Ladislav Haňka se narodil v Iowě, známky se ale učit rýt v Praze

Jeho maminku tu prý zná každý. Malé děvčátko podává kytici prezidentu Tomáši Garrique Masarykovi a tento okamžik je dodnes zachycen na známkách. "Děvčátko" ale po únoru 48 utíká přes Šumavu na Západ a jeho syn Ladislav Richard Haňka se narodí už v Cedar Rapids v Iowě. Grafik a umělecký knihař se ale do Česka stále vrací a dnes je v Národním muzeu v Praze vystavena 101 kniha s jeho lepty, dřevoryty a suchými jehlami.

T.G.Masaryk s Evou Haňkovou, foto: ČTK

"Když jí byly asi tři roky, to bylo ve Žďáře nebo v Polné, nevím přesně, kde se to odehrálo, tam byl prezident Masaryk a všichni z okolí se šli podívat. Matku vystrojili v kroji, dali jí kytici pro prezidenta a popostrkovali ji mezi všema těma nohama, až ji nějaký starší vousatý pán zvednul. Někdo to vyfotil a bylo to na známce. Tu známku všichni sbírají, filatelisti za ní jezdí z celého světa. Nedávno, asi v roce 2001, tu známku znovu vydali,"

vypráví Ladislav Haňka perličku z rodinné historie. TGM navštívil Žďár nad Sázavou v červnu roku 1928, samotná známka ale vyšla až o deset let později. Byla vydána k dobročinné akci pro děti, kterou uváděl Karel Čapek, a rázem obletěla celý svět. Paní Evu Neugebauerovou, provdanou Haňkovou, vypátral časopis Reflex v roce 2000. Tehdy Česká pošta známku k 150. výročí narození prvního československého prezidenta znovu vydala. A jak se Eva Haňková dostala přes "kopečky"? Na to se jel Ladislav Haňka podívat se svou sestrou právě v těchto dnech:

"Půjčili jsme si auto a projeli jsme se po Čechách. Já to tady celkem dobře znám, tak jsem jí ukázal Loket, Vary a Krumlov, Třeboň. A stavili jsme se taky na Šumavě, podívat se na Srní, jak to tam vypadá, kde rodiče vycházeli do lesů, do zakázaného pásma a plazili se podél potoka. Přešli do Bavorska a tehdy začal nový život."

Haňkův tatínek Ladislav

Haňkův tatínek Ladislav, mikrobiolog, zůstal s manželkou nejprve v Německu. Ve Frankfurtu nad Mohanem pracovali pro pobočku OSN pro uprchlíky a v roce 1951 získali vízum do Ameriky. Usadili se v Cedar Rapids, kde už od 19. století žije početná česká komunita. A právě tady se Ladislav Richard Haňka narodil:

"Tam jsme dlouho nevydrželi, táta vystudoval a odstěhovali jsme se do Michiganu. To je mezi Velkými jezery, je to hezký vodnatý zemědělský kraj a tam žiju."

Ladislav vyrůstal v rodině vědce, jeho otec pracoval ve městě Kalamazoo na výzkumu léčby rakoviny, a tak mladému studentovi trvalo pár let, nežli pro sebe našel "to pravé":

"Od začátku jsem věděl, že to je kreslení... Něco namalovat, něco udělat těma svýma ručičkama, to bylo ono. Dlouho jsem studoval biologii, zoologii, chemii, fyziku, to všechno, co si chlapi myslí, že musí dělat, aby nějakým způsobem zabezpečili rodinu nebo se prokázali. Vždycky jsem to dělal tak, že jsem nějakou dobu kreslil, zapsal jsem si kurzy grafiky, malování, keramiky, všeho možného. Pak jsem zase studoval tu zoologii, nějakou dobu jsem dělal monitorování jaderných elektráren, až mne to taky přešlo. A pomalu jsem se vrátil k tomu, na čem mi opravdu záleželo. A to mi trvalo do třiceti let, než jsem pochopil, že je třeba dělat to, na čem záleží, nebo duše zakrní."

