Krajané v USA zprvu váhali, pak ale Vítězný únor 1948 odmítli
O tomto víkendu si připomeneme jedno neslavné výročí - tzv. Vítězný únor. 25. února 1948, tedy už před 64 lety, došlo v Československu k puči, při kterém moc na dlouhá čtyři desetiletí získali komunisté. Jak ale únor 1948 vnímali naši krajané ve Spojených státech? A jak pomáhali poúnorovým uprchlíkům z Československa? V Americkém centru v Praze o tom v těchto dnech hovořil brněnský historik František Hanzlík.
"Do roku 1945 hlavní úsilí vykonávala Československá národní rada americká, která sdružovala i České národní sdružení, Slovenské národní sdružení a Národní svaz českých katolíků. Tyto organizace byly sjednoceny a společně získávaly finanční prostředky a podporovaly v rozsáhlé míře zahraniční odboj a naši exilovou vládu v Londýně."
Tato válečná pomoc krajanů i americké vlády neskončila podle Františka Hanzlíka osvobozením, ale pokračovala i po roce 1945. Během Československého dne v mnoha městech USA proběhly velké finanční sbírky, za které krajané nakoupili potravinovou pomoc, léky a oblečení, které pak posílali do Československa. Podpořili například i vznik Ústavu pro tělesně vadné v brněnském Králově Poli. Ten existuje dodnes a je největším podobným zařízením v České republice. Na únor 1948, kdy moc v Československu převzali komunisté, však krajané reagovali zprvu vyčkávavě. Jednak neměli dost informací o aktuální situaci, to ale nebyl jediný důvod:
"Vedle kritiky vývoje v Československu značná část našich krajanů projevovala i sympatie k Sovětskému svazu a ke Stalinovi vzhledem k jejich úloze při osvobození Československa."
Krajané ve Spojených státech však brzy pochopili, oč v únoru 48 šlo, a jejich sdružení se jednoznačně postavila proti komunistickému převratu. Výjimkou bylo České národní sdružení, které se nechtělo do vývoje v Československu vměšovat.
"Dokonce v březnu roku 1948 zástupci Českého národního sdružení byli na návštěvě v Československu. Jejich předseda Adolf Káčer se setkal s čelnými představiteli našeho tehdejšího režimu Gottwaldem, Davidem, Clementisem, Kopeckým a dalšími politiky. Slíbili i účast na sokolském Sletu, který se konal v roce 1948. Samozřejmě tehdejší režim využil této návštěvy. Vycházely veliké titulky: Češi a Slováci v Americe důvěřují Benešovi a předsedovi vlády Gottwaldovi, Američtí krajané věrni! Odmítali dokonce tzv. protičeskoslovenské štvanice."
"Toto pro Ameriku byl opravdu šok. Nejenom pro krajany, ale i pro celé Spojené státy americké, protože Jan Masaryk byl po svém otci TGM druhou nejznámější osobností ve Spojených státech. V průběhu války proběhlo několikrát jeho přednáškové turné po Spojených státech a byl velmi znám pro své vystupování a chování i mezi prostými Američany."
Krajané, ale ani američtí novináři nevěřili, že šlo skutečně o sebevraždu. Po celých Spojených státech vyšla řada článků, v mnohatisícovém nákladu byla vydána i brožura, která uváděla, že Jan Masaryk byl zavražděn. Prohlásil to dokonce americký prezident Harry Truman, když přijímal nového československého velvyslance ve Washingtonu! Osobním poselstvím podpořil také mimořádný sjezd Amerických přátel české a slovenské demokracie v Chicagu. Dalším signálem, že v Praze jde o diktaturu, byla pro krajany poprava generála Heliodora Píky a Milady Horákové. Tyto justiční vraždy spojily krajanské organizace proti gottwaldovskému režimu:
"V roce 1949 Československá národní rada americká, samozřejmě se souhlasem amerických úřadů, vydala známky, pomocí kterých chtěla získat finanční prostředky pro případné exulanty z Československa a na podporu akcí proti režimu v Československu."
Krajané si tyto známky objednávali a kupovali, byli ale i takoví, kteří je odmítli. Jedna ze sokolských jednot o tom podle Františka Hanzlíka dokonce hlasovala.
"Oni říkali: v době první světové války jsme dali poslední cent, protože šlo o existenci samostatného státu Čechů a Slováků. Za druhé světové války byla smrtelně ohrožena existence českého a slovenského národa, opět jsme dali poslední cent. Nyní po roce 1948 existuje v Československu režim, který vznikl z rozhodnutí domácích politiků anebo vývojem domácí situace. A my nemáme právo zasahovat do vnitřního vývoje Československa. Tvrdili, že kdyby byla pravda, že drtivá většina obyvatelstva nesouhlasí s tímto režimem, tak by tento režim nemohl existovat. Oni tu zkušenost s totalitou samozřejmě neměli."
To byl ale menšinový postoj. Československá národní rada americká se naopak rozhodla pomáhat poúnorovým uprchlíkům. Měla v tom dokonce podporu americké vlády, která i při striktních pravidlech pro imigraci navýšila kvótu pro exulanty z Československa o dva tisíce lidí. A to zdaleka nebyla jediná forma podpory:
"Když vezmeme jakékoliv sbírky, tak ve Spojených státech amerických byly velmi přísné zákony pro to, kdo to může činit a co je možné s prostředky, které byly vybrány, udělat. Takže tam skutečně byl pozitivní postoj vlády Spojených států, která to všechno umožňovala. Bez toho by to možné nebylo."
Krajané v Americe i nově příchozí uprchlíci z Československa se ale spletli v jedné věci. Věřili totiž, že komunistický režim v Československu může trvat jen pár měsíců, nanejvýš rok nebo dva. Dlouho si nedokázali přiznat, že brzy nepadne. Teprve v polovině 50 let vedoucí osobnosti exilu připustily, že se zmýlily.
"Až skutečně po těch deseti letech jak krajané, tak Svaz důstojníků i Rada svobodného Československa dospěli k názoru, že boj za demokracii v Československu bude velmi dlouhý."
To ostatně krajany vedlo k tomu, že pomáhali i exulantům, kteří z Československa utíkali po srpnu 1968.
Výsledky pátrání po vztahu českých krajanů v Americe k únoru 48 a dalšímu vývoji v Československu shrnul František Hanzlík ve své další knize, která půjde brzy do tisku.
