Kultura
Kulturní rubriku připravila Evelina Himalová.
Začnu pozvánkou na výstavu: Unikátní fotografie ze života novináře a publicisty Ferdinanda Peroutky jsou v těchto dnech k vidění v Památníku Karla Čapka ve Strži u Staré Huti. Základem expozice je 26 fotografií, které muzeu nabídl Pavel Glocman, vzdálený příbuzný Peroutkovy druhé ženy Marie Hůlkové. Jsou z druhé poloviny třicátých let, převážně ze Strže. Peroutka je na nich s řadou osobností tehdejší politiky a kultury. Výstavu doplňují reprodukce diapozitivů, které muzeu zapůjčila poslední Peroutkova manželka Slávka. Dosud nepublikované záběry z let 1953 a 1954 zachycují Peroutku s jeho exilovými přáteli, na jednom z nich například s hercem Jiřím Voskovcem. Manželé Peroutkovi strávili značnou část života v emigraci, protože doba nebyla nakloněna tomu, aby mohli žít ve vlasti. Ferdinand Peroutka, který byl přispěvatelem rozhlasové stanice Svobodná Evropa, komentátorem domácího i světového dění, se možnosti vrátit domů, nedočkal. Zemřel v roce 1978 v newyorském exilu. Jeho žena Slávka, která výrazným dílem přispěla k instalování výstavy, to štěstí měla... řekla Peroutkova žena Slávka při vzpomínce na svého muže, významného novináře a publicistu při vernisáži výstavy spojené s malou zahradní slavností, kterou Památník Karla Čapka ve Strži tradičně zahájil letošní turistickou sezónu. Za zmínku ještě stojí, že v tomto bývalém letním sídle velikána české i světové literatury a zakladatele PEN klubu, je v autentickém pokojíčku zvaném "Peroutkárna" umístěna stálá expozice věnovaná Čapkovu příteli Ferdinandu Peroutkovi. Natrvalo instalovaná je zde i výstava k uctění památky Čapkovy manželky, herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové.
Na otázku, zda je psychologická studie odumírajících partnerských milostných vztahů filmem generačním, a jaké v kinech očekává diváky, režisér Petr Václav Radiu Praha odpověděl... Tolik Petr Václav, k novému českému filmu "Paralelní světy", který měl premiéru v březnu a koncem dubna se úspěšně účastnil plzeňské soutěžní přehlídky "Finále".
Sopranistka Eva Urbanová, kterou jste slyšeli v ukázce, už nebude vystupovat v inscenaci Smetanovy opery "Dalibor", jejíž moderní pojetí v režii Jana Antonína Pitínského, na scéně Tomáše Rusína a v kostýmech Jany Prekové vyvolalo odmítavé reakce publika, a nevystoupí ani 20. května, kdy je toto představení součástí programu mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Rozhodla se tak hned po první premiéře "Dalibora" minulou neděli v pražském Národním divadle, kdy se z hlediště do potlesku mísily výkřiky "fuj" a "hanba" a hlasité bučení. Inscenátoři, kteří předem přiznali, že kontroverzní přijetí očekávají, tak vstoupili do dějin novodobého pražského operního dění jako první tým, který dokázal tímto způsobem vzbudit v části publika negativní emoce a přiblížit se západním operním domům, kde jsou nesouhlasné hlasité reakce na moderně pojaté inscenace nebo špatné interpretační výkony běžnější. K návštěvě Terryho Pretchetta v Divadle v Dlouhé, kde po premiéře nešetřil komplimenty, prohlásil, že inscenace Hany Burešové je nejlepší z dosavadních divadelních provedení jeho příběhů, ještě řeknu, že tam spolu s diváky minulý pátek oslavil svoje třiapadesáté narozeniny a zahájil autogramiádu, která den na to pokračovala za velkého zájmu čtenářů v pražském knihkupectví Krakatit. Autor populárních románů, zejména cyklu "Úžasná Zeměplocha" je nositelem řádu britského království za službu literatuře. K dotazu, jak si takovou službu představuje, s humorem mu vlastním, uvedl: "Jedinou službou, kterou jsem literatuře prokázal, je, že při každé vhodné i nevhodné příležitosti popírám, že to, co jsem napsal, je literatura. Není dost kategorií, kterými by v Buckinghamském paláci vystihli příslušné zásluhy. U mě těžko mohli napsat - je to malý chlap a prodal tuny knížek, tak zvolili vznešenější formulaci."
Odpor některých diváků k přesazení historické romantické opery do moderní doby a v závěru do doby Smetanovy zastínil uznání, projevované jinými, skvělým představitelům hlavních rolí - renomované pěvkyni Evě Urbanové, která zpívala Miladu, a Janu Vacíkovi, jenž zpíval v doprovodu orchestru Národního divadla pod dirigentskou taktovkou Bohumila Kulínského jednu ze svých nejoblíbenějších, a jak sám říká, i nejpozoruhodnějších postav v úžasné opeře Bedřicha Smetany, kterou bohužel publikum, zase z jiných než inscenačních důvodů, příliš vřele nepřijalo ani v minulosti, nehrála se mnoho ani v zahraničí. O svém vztahu k Daliborovi bude tenorista Jan Vacík, Čech s německým občanstvím, který hostoval na mnoha světových operních scénách a během své bohaté pěvecké kariéry měl možnost spolupracovat i s významnými dirigenty a režiséry, hovořit příště.