Ladislav Haňka studoval na řadě míst v Americe, ale i v Bonnu, ve Vídni a také se učil rýt známky v Praze:

"Rodiče si udržovali styky, znali tu lidi, takže jsem se přes různé příbuzné a známosti dostal k Jindrovi Schmidtovi. Myslím si, že v té době, v roce 1979, to asi udělal ilegálně nebo skoro ilegálně, protože představa, že zápaďák jim tady mohl rýt známky, vlastně takovým způsobem zasahovat do měny... Já, těžkej imperialista! Museli o mně vědět, protože tady bylo všechno zašpérovaný takovým způsobem, že museli o každým vědět. Zaručeně si na mne dohlíželi, ale nebylo to znát."

Ve Žďáru nad Sázavou, odkud pocházela jeho maminka, se Ladislav Haňka v tamním Muzeu české knihy seznámil k grafickou a knižní tvorbou Josefa Váchala:

"Váchal je špičkový případ. Ten dělá tak krásné věci, to opravdu nikde nemá obdoby. Strašně se mi líbilo, co dělá. Mělo to šťávu. Ten člověk vycházel z takové prastaré češtiny, která měla šmrnc, bylo to opravdu hezké. A já si myslím, že si to i vymýšlel, že to nebyla pravá čeština 16. nebo 17. století, ale bylo to věrohodné. A teď si odlíval ty litery, působilo to takovým středověkým dojmem. Vysázel si všechno a k tomu vyřezal ty krásné věci. Ty povídky, jak Mor na Korčule řádil... Je to strašně osobité. A mně se líbilo, že to nebyla taková klasická bibliofilie, která je perfektně vysázená, všechno perfektně udělané, bez chybičky, ale tohle má víc do sebe. To mne nadchlo tolik, že jsem musel něco podobného dělat."

Ladislav Haňka se proto rozhodl, že jako svou diplomovou práci vydá pověsti z Vysočiny, které sebral a zveršoval jeho dědeček Richard Neugebauer. Jako bývalý majitel parní pily je ale v Česku nemohl vydat, takže se tohoto úkolu chopil jeho vnuk z Ameriky. Upravil je jako bibliofilské vydání. Štočky pro ilustrace si vyryl do javoru, text mu vysázeli v Chicagu, kde si čeští krajané vydávali týdeník Hlas národa. "Knihtisk jsem se učil sám, vázat knihy od jeptišek a papír jsem si přinesl z Moravy - co jsem unesl z návštěvy Velkých Losin. Nějak jsem to dotáhnul do konce," - napsal Ladislav Haňka v katalogu k současné výstavě svých knih v Národním muzeu. Kniha získala příznivou recenzi a na tu se mu ozval další český knihař, který v té době žil v emigraci ve Spojených státech, Jan Sobota. A to byl základ dlouholetého přátelství a spolupráce, která v roce 1993 vyvrcholila výstavou Haňkových knih v texaském Dallasu. Nyní je podobná výstava v Praze, v rámci XII. trienále umělecké knižní vazby. Haňkovy soubory grafik tu svázala čtyřicítka uměleckých knihařů, vystavena je sto a jedna unikátní publikace:

"To byla radost, vidět to všechno na jednom místě, to musím přiznat. Bylo to pěkné a bylo tam hodně lidí, kteří opravdu udělali krásné vazby. Docela obdivuju to, na jaké úrovni je to tady v Čechách. Přece jenom, malý národ... Ale ta tradice je nezpřetrhaná od středověku do dneška, kdežto v Americe se to museli všichni učit znova. Všechny takovéhle tradice odpadly, když je přerostla technika."

Návštěvník na výstavě vidí hlavně krásné vazby knih, nevidí ale grafiky, které jsou uvnitř: jsou na nich kavárenští hosté, američtí pstruzi, houby a skici krajin. Nyní se Ladislav Haňka chystá na další velké téma:

"Teď cestuju po světě a navštěvuju staré stromy. Ty památné, perfektní, jako třeba tady Husova lípa. Tu jsem teď navštívil. a to mne absolutně bere. Stromy, které tu jsou tisíc let, pamatují strašně moc a něco na tom je. Ten tvor, který tak strašně dlouho přežívá, s sebou něco nese. Já teď navštěvuju stromy v Kalifornii, v Nevadě, v Mexiku, za měsíc pojedu do Patagonie, kde jsou nejstarší přesličky na světě. Araukárie se dožije několika tisíc let. V Jeruzalémě dodneška žijou olivové stromy, které pamatují Krista. Nejstarší stromy v Nevadě jsou až pět tisíc let staré. To je starší nežli psané slovo."

Výstava Haňkových knih v Národním muzeu potrvá až do 6. května letošního roku.

---