Lebky syfilitiků, mumie i posmrtné masky slavných najdete v Hrdličkově muzeu člověka
Historické obzory nás tentokrát zavedou mezi posmrtné masky, lidské kostry nebo nemocemi zasažené lebky. Ukrývají je sbírky Hrdličkova muzea člověka.
Expozice muzea je umístěna ve dvou místnostech a přibližuje návštěvníkům třeba vývoj člověka, seznamuje je s trepanacemi nebo mumiemi. Najdeme zde také posmrtné masky slavných osobností, politiků, profesorů Univerzity Karlovy nebo třeba hudebníků. V minulosti byly posmrtné masky poměrně běžnou záležitostí, říká kurátor muzea Marco Stella:
„Nahrazovaly svou funkcí fotografii, zachování zjevu toho mrtvého. Dá se říct, že asi poslední posmrtná maska, kterou tady máme, tak je profesor Vojtěch Fetter, který zemřel v roce 1971. Ta tradice postupně upadala, až postupně zcela vymizela. Myslím, že dnes jsou posmrtné masky něčím velmi extravagantním, ač tomu tak v minulosti nebylo.“
„Je pravda, že po smrti se ty rysy poněkud změní, jak je ostatně patrné i na těch našich maskách. Je také pravda, že ta samotná posmrtná maska není nikdy pouze čistým otiskem nebo odlitkem. Je v tom poměrně značná dávka sochařského umu a fortelu. To se týká především takových částí, jako jsou vlasy nebo vousy a případného zaretušování nejrůznějších nedokonalostí na tom odlitku. Podoba je tady zachována, ale záměrně se jedná o podobu mrtvého. V 19.století bylo běžné si zachovat podobu mrtvého, která v sobě údajně nesla nějakou důstojnost. Ostatně byla i běžná praktika tzv. posmrtné fotografie, kdy se příbuzní fotili se svými mrtvými, což by nám dnes pravděpodobně přišlo minimálně bizarní. Podobný estetický náboj v sobě bezesporu nesou i ty posmrtné masky.“
Součástí muzea je také paleopatologická sbírka, která ukazuje různá onemocnění nebo úrazy lidí žijících v 16.-18.století. Exponáty pocházejí především z kostnic.
Můžeme se podívat, které ty lebky nebo kosti to jsou?
„Toto jsou různé případy toho, co pokročilá syfilis udělá s kostrou člověka. Dobře známé jsou samozřejmě ty nejrůznější kožní projevy. Nicméně pokročilá i dokonce vrozená syfilis má poměrně výrazné projevy i na kostře, zejména na lebce a dlouhých kostech. Často nacházíme u dlouhých kostí takové typické prohnutí a povrchové deformace. U těch pokročilých stádií dochází k destrukci patra a oblasti nosu, to je poměrně charakteristický rys, atd.“
Po jak dlouhé době od nákazy k tomu dojde?
„Je to v řádu let, někdy i v řádu desetiletí. U těch vrozených forem syfilis, což je velice nešťastná záležitost, je to v řádu let od narození.“
„Samozřejmě syfilis byla poměrně častou nemocí i v českých zemích. Je ale s podivem, že najít syfilitickou lebku v našich fondech, které pocházejí především z kostnic, byl dost problém. My jsme našli a určili takto čtyři z celkového počtu asi dvou tisíc lebek, které nám tady prošly rukama. Každopádně z dobových lékařských záznamů víme, že tato nemoc byla poměrně běžná a obávaná.“
Ve vitrínách najdeme, jak už bylo řečeno, také lebky, na kterých jsou patrná různá bodná i sečná zranění, některé mají i stopy hojení, takže majitel lebky, ač se tomu nechce věřit, útok na svou osobu přežil.
