Dva týdny před koncertem vysadím posilovnu, říká klavírista Pavel Vondráček, který vyráží na turné
Je mu pouhých 22 let, studuje dvě vysoké školy, z toho jednu v americkém Bostonu a právě vyráží se svými klavírními koncerty na turné po České republice. Řeč je o klavíristovi Pavlu Vondráčkovi, který loni vydal první čistě autorské CD s názvem Love Stories.
Jak prozradil ve studiu Radio Prague International, ke klavíru zasedl jako malé dítě.
"Když mi byly tři roky, tak moje máma studovala pedagogickou školu v Brně, učitelství pro první stupeň základní školy. Tam museli nějaký nástroj ovládat. Jí to vůbec nešlo, ale tajně doufala, že mě to třeba půjde. Nakonec se to podařilo. Mě to bavilo a dá se říct, že mi to i šlo. Asi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že mě to baví víc, než taková ta běžná dětská záliba, která kolem puberty přejde. A vydrželo to až dosud."
Ano, většinou kolem puberty s tím lidé tzv. praští. Co vás u toho udrželo? Měl jste období, kdy jste chtěl s klavírem skončit?
"Měl. Já slýchám od hodně klavíristů, že to období neměli. Já ty problémy měl. To hlavní, co mě u toho udrželo, byla moje učitelka, která se snažila výuku přizpůsobit tomu, co jsem chtěl dělat. Mě v té době vůbec nelákala práce na klasické hudbě. Jak jsem přišel do puberty, tak jsem se začal orientovat na populární hudbu, kterou jsem samozřejmě poslouchal. Ona mi to dovolila hrát, a nenutila mě za každou cenu jet podle tabulek, které by na těch základních uměleckých školách nebo konzervatořích ti učitelé měli dodržovat. Pak když to přešlo, tak jsme se zase plynule vrátili k tomu, co bych měl hrát a já už to tehdy zase chtěl hrát."
Kdy jste měl první vystoupení před publikem?
"To mi bylo asi šest nebo sedm let. Koncertovat ve větším jsem začal až v šestnácti. Postupně jsem se k tomu propracovával, protože jsem dlouhou dobu míval problém, že mi nešlo před publikem hrát rychle. Já jsem dovedl zahrát krásně pomalé skladby, ale jakmile to mělo být rychlé, tak tam byl problém. A to se mi podařilo překonat až v šestnácti. Tam už jsem si troufnul před publikum."
Jak se připravujete před koncertem?
"Jsou určité pozice, které by měl člověk dodržovat. Měl by se narovnat, jsou cviky na uvolnění rukou. Já do toho ještě posiluji, takže musím být hodně opatrný, hlavně když vystupuji. Týden dva před vystupováním úplně vysadím posilovnu."
Vy jste se hlásil na HAMU v Praze. Dostal jste se mezi poslední čtyři, ale nakonec vzali jiné dva. Vy jste v jednom z rozhovorů řekl, že to bylo štěstí, že vás tam nevzali.
"Ano, díky tomu jsem hledal jinou alternativu, jak hudbu studovat. Tehdy jsem řešil, že půjdu do zahraničí a měl jsem v hlavě ekonomickou školu, ale zároveň jsem si říkal, že bych tu hudbu chtěl dělat. Co šlo skloubit, abych mohl studovat najednou víc vysokých škol, tak byla univerzita Berklee College of Music v americkém Bostonu, která je nejprestižnější akademií populární hudby a jazzu. Asi je mi i bližší, než studovat čistě klasiku. Je to flexibilní. Ten semestr vypadá podobně, jako teď vypadají na vysokých školách ty koronasemestry."
A kterou druhou školu studujete?
"Je to Vysoká škola ekonomická tady v Praze."
Jak to jde k sobě?
"Hodně lidí si myslí, že nejde, ale mě přijde, že ano. Postupem času se ten hudební průmysl stává do jisté míry trhem sám o sobě a myslím si, že do velké míry se prosadit na hudebním trhu, znamená znát ten trh, znát ekonomii a vědět, jak se chovat."
Jak je složité dostat se na Berklee?
