Krajanům přál k vánocům v Českém rozhlase i Karel Höger, Jan Zrzavý zase vzpomínal na své vánoce v Paříži

V našem dnešním svátečním vysílání nebude chybět ani pozdrav krajanům. V rozhlasovém archivu ho našla Milena Štráfeldová:

Je to vlastně šťastná náhoda, že letošní Štědrý den připadá právě na sobotu, tedy na den, kdy do našeho vysílání pravidelně zařazujeme krajanskou rubriku. Mohu tak našim posluchačům popřát, aby vánoční svátky prožili co možná nejpěkněji. Další šťastná náhoda ale je, že se v archivu Českého rozhlasu dochovala řada nahrávek, kdy na své vánoce vzpomínali herci, spisovatelé, malíři a další umělci, a také vzkazy, které před desítkami let posílali krajanům do zahraničí. V roce 1964 se k nim v tehdejším Českém rozhlase obrátil herec Karel Höger:

"Daleko za moře, kam jste se kdysi vypravili vy, nebo vaši rodiče či prarodiče, posíláme svůj vánoční pozdrav. Od Vltavy, která nezamrzá, od Hradčan, které letos nepokryl bílý sněhový příkrov, letí k vám naše vzpomínky. Našimi městy a vesnicemi procházejí koledníci, děvčata po štědrovečerní večeři házejí přes hlavu střevíc, aby si zjistila, odkud přijde jejich budoucí ženich, někdy ještě jíme černého kubu a třeseme bezem, aby se nám ozval milý. Celý ten dlouhý seriál vánočních zvyků, jak je znáte vy starší z Erbenovy Kytice, ještě leckde ožívá se vším svým půvabem. Ale každoročně se všichni scházíváme pod vánočním stromkem ve světle svíček, pojídáme rybí polévku i smaženou rybu, pochutnáváme si na jablkovém závinu a vzpomínáme. Toho, co prošlo celým rokem u nás i ve světě, vzpomínáme těch, kdož odešli a po nichž zůstala prázdná židle u štědrovečerní tabule, a těšíme se na ty, kdož přijdou. Kouzlo vánoc, které nenahradí ani kybernetika ani nejmodernější technické výboje, se každoročně zmocňuje našich srdcí, rozechvívá je a zpřístupňuje kráse a lásce.

Nejsme sobci, rádi se o ně podělíme nejen s těmi nejbližšími, ale také s těmi nejvzdálenějšími. Jestlipak včas dorazil pod teplé, nevánoční kalifornské slunce balíček s deskou, na níž je nahrána Rybova mše? Poslechla jste si ji s krajany, paní Josefino Vacková v Los Angeles? Vrátila jste se s ní do dětských let, kdy ji hráli a zpívali na Štědrý večer na kúru kostelíčka v rodné vsi na Kutnohorsku? Tak rádi bychom to věděli. Tak rádi bychom vás na chvíli viděli i s těmi slzami v očích, za něž se vy nestydíte a které my chápeme. Až bude po štědrovečerní večeři, až se děti zabaví dárky či začtou do nových knih, vyjdeme si do prázdných pražských ulic. Půjdeme po Karlově mostě Malou Stranou, zastavíme se na chvíli před domem, kde slavíval své vánoce černý Honzík Nerudů, a dostoupíme konečně až tam nahoru, odkud vidíme před sebou jako na dlani Prahu. Vltavu odtud jen tušíme, sevřenou náramky mostních světel, měkká šedivá tma je protahována nitkami neonového osvětlení. A je tady ticho, takové skutečné vánoční ticho. Snad je nevyrušíme, jestli právě odtud, ze samého srdce staré vlasti, k vám zavoláme: dobré a klidné vánoce a pokoj lidem dobré vůle."