„Další docela zajímavá věc jsou nejrůznější přirozené variety především na lebce. Je docela pozoruhodné, z kolika kostí se dá lebka vytvořit, aby ještě nikoli vzdáleně, ale zcela připomínalo lebku. Často narážíme na to, že na té lebce jsou nejrůznější malé kůstky, které nejsou normální v tom smyslu, že by je měla většina populace, jsou nicméně nepatologické, protože tomu jedinci nijak neubližují. Je opravdu zvláštní, z kolika kostí se může ta lebka skládat, aniž by to ten jedinec věděl, aniž by ho to nějak obtěžovalo. Jsou to věci, které se většinou neprojevují na tvaru. Velice častá porucha, je třeba metodismus, sutura metopica, což je vlastně nesrostlá čelní kost.“
Jak se to projevuje potom na tom obličeji?
„V podstatě nijak, jsou ale takové případy, jako herec Karel Höger, kterému se ta sutura metopica rozestupovala…“
Dokonce se říkalo, že právě on pak věnoval svou lebku ke studijním účelům.
„Taky jsem to slyšel.“
Ať už je pravda, že Karel Höger věnoval svou lebku k výzkumným účelům, nebo tato pověst patří spíše do rukou autora knih o současných legendách, jen tak věnovat kus sebe do muzea by nebylo lehké. I když i takoví lidé se našli.
„Naprostá většina našich exponátů pochází z první poloviny dvacátého století. Tím je ostatně to muzeum svým způsobem taky trochu unikátní, protože nejen obsahuje exponáty ze dvacátých, třicátých a čtyřicátých let, ale jsou v podstatě původně uspořádány a ten způsob vystavování je také velmi zachovalý. Je otázka, jestli je to bonus nebo malus, těžko říct. Každopádně naprostá většina exponátů pochází od Aleše Hrdličky, který darem nebo výměnou celou řadu exponátu muzeu člověka věnoval, nebo od dalšího ze zakladatelů muzea profesora Jindřicha Matiegky.“
„Přesně tak, je to ten, co zkoumal Komenského a také celou řadu významných osobností českých zemí. On se podílel na výzkumu hrobů nejrůznějších českých panovníků. Zkoumal třeba i domnělé pozůstatky Jana Žižky atd.“
A teď už nesháníte žádné exponáty? Kdybych měla třeba nějakou anomálii, nějakého antropologa by to zaujalo, tak bylo by možné před smrtí napsat, že chci být darována do muzea?
„Teoreticky to pravděpodobně možné je, poslední, kdo své tělo muzeu věnoval, tak byl jeden z místních kurátorů, který tady stojí za dveřmi, profesor Vojtěch Fetter, jehož kostru zde máme velice pečlivě vypreparovanou. Pravdou však je, že tento přístup nebyl už několik desetiletí aplikován a dovedu si představit, že bychom se dostali třeba do konfliktu se zákonem o pohřebnictví nebo tak.“
Takže nové exponáty nepřibývají?
„Nové exponáty přibývají, ale nejedná se vesměs o lidský materiál a pokud, tak ne o lidský materiál recentního původu. Je vlastně až překvapivé, kolik se najde dobrodinců, kteří na půdě najdou bednu po dědečkovi, kde jsou od střepů, přes kosti po artefakty a něco se v nich hne a tu věc odnesou do muzea. Můžeme se samozřejmě ptát po smyslu takových artefaktů, protože ve chvíli, kdy ztratí kontext, který většinou u těch věcí není, tak ztratí i většinu své odborné nebo vědecké hodnoty, ale každopádně tímto způsobem nadále, byť pozvolna nové exponáty získáváme. Další záležitostí je etnografický materiál, který se dá stále sehnat. Momentálně zde máme zapůjčenou poměrně velkou kolekci předmětů z Amazonie.“
A tak se i sbírky muzea mohou nadále rozrůstat a plnit tak snad i úmysl svého zakladatele, který kdysi Aleš Hrdlička vyjádřil v dopise prezidentu Masarykovi:
„Jest to ironie osudu, že každá země má svá Musea zvířat, a všeho co člověk dělal,ale ani jedna, vlivem zakořeněných dogmat, nezmohla se dosud na Museum lidské filogenie, ontogenie,variace a fysického pokroku. A mezi tím celá zajímavá pokolení lidská se ztrácejí vymíráním, míšením a měněním pod vlivem nových poměru.“
