Krajané z polského Zelowa si připomínají 200. výročí vzniku své obce
Je to už celých dvě stě let, kdy do polského Zelowa přišli první čeští osadníci a založili zde nový domov. Jejich potomci dodnes uchovávají české zvyky a mnozí z nich dokonce stále ještě mluví česky. Minulou neděli se naši krajané sešli, aby si 200. výročí své osady v Zelowě připomněli. A při jejich setkání samozřejmě nechybělo ani Radio Praha.
"Je bohatá, ale bídných lidí. Protože utíkali z Čech a měli se velmi těžce. V prvním období v letech 1722 až 1741 jedna čtvrtina lidí zemřela hladem. Neměla co jíst. Bylo to v Münsterbergu v Prusku. Pruský král je zval, ale nic nepřichystal, nepomohl jim, tak to bylo opravdu těžké. Hledali proto místo blíž k Polsku. Měli v paměti ještě Komenského, který šel do Polska, do Lešna. Tak v roce 1802 našli možnost koupit tu tisíc hektarů půdy u Lodže. Koupili tu les, půdu, začali znova, ale už toho měli víc, protože měli taky tkalcovství. Začínalo tu sedmnáct rodin, za dvacet let zde ale bylo 129 rodin, a nakonec před 2. světovou válkou bylo kolem šesti tisíc Českých bratří tady v Zelowě."
Podobně na počátky českého osídlení Zelowa vzpomíná i jeden z jeho nejstarších obyvatel pan Jersák. Jméno tohoto rodu je zaznamenáno už mezi zakladateli obce:
Češi v Zelowě žili po celou dobu v určité izolaci nejen náboženské, ale i národnostní. To se projevilo i v roce 1945, kdy je krátce po osvobození polské úřady násilně nutily k reemigraci zpátky do Čech. Tehdy ze Zelowa odešlo na 3 500 Čechů. Někteří se po komunistickém převratu v únoru 1948 do Polska zase vrátili, dnes tu však žije už jen asi pět set potomků původních českých osadníků. Starší generace si ale dosud uchovaly češtinu, jak potvrzuje i paní Jiřina Jersáková:
"Já se jmenuju z domu Andršová a maminku jsem měla Matysovou z domu a my jsme byli tuze za jazykem českým, za češtinou. Nejen za vírou, ale že by jedno s druhým bylo rázem. Takže vždycky jsme doma mluvili česky. Možná já už jsem to neuměla převést tak tuze dobře, že bych tu češtinu vpojila v děti, ale vždycky, když jsem mohla, jak tu dříve přijížděli z ambasády učitelé češtiny, tak moje děti vždycky chodily na tu češtinu."
Češi v Zelowě, jak vzpomíná paní Leňa Kedajová, dodržovali i tradiční české zvyky. Vyprávěla mi například o Velikonocích:
"A Velikonoce? No to jsme vajíčka barvili. Zvlášť jsme to dělali ve šlupkách z cibule. Maminka vždycky říkala, že to je nejzdravější, a ne s tou barvou. A taky jsme pekli buchty a šulka musela bejt. A lili jsme se vodou, a jak! A jalovcem bili po nohách."
"Je to kruté, ale právě děti a mládež se musí začínat učit od základů. Jenom část té starší a střední generace češtinu ovládá, ale ovládá ji opravdu velice dobře."
Dnes tu Helena Kresová učí češtinu téměř stovku zájemců. Věkový rozdíl mezi nimi je ovšem veliký:
"Jsou tam čtyřleté děti, které učím v mateřské školce, až potom ty babičky, které česky umí nádherně, tak tam už jenom probíhá konverzace."
V mateřské školce, nad kterou v roce 1998 při návštěvě prezidenta Václava Havla v Zelowě přijala záštitu Dagmar Havlová, se děti nejprve učí říkanky a písničky, názvy zvířat, oblečení a podobně. Za uplynulé čtyři měsíce se už toho, jak jsem sama slyšela, naučily hodně:
Se školními dětmi a mládeží paní Kresová hlavně čte a mluví, výuku psaní kvůli záludnostem češtiny zatím odložila.
Takové učení je podle Heleny Kresové sice zdlouhavé, náročné na přípravu, ale už teď je vidět, že její práce má výsledky. Potvrzuje to i osmnáctiletá Eva Jelínková. V její rodině se ovšem česky mluvilo vždycky:
"Babička mluví a trošku zpíváme a tak mluvíme."
Ty chodíš na češtinu, kterou tady teď učí paní učitelka Kresová?
"Ano, chodím."
Jak často se tam učíte?
"V sobotu, jednu hodinu týdně."
Jak se tam učíte? Čtete, nebo si vyprávíte, nebo píšete diktáty?
"Ne, čteme a mluvíme."
Co třeba čtete?
"Čítanku. Včera jsme četli menu z restaurace."
Hodně dětí se tady musí učit znovu česky?
"Já nevím."
Kolik vás tam chodí v sobotu?
"V mojí grupě je tak deset lidí."
Jak jsou staří?
"Tak šestnáct až osmnáct let."
Co s tou češtinou chceš potom dělat? Budeš se učit dál česky, nebo je to jenom pro takové dorozumění?
"Já jsem tak aktorát myslela na univerzitu v Praze, na pedagogiku nebo teologii. Možná, že jo, ale nevím."
Na hodiny češtiny, i když probíhají hlavně o víkendu, chodí podle paní učitelky Kresové děti rády a dobrovolně.
"Já si myslím, že jim to nějak přirostlo k srdci, protože jsou takové případy, že třeba jim něco odpadne, ale oni na tu češtinu čekají, protože přece dneska měla být i čeština, nejen třeba to náboženství. Takže my nejdeme domů."
"Nebyla jsem si jistá, jestli se to vůbec naučím, ať to jedna z těch mladých vidí. Jí bylo tehdy patnáct. Letěly jsme do Ameriky na dva týdny. A jak to pořád říkám, já jsem se opravdu naučila jenom dirigovat a ona se naučila hrát. Potom to předala našim dětem, naší mládeži."
Po návratu z Ameriky založila Věra Jelínková soubor malých hráčů na zvonky. Bylo to v březnu r. 1999 a první skladbu děti cvičily celých devět hodin. Nyní má soubor, v němž hrálo i přes třicet dětí, ve svém repertoáru na šedesát skladeb a vystupuje nejen v Polsku. Před dvěma lety například vystupoval i v České republice.
Víkendové setkání našich krajanů nebylo jedinou připomínkou 200. výročí založení osady v Zelowě. Na červen se chystá světové setkání rodáků ze Zelowa, na které se už dnes hlásí stovky zájemců ze všech kontinentů.