"Dostat se na kampusovou Berklee, jít studovat do Bostonu, je hodně složité. Ta výběrová řízení se konají asi ve čtyřech městech ve světě, ale dostat se na tuto online verzi, myslím tak obtížné není. Spíš člověk potřebuje ukázat zájem o hudbu, ukázat, že je schopný sám pracovat, než se tam přihlásí, tak už má nějaké portfolio, které může ukázat. Já jsem se hlásil na hudební produkci. Mám klavír, ale to hlavní je hudební produkce. Tam člověk potřebuje nějakou ukázku toho, co už dělal, že umí ovládat techniku, umí pracovat s mikrofonem, myslím, že to je hodně o praxi."
Překvapilo vás něčím Berklee, když jste tam přijel?
"Boston je takové typicky americké město. Já jsem nebyl v New Yorku, ale byl jsem v Los Angeles, v Houstonu, Dallasu a v dalších velkých městech. Přijde mi, že jsou taková hektická, ale kolem kampusu je hodně zeleně, zní tam hudba a to dělá atmosféru hezčí. Je to severní část Ameriky. Američané jsou velmi přívětiví a přátelští, ale myslím, že ti jižní víc."
Kde jste tam bydlel? Přímo v kampusu nebo jste měl pronajatý byt?
"Já jsem bydlel na kraji kampusu v takovém studentském ubytování. V Americe je to dost populární, protože ty koleje, jak bychom řekli u nás, jsou strašně drahé. Většinou se to pohybuje od nějakých 800 dolarů za měsíc výš. Většinou se vyplatí jít za 400 nebo 500 dolarů do mnohem lépe vybaveného studentského domu."
Jak dlouho jste tam v kuse pobýval?
"Asi nejdéle půl roku. Potom se vracím vždycky domů, něco nahrát, s někým se tu vidět a také se připomenout publiku. Mám rád svou rodinu a přátele, takže je pro mě dost důležité setkávání s nimi."
Vy už jste nahrál dvě CD.
"Je to tak. V roce 2015, když mi bylo sedmnáct. Byl to takový experiment. Já jsem tehdy hrál v hotelu při večeřích jako živá hudba, tak jsem říkal, nahrajeme to. Ale byl jsem nespokojen, protože většina těch komerčních studií je spíš připravená na potřeby kapel a ne na potřeby instrumentalisty. Pak je nahrávací studio Českého rozhlasu, kde je to spíše orientované na klasickou hudbu. Nebyl tady žádný takový střed, kde bych se cítil doma, komorně a bylo tam vše, co potřebuji. Po tom prvním albu jsme hodně přemýšleli a vybavili si vlastní studio doma. Máme celé hudební patro. Je to malá vesnička u Poděbrad. Jmenuje se Libice nad Cidlinou. Mám tam věci na turné a studio, kde nahrávám."
Máte svého oblíbeného skladatele?
"Moc rád hraji Chopina. K tomu jsem si našel cestu hrozně brzy. Musím říct, že jsem si ho netroufal dlouhou dobu hrát. Jeho hudba vždycky naláká spoustu posluchačů a vždycky se líbí. Ale já mám hrozně rád i neznámé skladatele, kteří ve své době byli populární, ale dneska je nikdo nehraje a v podstatě je nikdo nezná. Třeba Francouzska Cecile Chaminade. Ta byla moc populární na přelomu 19. a 20. století. Jezdila po světě, koncertovala se svými skladbami. Byla výborná klavíristka i skladatelka a dneska se od ní až na jednu skladbu nic nehraje. Je to strašná škoda, ona má nádherné věci, takové postromantické."
Vy bude na škole už příští rok končit. Budete mít ten klasický ceremoniál, který známe z amerických filmů, ty čtvercové čepičky?
"Ano, když koronavirus dovolí, tak bych určitě přijel, protože je to asi zážitek na celý život, vidět se se všemi ať už prezenčními, tak námi online studenty, kteří dostanou diplom, uděláme si společnou fotografii a třeba se i pobavíme."
Vás teď čeká turné. Kde všude vás mohou lidé slyšet? Bude to celá Česká republika?
"V podstatě ano, až na pár krajů, kde jsme nenašli prostor, který by nám seděl. My jsme se snažili hledat krásné sály, kde člověk tu atmosféru cítí hned, když tam přijde. Začátek turné bude v Karlovarském kraji v krásném klášteře v Teplé, potom následují dvoje Poděbrady, moje téměř rodné město. Potom je tam Ostrava, Olomouc, České Budějovice, Brno, téměř každé krajské město."
