stravování, na bydlení. Ve chvíli, kdy by se s mužem vzali, tak by toto všecko ztratili. Takže bohužel sociální politika této země je proti mravnostním řádům, jak jsme na zvyklí, aby lidé žili v legitimním manželství, aby se vzali a potom měli rodinu, děti atd. Je to určité neštěstí, se kterým si nevíme rady. Ale dá-li pánbůh, tak se to třeba všecko změní."
"V našem kostele máme českou mši svatou každý den. Já jsem tady službou pro naše krajany plně vytížen, takže já pro Američany vůbec nesloužím. Ani jednou za týden tady nemám anglickou mši svatou. Máme tu všechno opravdu jenom v češtině. Mimo to tu máme každou sobotu odpoledne školu pro děti. Jednak tam učíme náboženství, a jednak český jazyk a vlastivědu. Na český jazyk tu mám paní učitelku, která to dělá víceméně dobrovolně, bez jakýchkoliv nároků na honorář. Kromě toho se občas snažíme získat i nějaké děti mimo tuto školu, třeba když děláme Mikulášskou besídku. Pozveme děti, které mají zájem, aby se naučily nějaké básničky nebo písničky, a potom mohly vystoupit s našimi dětmi ze školy. Mikulášská má u nás každoročně velikou odezvu. Vloni podle perníkových Mikulášů, protože každému dítěti dáváme Mikuláše a takovou knížečku s povídáním o sv. Mikuláši, jsem jich rozdal sto šedesát. To tu bylo v našem kostelíku narváno. Mimo to samozřejmě děláme spousty akcí nejen duchovních. Pořádáme třeba poutě na poutní místa zde v Americe, nebo i zde do benediktýnského kláštera na předměstí Chicaga, kde kdysi stávala socha Panny Marie v exilu. Teď je v Praze na Strahově a pořádají se od ní poutě na Staroměstské náměstí k mariánskému sloupu, který doufáme tam zase někdy bude stát. U Panny Marie v exilu se naši věřící exulanti scházeli mnoho desítek let a prosili za svobodu našeho národa. Takže my se snažíme, i když ta socha tu už není, do toho kláštera každoročně zajít a modlit se tam a prosit za ten náš národ. A taky samozřejmě za naše zemřelé krajany."
V českém kostele v Chicagu ale neběží jen mše a církevní setkání. Podle kněze Dušana Hladíka se členové jeho farnosti umí i dobře bavit:
Dušan Hladík
"Jsou to různé taneční zábavy. Když bych vyjmenoval, jak to běží od začátku roku, tak obvykle na Tři krále míváme tříkrálovou veselici s místní cimbálovou kapelou. Naše misie pak tradičně mívá jako poslední akci v plesové sezóně maškarní zábavu s pochováváním basy. Pak se nám tu posledních několik roků rozvinula tradice, že hned po uplynutí postu, na Velikonoční neděli, děláme pomlázkovou zábavu s výstavou vín. Třeba vloni jsme tu měli asi čtyřicet vzorků vína. Samozřejmě se nejedná o výpěstky místních obyvatel, kde by to tu ve městě vzali. Děláme to ale tak, že každý vystavovatel donese dvě láhve svého oblíbeného vína a tady to komise znalců vyhodnotí. Pak se to koštuje a máme takové pamětní skleničky, vyrobené pro tento účel. A zase je tu hudba, zábava. Potom v letní sezóně nastávají pikniky. My jsme v letošním roce pořádali tři. Na Den otců, první týden v červenci, tu letos hostovala cimbálová muzika z Moravy. Na piknik přichází takových pět set lidí. Začínáme společnou mší svatou, v městském parku pod širým nebem. A pak už začíná ta zábava, opékají se tam jitrnice, klobásy a bramboráky. Buď máme najatou nějakou hudební skupinu, která tam hraje, nebo to řešíme způsobem, že oslovíme několik dobrovolníků. A několik takových skupin nebo jednotlivců se tam v programu za celý den vystřídá. Mimo to tam taky nabízíme české knihy, časopisy a podobné věci. Takže je to opravdu taková zábava po celý den. A rádi tu uvítáme i různé jednotlivce a skupiny z České republiky."
V New Yorku mezi českými i slovenskými krajany už několik působí katolický kněz Antonín Kocurek:
Antonín Kocurek, zdroj: Česká televize
"Já jsem tu staronový kněz, abych sloužil krajanům tady v New Yorku a v okolí. Taky mám na starosti bohoslužby ve Washingtonu. Působil jsem tu před čtyřmi lety, do vlasti jsem se vrátil v r. 2007. A teď mne můj biskup František Lobkovic sem opět poslal, abych tu sloužil a pokračovat v misii pro české krajany. Máme bohoslužby v češtině a ve slovenštině, v Astorii, což je část New Yorku, Queens. Tam se scházíme každou neděli, slavíme mši svatou v češtině. Někdy máme i čtení ve slovenštině. Po mši svaté se scházíme, abychom spolu komunikovali a abychom prostě měli část neděle pro sebe. Čechů a Slováků v New Yorku je hodně. Z tohoto velkého počtu k nám do kostela v Astorii chodí pravidelně kolem padesáti lidí, někdy i míň. Máme ale ještě i jiné aktivity. Scházíme se nejen na mši svaté, ale během roku konáme i zajímavé poutě. Slavíme Mardi Gras, což jsou vlastně takové fašanky. Slavíme sv. Martina, což je tradiční zábava naší krajanské rodiny. My se nazýváme Krajanská rodina v Astorii. Krajanská rodina se začala utvářet roku 1971, kdy se Češi a Slováci odstěhovali z Manhattanu do Astorie. A tam právě našli kostel, kde jsou v neděli vždycky české bohoslužby. Je to americký kostel Our Lady of Mount Carmel, kde máme až do dnešní doby své bohoslužby. I v 21. století se tam scházíme. I když jsme v menším počtu, tak tam vytváříme takové společenství, takový ostrov."
"Samozřejmě dřív lidé nemohli jezdit domů, takže organizace, které se tu vytvářely ve Spojených státech, byly takovým kulturním i náboženským centrem. Lidé věděli, že těžko se kdy dostanou domů. Teď, když je svoboda, lidé často jezdí do Československa, teď do Česka nebo na Slovensko, a už není takový tlak, aby se setkávali. Spíš vzpomínají na to, co bylo, domů se jezdí podívat na místa, odkud pocházejí. A pokud jde o identitu, jsou hodně zakořenění tady v Americe, takže by se už asi těžko vrátili domů. I když jsou takové případy. Vím, že i starší lidé se odstěhovali z komunity domů. Mají tam třeba svou rodinu, takže bydlí tam. Většina ale, když tu mají třeba své děti, tu zůstávají, aby byli svým dětem blízko a svým vnoučatům. Jeden emigrant mi to řekl otevřeně. Říkal, víš, ono je to hodně těžké. Cítím, že Amerika není moje vlast, protože jsem se tu nenarodil. Když ale přijdu domů, do Česka, tak zase cítím, že tam už nepatřím. Je to tam prostě všechno cizí. Jiný život, jaksi i jiná kultura, a tak jsem vnitřně trochu rozervaný člověk, nepatřím ani sem, ani tam. Ale zůstávám tady a tak to musím brát. Je pro mne trošku těžké, přijmout takovou rozervanost mezi starou a novou vlastí, kterou jsem přijal a které jsem vděčný za to, že mi v době nesvobody nabídla domov. A za to jsem Americe nesmírně vděčný."
