Kraslice se stovkou dírek připomínají starodávnou krajku
Velikonoce si sotva umíme představit bez pomlázky, kraslic a mazanců nebo pečeného beránka. Víte ale, že pruty na pomlázku se musejí několik hodin máčet, že s trochou šikovnosti lze vykouzlit i krajková vejce a že z klacíků se otloukají nejen píšťaličky, ale dají se z nich udělat i štípané holubičky? To vše zjistila Milena Štráfeldová na výstavě lidových řemesel, která o letošních velikonocích probíhá na Pražském hradě:
Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný...
Řehtačky, velikonoční koledování a výskot děvčat, která o velikonočním pondělí prohánějí chlapci s pomlázkou - to už dnes v Česku najdeme jen na pár místech. Na Moravském Slovácku, Valašsku nebo v jižních Čechách, kde se dochovaly lidové tradice a zvyky v autentické podobě. Tam se stále ještě před Velikonocemi vynáší smrtka, dívky chodí s májíčkem a někde dokonce i kluci vozí řehtačky na trakaři, aby klepáním nahradili zvony, které odlétly do Říma. Na Velký pátek se drží přísný půst jako připomínka Kristova ukřižování, na Bílou sobotu se všichni nastrojí a sejdou se v kostele a pak už začínají velikonoční hody s koledami a pondělním mrskutem. Pomlázky z vrbového proutí a barevná vajíčka znamenají, že je tu jaro:
Dnes už ale jen málokdo může slavit Svatý týden a velikonoční svátky stejně jako naši předkové před sto lety. Pomlázku a kraslice si ale i v době plné spěchu a stresu opatřit můžeme - třeba i díky lidem, kteří stále udržují tradice lidových řemesel. Mimochodem, pomlázka má prý děvčata a ženy díky jarní síle zelených prutů "pomladit". Až šedesát pomlázek před Velikonocemi naplete Evžen Novák z Libčic u Prahy.
"Myslím si, že to stačí, aby to vydržely taky ruce,"
řekl mi na výstavě lidových řemesel, která právě nyní probíhá na Nejvyšším purkrabství na Pražském hradě. Pomlázky ho naučil plést jeho pradědeček, nejprve ze čtyř, pak i z osmi proutků.
"Dá se udělat i ze šestnácti... Základní pravidlo je, aby to bylo dělitelné čtyřmi, aby to mělo všechny hrany stejné."
A jak dlouho taková pomlázka zkušenému košikáři trvá?
"V podstatě za čtvrt hodiny z osmi proutků, z dvanácti je to delší. Když děláte ze suchých a namáčených, tak to trvá déle, z přírodní vrby to je samozřejmě rychlejší."
Tajemstvím úspěchu pomlázky, která má mít ten správný švih a nesmí při mrskutu prasknout, je proutí. Podle Evžena Nováka nestačí jen tak před Velikonocemi zajít k rybníku a nařezat proutky z první vrby:
"Technologie výroby je ta, že se to proutí sklidí na podzim a nechá se proschnout. Samozřejmě na jaře už můžete mít přírodní vrbu, ale pro opravdovou košikářskou práci máte rok starý, proschlý a znovu namáčený materiál. Když je to ze suchého proutí, tak se musí namáčet nejméně dvě hodiny, podle velikosti a délky, ideálně čtyři hodiny, a potom to ještě stále provlhčovat. Takže je to taková mokrá práce."
Miroslav Judas z Morkovic na Moravě dokonce proutí na pomlázky a košíky vaří:
"Proutí, když naroste, tak je zelené, syrové. To se musí osm hodin vařit, u nás je vařírna, protože Morkovice byly proslulé a vařírna tam zůstala. To jsou velké vany, tam se vejdou dvě tuny a vaří se to naráz. Potom se to nechá vychladnout a loupe se a nechá se na slunku a na dešti, aby se vybarvilo. A největší práce je to loupání."
S poutím, které dřív rostlo u každého potoka, je ale dnes v Česku problém. Evžen Novák připomíná, že vrby vzala velká voda:
"V současné době je to velmi obtížné, protože jsem z kraje, který byl v roce 2002 poznamenán povodněmi. Tak vlastně při řekách nic neroste a vlastní proutí si nemám kde pěstovat. Navíc na to jsou potřeba speciální druhy košikářských vrb. Tady největší vrba je vrba křehká, která se láme a není na to použitelná. Vozí se samozřejmě proutí z Moravy, kde roste kolem rybníků, a tam se dá nasázet. Jsou to ale speciálně pěstované a speciálně mořené loupané vrby."
Moravané ovšem pro změnu jezdí pro proutí za hranice:
"Jezdíme do Polska nakupovat proutí anebo v Ostravě nám škola pěstuje proutí a my ho musíme uřezat, oloupat, uvařit..."
Prohlédla jsem si ruce pana Judase z Morkovic. Vzpomenu si na ně asi pokaždé, až si půjdu na velikonoční trhy koupit další pomlázku...
"Vycházím vlastně ze starých českých vzorů. Jsou to tzv. jihočeské straky, protože dědeček byl z jižních Čech, takže jsem se to naučila od něj. Já jsme to ale trošičku pozměnila, protože jihočeské straky se malují tak, že se na bílé vajíčko namaluje voskem vzor a potom se dá do barvy. Pak se může vrstvit několik barev na sebe, vždycky se domaluje voskem, zase se dá do další barvy, vždycky od nejsvětlejší do nejtmavší. Naposledy se vosk sundá tím, že se nahřeje nad svíčkou a papírovým kapesníčkem nebo hadříčkem se setře. V době, kdy nebyla bílá vajíčka, tak jsem to vyřešila tak, že maluji na již obarvená vajíčka bílým voskem. Ten vosk si dělám sama z odbarveného včelího vosku, kam přidávám bílou práškovou barvu."
