Kukal kvartet míří do světa

Čtveřice nadějných muzikantů na sebe upozornilo třetím místem a titulem laureáta na Mezinárodní soutěži Pražské jaro v roce 2021. Experty zaujalo živelností, unikátní ansámblovou technikou a přirozeností projevu. V roce České hudby je čeká řada koncertů v zahraničí. Míří i na prestižní hudební festivaly. V nejbližší době bude jejich zastávkou Londýn. 

Kukal kvartet se řadí mezi nejnadějnější mladé hudební soubory. Smyčcový ansámbl ve složení Eliška Kukalová, Klára Lešková, Daniel Macho a Filip Rufer, byli hosty Petra Dudka a Amelia Mola-Schmidt v posledním díle anglického podcastu Faces of Czech Music. Nabízíme část z tohoto rozhovoru.

Hned takhle na začátek, proč jste se rozhodli hrát v kvartetu? Není sólová kariéra atraktivnější? Co je speciálního na tom hrát ve skupině?

Eliška: Já s Klárkou se známe už od 15 let a vždycky jsme chtěly hrát ve smyčcovém kvartetu. Velkým vzorem pro nás bylo Bennewitzovo kvartet a také když jsme hrály ve Dvořákově kvartetu. A tehdy před deseti lety jsme se rozhodly, že chceme taky hrát v kvartetu. A zhruba před třemi lety jsme si to splnily. Začaly jsme tedy v jiném složení než dnes, tady kluky jsme přibraly později. Tehdy jsme hrály společně s Vilémem Vlčkem a Šimonem Druskou, kteří mají oba dneska skvělé angažmá. Ale my jsme spokojení s Filipem a Danem.

Je hodně odlišné hrát v kvartetu? A uvažujete i o jiných možnostech ve svých kariérách?

Klára: Je na to potřeba úplně jiné množství schopností, než když hraje člověk sám a prozatím jsme si jisti, že nám to takhle vyhovuje, což ale neznamená, že to tak bude za 10 let. Jsme všichni dost otevření novým možnostem. Já jsem třeba ale v kvartetu spokojená, protože když hraju sama, jsem nervózní a vyhovuje mi ta podpora, kterou mám ve skupině. Takže myslím, že každý z nás to cítí nějak a je jedině správné, když se podle toho bude rozhodovat.

Není náročné najít čas na společný trénink a přípravu? Vím, že Eliška a Klára studují v Rakousku. Dokážete najít příležitost pravidelně se scházet? Je to pro vás problém?

Eliška: Býval to mnohem větší problém, dokud jsme měly hodně předmětů, ale teď jsme převážně obě v Praze a dojíždíme do Vídně jen na individuální lekce s našimi lektory. Je to tak mnohem snazší. Navíc teď studujeme v zahraničí jen dvě, což se nedalo říct o době, kdy jsme ještě hrály s předešlou dvojicí chlapců. To jsme se pravidelně opravdu scházet nedokázali. Museli jsme pracovat víc útržkovitě. Byly dny, kdy jsme trénovali hodně intenzivně a pak zase dlouho nic. Teď když jsme všichni v Praze, je to mnohem jednodušší a můžeme se na pár hodin scházet každý den.

Kdo z vás je vedoucím skupiny? A když se potřebujete například rozhodnout, co budete hrát, jak to děláte? Je to otevřená debata nebo někdo má hlavní slovo?

Eliška: V kvartetu jsme všichni tak nějak vůdci, jako v orchestru. Každý velí jenom sám sobě. Když se potřebujeme dohodnout, tak je to různé. Někdy prostě posloucháme nahrávky a pak se rozhodneme, někdy přímo pořadatelé přijdou s tím, co a jak hrát. Často taky na koncertech, které jsou časově blízko u sebe, hrajeme to stejné, protože nacvičit něco nového trvá někdy i půl roku.

Vaše webové stránky hlásají, že nesete dědictví české kvartetové školy. Pokud by někdo nevěděl co to je, můžete nám to osvětlit?

Filip: V Česku bylo historicky hrozně moc kvartetů, počínaje Josefem Sukem a Antonínem Dvořákem. A jejich repertoár je velmi specifický a složitý, nejvíce je to patrné u Smetany s Janáčkem. A existuje mezi nimi spojitost a odkaz přes Milana Škampu. A také přes mého otce, který hrál ve smyčcovém kvartetu, takže je to všechno propojené až do historie a my jsme moc pyšní na to, že v tom jejich odkazu můžeme pokračovat.

Franz Schubert - String Quartet no. 12 "Quartetsatz" C minor - Kukal Quartet

• Edit
• Smazat

Brzy budete mít premiéru v Českém centru v Londýně. Jak to na vás působí a co dalšího vás v Londýně čeká?

Filip: V Anglii budeme hrát právě v Českém centru a také na festivalu v Leamingtonu. Dostali jsme navíc pozvání do vysílání BBC 3, kde budeme alespoň 15 minut hrát a pak nás čeká krátké interview. Navíc doufám, že se dostane i na památky, protože já osobně v Londýně nikdy nebyl a chtěl bych se trochu porozhlédnout.

Vím, že se během té návštěvy chystáte hrát také pro děti ve Warwicku, jaké to je hrát pro tak mladé publikum? Je to poprvé co vás něco takového čeká?

Daniel: Ano, chystáme se dětem ve školce zahrát něco krátkého od Dvořáka nebo Smetany. Klárka a Eliška už pro děti hrály v japonské škole. S celým kvartetem nás to teď čeká poprvé. Sice jsme už něco podobného dělali s filharmonií, ale nikdy ne takhle odděleně. A těšíme se na to, ta atmosféra je vždycky skvělá. Jen je potřeba ty děti občas trochu navnadit, protože to není hudba, kterou poslouchají běžně.

Máte velmi nabitý program. Koncerty na Slovensku, v Bulharsku, Španělsku, Belgii. Je nějaké vysněné místo, kde byste si chtěli zahrát? Nějaké speciální místo, které byste chtěli navštívit?

Filip: Pokud můžu mluvit za všechny, tak je to Japonsko. Strávili jsme tam dva týdny během letošního ledna a ta atmosféra na koncertech byla úchvatná. Lidé tam chodí s transparenty a cedulemi, aby vás podpořili, je to úžasné. Navíc tam mají velmi rádi českou hudbu a tradice českých hudebníků je tam poměrně silná. Takže i to může být důvod, proč bychom tam rádi hráli.