Los Angeles

Karel Höger ve svém vánočním přání českým krajanům z roku 1964 přímo hovoří o paní Josefině Vackové v Los Angeles. Nedalo mi a pokusila jsem se zjistit, jestli se i po více než čtyřiceti letech zachovala po paní Vackové z Kalifornie alespoň nějaká stopa. V pátrání mi pomohli genealogové z Česka i ze Spojených států, pan Martin Pytr z Mořkova na Moravě a Ron a Betty Mlejnkovi z USA. Díky nim dnes víme, že přímo v Los Angeles žily v 60. letech minulého století podle záznamů sociálního pojištění nejméně dvě paní Josefiny Vackové. Starší z nich se narodila v roce 1887 a zemřela v roce 1971 ve věku 84 let. Druhá paní stejného jména se narodila v roce 1902 a žila až do roku 1976. Bohužel ani v jednom případě neznáme místo narození paní Vackové, nemůžeme tedy potvrdit, že pocházejí z Kutnohorska, jak o tom hovoří Karel Höger. V pátrání bychom rádi dál pokračovali i s Vaší pomocí - pokud tedy má někdo z našich posluchačů další informace o paní Josefině Vackové či její rodině v Los Angeles, dejte nám prosím vědět. Druhou nahrávkou z archivu Českého rozhlasu je vzpomínka na vánoce v Paříži, kterou v roce 1960 na zvukový pás zachytil malíř a ilustrátor Jan Zrzavý:

"Ty první vánoce v Paříži byly hodně smutné. Byl jsem v Paříži teprve asi tři měsíce, bydlel jsem v hotelu, známé jsem ještě neměl. Tam se vánoce slaví docela jinak než u nás, asi jako Silvestr. Lidé jsou v kavárnách a v hostincích a flámujou. Já jsem šel do kavárny U dvou magotů, tam jsem čekal asi do jedenácti hodin, chystal jsem se, že půjdu na půlnoční do kostela St. Julien des Pauvres. Šel jsem tam a kostel byl zavřený, všude ticho, tma. Já jsem zapomněl, že patří řecké ortodoxní církvi a že oni mají vánoce o čtrnáct dní později. Tak jsem šel smutně do nedalekého kostela Sv. Severina, to je překrásný, starý gotický kostel, a ten byl plný, že jsem se tam sotva dostal. Byla nějaká slavná mše a zpívali moc krásné vánoční kantiky. Pak jsem šel domů a tím to skončilo. Ale při druhých vánocích v Paříži jsem už měl ateliér a už jsem měl přátele Čechy, byl tam Martinů, Jirásková a kolik jiných. Tak že prý si uděláme Štědrý večer u mne. Vystrojil jsem stromeček, v protější malé restauraci nám připravili večeři, smažené ryby, polévku z ústřic a já nevím co ještě. Asi v šest hodin, když už jsem dodělával poslední přípravy, prostíral stůl a všechno uklízel, přišel Muzika a mermomocí chtěl, že musíme mít lampu nad stolem. Lampa visela ze stropu na dlouhé šňůře, tak ji tahal doprostředka, deštníkem ji pořád pošťuchoval, až najednou bum! Krátké spojení a v celé čtvrti zhasla světla. Co teď? Vzal jsem svíčku, ale vyhlídky byly hrozné. Muzika se sebral, šel někam telefonovat, pak přivedl nějaké elektrikáře a ti to spravili. Tak jsme byli zachráněni a měli jsme moc hezký Štědrý večer.

Byl tam Martinů, Muzika, Věra Jičínská, Marta Jirásková, jihoslovanský malíř Režek. Moc hezky jsme se měli. K půlnoci ale přišli dva čeští malíři ještě s nějakým českým básníkem, namazaní namol. Nechtěl jsem je pustit, ale taky jsem jim to nechtěl udělat, tak jsem je pustil dovnitř. Za chvíli jsem je ale musel vyvést ven. Oni se strašně urazili a pak nám tam hodili sprosté psaní. My jsme ale byli rádi, že jsme se jich zbavili, a ten večer jsme pak krásně dokončili. Pak se pamatuju ještě na jedny vánoce v Paříži, to bylo o několik let později. Na Montmartru jsem měl malé studio s nádhernou vyhlídkou na Sacré Coeur. Tam jsme se sešli: já, Věra Jičínská, Martinů s paní a hezky jsme to strávili. To už jsme dělali smaženého kapra a Věra Jičínská mi chtěla mermomocí pomáhat. Já jsem do toho zapomněl něco dát, ale k jídlu to bylo. Tak to byl ten třetí Štědrý večer. Bylo to moc hezké a rád na to vzpomínám, protože jsme se měli všichni rádi, nic jsme si nezáviděli, hezky jsme se snášeli, bylo to lepší než tady."

---