Dana Frková má na voskování vajíček jednoduché zařízení, které by zvládnul každý jen trochu šikovný domácí kutil:
"Mám na to takový dřevěný stojánek, který jsem si vymyslela, a protože jeden syn je truhlář a jeden je kovář, tak truhlář dostal za úkol vyrobit stojánek ze dřeva a kovář mi ohýbá lžíci a vybrousí v ní takovou drážku. To je proto, aby mi ta lžíce na tom stojánku šla posouvat nahoru a dolů, protože ten vosk musí mít určitou teplotu."
Pak je třeba už jen veliká trpělivost, zručnost a také nápaditost:
"Tím špendlíkem zapíchnutým v tužce se vlastně dají dělat jenom čárky, tečky, různé obloučky. To znamená, že se to může skládat do větviček, ale nedá se tam dělat nic moc jiného, žádné rovné čáry, tím špendlíkem se tam nedají malovat žádní zajíčci. Takže já vlastně vycházím jenom z těch tradičních vzorů, ale když maluju, napadají mne pořád nové a nové. Takže by se dalo říct, že používám staré tradiční vzory, ale to vajíčko je každé jiné."
Jedno takové vajíčko prý trvá asi dvacet minut a Dana Frková jich během roku udělá tisíce. Má ale i daleko pracnější techniku:
"Dělám i krajkové kraslice, to jsou ty kraslice, kterým se začalo říkat richelieu. Asi před pětadvaceti lety jsem je viděla na jedné výstavě v Německu, kde jsem vystavovala svoje české kraslice. Přijeli tam Maďaři a měli vyvrtané dírky do vajíček a různě je domalovali tuší. Protože u nás se ale tuší nemaluje, chtěla jsem použít českou techniku, tak jsem začala na bílá vajíčka malovat kolem dírek bílým voskem, takže vznikla jakoby výšivka richelieu. A to vajíčko, které má kolem stovky dírek, když máte třeba sedmdesátou, devadesátou, a praskne! Tak se to holt zahodí a dělá se znova. Nedají se dělat jedna dírka vedle druhé, takže když chci dělat to hodně děrované, tak si nejdřív jenom hodně špičatým pilníčkem vypíchám vzor. Takže tam jsou malinké, úplně neznatelné dírky, a pak teprve všechny zvětšuji."
A to ještě není vše. V rodině paní Frkové se dělají i vejce, která vypadají jako velikonoční perníčky. Jedno se ale maluje skoro tři hodiny:
"To je úplně jiná technika, tu vymyslela moje dcera, která zdobí perník. Je pernikářka a zdobí vajíčka kornoutkem, jako se zdobí perník, akorát že si tam místo bílkové polevy dá barvu."
A do třetice: kraslice maluje i manžel paní Frkové Jaroslav. Ten používá další rozšířenou techniku, vyškrabávání vzorů do barvy. Tento způsob zdobení vajec se hodně používá na Moravě:
"Používala se i těsně pod Prahou. O tom se ani neví. Tam se dělaly typické trnkové /kraslice/ a tam byla trnka. Ne moravská trnka - švestka, ale naše malinká kvetoucí trnka. Vypadá to trošku jako kvetoucí bonsaj."
Barevná vejce se ale dají i oplétat tenkým měděným drátkem, jako to na výstavě dělala paní Chaloupková z Prahy. Jedná se prý o starou techniku, kterou do Čech původně přinesli dráteníci ze Slovenska:
"Byla to vlastně zkouška. Přišel dráteník a ten, kdo chtěl něco udělat, mu dal /odrátovat/ vajíčko, jestli to dokáže"
Zkusila jsem si jedno vajíčko drátkem oplést. Jak myslíte, že to dopadlo?
Možná i vy si na vánoční stromek nebo nad velikonoční stůl věšíte tzv. štípánky, ptáčky nebo andělíčky ze dřeva. Tenoučké dřevěné plátky z ozdobně vyřezávanými okraji jsou rozprostřeny do širokého vějířku a skutečně připomínají ptačí pírka. Nenapadlo mne, že k jejich výrobě se používají obyčejné špalíčky ze smrkového dřeva, které bych tak nejspíš použila na zatopení v kamnech. Jaromír Frk z Byšic u Mělníka z nich ale umí udělat velikonoční holubičku:
"Začíná se od toho, že si člověk musí vybrat správné dřevo, po kterém jdou správně léta, aby se následně dala štípat. Potom si připravím takové špalíčky, ze kterých budu štípat, rozkreslím si holubičku, vyřežu ji, udělám na ní správné zářezy, aby pak vypadala krásně. A musím ji dát vařit. Tím vařením se ze dřeva odstraní nepotřebná smůla, která brání tomu, aby se dobře štípalo. Po uvaření se může začít se štípáním. Naštípou se postupně jeden lístek za druhým, pak se rozkládají. Těch peříček bývá od čtyřiceti do padesáti na každém křidýlku. Pak se rozštípe ocasní část, křidýlka a sesadí se dohromady."
Šikovnému řezbáři trvá prý taková holubička asi dvě hodiny. Přiznám se, že to už jsem ani nezkoušela...
