Křehké příměří

Václav Havel a Václav Klaus prolomili svou úterní schůzkou napětí, které mezi nimi trvalo deset měsíců. Podle Zdeňka Vališe jde ale jen o pragmatické příměří.

Křehké příměří

Spory mezi dvěma nejvýraznějšími osobnostmi minulých dvanácti let se táhnou už od jejich prvního setkání v prosinci roku 1989. Ve své podstatě jde o více či méně tlumený souboj o celkový polistopadový kurs země, zrcadlí se v něm dvě odlišné koncepce vidění světa. Havel odmítá údajné technokratické pojetí transformace společnosti bez prosazování hlubokých mravních zásad. Jak řekl loni u příležitosti státního svátku 28. října, "pokoru a údiv vystřídala pýcha a bláhový pocit, že všemu rozumíme a všechno ovládáme." Poselství je jasné: Klaus nechápe smysl pokory vůči něčemu, co přesahuje naši každodennost.

Václav Klaus zase považuje Havla za elitáře, který neuznává samu podstatu demokracie. Vytýká mu, že není příznivcem systému politických stran. Výčitku o nedostatku pokory obrací naopak proti Havlovi, když ostře kritizuje sociální inženýrství a jeho pýchu, s jakou se nadřazuje odvěkým zákonitostem tržních mechanismů, tedy vlastně odvěkého řádu světa. Pražský hrad se stal podle Klause symbolem dalšího mocenského centra, které se opírá především o vlivné politicky činné intelektuály a na politické scéně nezakrytě podporuje koalici. Přestřelky mezi oběma politiky dlouho alespoň z části sugerovaly dojem, že v nich jde o věcný spor. V poslední době ale už osobní rovina ve sporech jednoznačně převážila.

V uplynulých deseti měsících spolu oba politici nemluvili, ale o to vydatněji se přes média častovali jedovatými narážkami a skrytými urážkami. Přestřelku už mohlo vyvolat cokoliv. Začátkem dubna například prohodil Václav Klaus v rozhovoru s deníkem Právo nenápadnou ironickou poznámku o roli budoucí první dámy na pražském Hradě. Václav Havel to pochopil jako osobní útok na činnost jeho ženy a reagoval rovněž v Právu výkřikem: "Pane předsedo, nechte mou rodinu na pokoji". Klaus k tomu dodal, že to už je paranoia. Po těchto výpadech, hodně připomínajících spory žlučovitých strejců, může mít tedy úterní téměř dvouhodinové setkání na Hradě mezi čtyřma očima nádech určité senzačnosti.

Oba politici si s širokým úsměvem podávají ruce a před televizními kamerami ujišťují veřejnost, že se spolu umějí bavit a umějí jednat o společných zájmech země. To je samozřejmě velice uklidňující zpráva. Logicky si ovšem každý v této chvíli musí položit otázku, proč tak najednou? Tomu, že by došlo k nějakému výraznému pozitivnímu průlomu ve vzájemných vztazích, mohou věřit snad jen ti, kdo věří také na hejkaly a sedmihlavého draka v brdských lesích. Spekulovat o jakýchsi složitějších souvislostech by rovněž nemělo smysl. Zbývá tedy jediný společný jmenovatel, který přiměl oba muže k setkání - nastávající volby. Není přece žádným tajemstvím, že Havel dosud dělal vše pro to, aby zabránil návratu Václava Klause do premiérského křesla. Stejně tak je bezesporu pro prezidenta neskutečně trýznivá představa, že by se za jiných povolebních okolností stal Klaus jeho nástupcem na Hradě. Po rozpadu čtyřkoalice, do které vkládal tolik nadějí, se ale Havlovi prostor pro povolební manévrování hodně zúžil, a tak mu nakonec zřejmě nezbylo nic jiného, než pohovořit si přímo - nikoliv jen prostřednictvím médií - s člověkem, který bude mít možná po volbách daleko lepší vyjednávací pozici.